Tchak, Sami: Place des Fêtes

Tchak, Sami
Place des Fêtes

recenze beletrie zahraniční

Román Place des Fêtes čtenáři nabízí pobavení (tu a tam lechtivější, nikdy však za hranicí nevkusu), poučení (reálie ze současné Paříže i ze života komunity, dovnitř které se běžný čtenář jen tak nedostane – i když ty je nutné brát se značnou rezervou) a těm hloubavějším i důvod k zamyšlení, případně pobídku k dalším literárním výletům za francouzskou „négraille“.

Burleska o ztracené generaci
Sami Tchak
: Place des Fêtes (Sváteční náměstí). Gallimard (Continents noirs), Paris, 2001, 295 s.

Sami Tchak je francouzsky píšící spisovatel, narodil se roku 1960 v Togu. Dnes žije ve Francii, věnuje se sociologii, vydal několik knih esejí a sedm románů.

Place des Fêtes (Sváteční náměstí), Tchakův první román vydaný ve Francii, je svébytný vhled do na první pohled bezstarostného života mladé generace afrických imigrantů v Paříži. Jde ale o druhé pokolení této komunity, totiž o děti někdejších přistěhovalců, narozené už ve Francii. Literárních děl vypovídajících o životě černošského společenství (afričtí frankofonní spisovatelé používají termín „la négraille“) v Paříži bychom našli víc. Další romány, které mohou tuto problematiku doplnit pohledem z jiného úhlu, jsou například Black bazar od Alaina Mabanckoua nebo Des fourmis dans la bouche (Mravenci v ústech) od Khadi Haneové (obě knihy jsou dostupné v Mediatéce Francouzského institutu v Praze).

Place des Fêtes – Sváteční náměstí – skutečně existuje, najdeme ho v kosmopolitní a nejlidovější čtvrti vnitřní Paříže, v Belleville v 19. obvodě. Pro africké imigranty žijící na předměstích za pařížským dálničním obchvatem, tzv. periferním okruhem, je tamní stanice metra obklopená paneláky přestupní stanicí a symbolickou branou do kýženého „lepšího světa“. Cesta je to strastiplná. Na generaci již narozené ve Francii je sympatické, že se snaží uniknout ze stereotypu svých rodičů: sedět před televizí, nevytáhnout paty ze sídliště a nadávat na stát, který nedokáže poskytnout sociální jistoty. Na druhou stranu způsob, jaký naši hrdinové volí, je též problematický. Děvčata volí prostituci, kluci se protloukají za pomoci nejrůznějších kalých i nekalých kšeftíků. Ačkoli ústřední hrdina a vypravěč se hned na první stránce ptá: „Už jsem vám říkal, že mám dvě mladší sestry, se kterejma se to zvrtlo a teď dělaj kurvy v Holandsku?“ (zvýraznění TH), neváhá své sestřenici, s níž udržuje intimní vztah, shánět zákazníky. Je pravda, že se jedná o pikareskní osobnosti s vybranými až kuriózními přáními, takže etická podstata věci není tak zjevná. Aby nevznikl dojem, že být kněžkou lásky je příjemná legrace, Sami Tchak čtenáře zavede také do temných, páchnoucích uliček, jako vytažených z  románů 19. století, kde se občas nad ránem najde na chodníku mrtvola prostitutky.

Autor svému vypravěči vložil do úst svěží, rozverný jazyk, používá expresivní a šťavnaté anatomické názvosloví, naturalisticky popisuje živočišné vůně a chutě dámských přirození, nadšení svých hrdinů pro vzájemné intimnosti, se kterými začínají již v předpubertálním věku a jimž se přiučují pozorováním cizoložících dospělých sousedů ve sklepě. Autor však nijak nezabíhá do popisů intimních scén, v žádném případě se nejedná o pornografické čtivo. Půvab jeho psaní spočívá právě v umění rafinovaně dráždit čtenáře smyslným popisem „toho okolo“. Sex je všudypřítomný, promiskuita nezměrná, milují se děti i dospělí, kamarádi s kamarádkami, bratranci se sestřenicemi, vypravěčův otec snad něco měl i se svými dcerkami (t. č. v Holandsku), matka zase otcovi zahýbá, kde může (čímž vyvolává synův upřímný obdiv), hrdinové se milují z dlouhé chvíle, přesně podle staré moudrosti „sex – zábava chudých“, sex se bez uzardění provozuje pro peníze, ale skoro nikdy z lásky. Tento pohled na milostný život redukovaný pouze na tělesno je pro Sami Tchaka typický.

Vypravěč se co chvíli různými replikami obrací přímo na čtenáře. Navazuje s ním tak intimnější kontakt a ještě víc ho vtahuje do dravé řeky svého monologu. Patřičně nabroušeným jazykem líčí spoustu historek ze života svých příbuzných a známých, a samozřejmě především ty, které sám zažil. Čtenář má ovšem často pocit, že něco takového prostě zažít nelze. Na přemýšlení o hodnověrnosti ale není čas, okamžitě jsme zasypáni dalším přívalem neuvěřitelných příhod a situací. Jedna za všechny: vypravěčova sestřenice právě vyjela po eskalátoru ze stanice metra Place des Fêtes, když se k ní přitočí starší muž a vnutí jí pětisetfrankovou bankovku. Proč? Jel za ní (tedy pod ní) a celou cestu mohl díky kratičké sukénce obdivovat její zadeček v tangách. A protože není žádný šmejd a voyeur, považuje za samozřejmé, že za takovou krásnou podívanou řádně zaplatí.

Jazyk se stává také prostředkem pro vyjádření nijak vřelého vztahu k realitě, v níž postavy románu žijí. Název každé z 81 kapitol začíná slovem „Zkurvenej/á“, např.: Zkurvenej rasismus, Zkurvená babička, Zkurvenej virus, Zkurvenej učitel, Zkurvenej sklep, Zkurvená lízačka, Zkurvená konverzace, Zkurvený kino, Zkurvenej bod G, Zkurvený tělo bez vlasti, Zkurvená parta, Zkurvený knihy a sex, atd.

Román vypovídá i o rozdílném postavení dvou imigrantských generací. Mladí si o svém místě ve společnosti nedělají žádné iluze. Na otcovo hřímání, že poté, co Francii dal svůj život, odjede umřít do Afriky, protože jeho tělo už tato země nedostane, vypravěč odpovídá, že Francie přece o jeho tělo, ale ani o jeho život nestojí. Vypravěč se cítí být stoprocentním Francouzem, ovšem netají se ani tím, že zřetelně cítí odlišnou barvu své kůže. Mladí ztratili identitu: Afriku znají jen z vyprávění, návrat není myslitelný a své místo v Evropě zatím nenašli. Generace rodičů o zbytky iluzí definitivně přichází v posledních kapitolách. V nich se mluví o smutném konci jejich evropské „mise“. Na stará kolena se vracejí zemřít do rodné vesnice s hanbou – žádnou díru do světa neudělali. Tamní tradiční názor totiž říká, že kdo se rozhodne emigrovat do Evropy, musí se stát bohatým a úspěšným, jinak zaslouží opovržení celé obce. Tragédie je pro vypravěčova otce o to horší, že celá léta nesnil o ničem jiném než o návratu triumfálním.

Place des Fêtes čtenáři nabízí pobavení (tu a tam lechtivější, nikdy však za hranicí nevkusu), poučení (reálie ze současné Paříže i ze života komunity, dovnitř které se běžný čtenář jen tak nedostane – i když ty je nutné brát se značnou rezervou) a těm hloubavějším i důvod k zamyšlení, případně pobídku k dalším literárním výletům za francouzskou „négraille“, ale nejen za ní, vždyť v éře globalizace se můžeme s nejrůznějšími diasporami setkávat kdekoli.

 

© Tomáš Havel

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2006x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce