Kuhn, Oliver: Dokonalý svůdce. Jak získat každou ženu, po které toužíte

Kuhn, Oliver
Dokonalý svůdce. Jak získat každou ženu, po které toužíte

recenze sociologie

Kuhn operuje s náročnějšími technikami jako psychotesty, sugesce či hypnóza, přičemž slibuje, že ten, kdo je dokáže ovládnout, může získat kteroukoli ženu si zamane. Sám Kuhn je přitom vybíravý a k ostatním mužům přezíravý a arogantní. Cituje přitom mimo jiné výrok filozofa S. Kiergekaarda, že „svést dívku není žádné umění. Zato musí mít člověk opravdové štěstí, aby potkal takovou, jež za to stojí.“

Oliver Kuhn: Dokonalý svůdce: jak získat každou ženu, po které toužíte. Přel. Daniel Helekal, Grada, Praha. 2013, 224 s.
Tomáš Baránek: Jak sbalit ženu 2.0: praktická příručka technologie lovu. Jan Melvil, Brno, 2010, 357 s.

Na českém knižním trhu postupně přibývá knih s tématem, „jak sbalit ženu“, případně jak se stát „dokonalým svůdcem“. Je možné je samozřejmě zcela ignorovat, anebo překonat jisté zábrany a číst je, ale i pak se nabízí široká škála možných postojů. Čtenář je může studovat s pocitem mravního rozhořčení nad tím, jak cosi tak zvrhlého vůbec může vycházet – a v skrytu se děsit, že právě v okamžiku, kdy některou z oněch publikací bere do ruky, kdosi cizí některý z triků v ní popsaných právě úspěšně uplatňuje na jeho vlastní ženu či partnerku. Nebo je může studovat i jako zdroj poučení o tom, jak obecně fungují vztahy mezi muži a ženami – skutečnost, že předstíraná lhostejnost či vzbuzení žárlivosti může milostný zájem druhé strany povzbudit více než oddané a snaživé naléhání, potvrzují ovšem i mnozí další autoři, a to psychologové i romanopisci jako Stendhal či Proust. Případně může ony příručky číst jako soubor historek variujících stále totéž téma, protože autoři svoje knihy naplňují i konkrétními příběhy, které slouží jako ilustrace, jak se „to“ dělat má či nemá. Ostatně autor nejslavnější české (stále rozšiřované) publikace na dané téma, Tomáš Baránek (1972), mimo jiné adeptům svůdnictví doporučuje, aby kromě jeho knihy četli i kvalitní beletrii (sám je autorem divadelní hry a sbírky erotické poezie). Spíše než třeba Petra a Lucii doporučuje v prvé řadě Milana Kunderu, obecně pak „neromantickou vztahovou beletrii, spíše něco cynického“, a pro snadnější orientaci dodává, že obvykle postačí prostě číst „knížky psané muži“, jako by všechny ženy psaly příběhy romantické a muži jen ty cynické, což je ovšem zjednodušení až nesmysl (nejen vzhledem ke zmiňované knize R. Rollanda). Cílem pak je „pokusit se na ženy a vztahy nedívat jen jako na cosi pohádkového a božského – ale zkusit najít trochu věcnější, sofistikovanější a realističtější pohled na svět“. Naopak se distancuje od „dobře znějících, ale laciných receptů na lepší život“, jaké podle něj sepisuje Paulo Coelho.

Autor tvrdí, že kniha je psána s „porozuměním pro nesmělé a nejisté muže, kteří si myslí, že nemají, čím zaujmout. Není to šovinistická bichle o tom, jak se ženě co nejrychleji ,dostat do kalhotek‘. Je o věčné – přátelské, ale tvrdé – hře mezi ženami a muži. Když si příručku dočtete, s uvolněním si uvědomíte, že strach z odmítnutí nad vámi ztrácí moc – a pocítíte chuť vyrazit na zkušenou.“

Z hlediska tradiční morálky se Baránek snaží nepobuřovat, ale pohybovat se na hraně, takže kupříkladu rozebírá, jak o sobě „neříkat pravdu“, a přitom pokud možno nelhat. Ale připouští, že pokud má žena manžela a děti, je to při svádění komplikace, a nezakrývá ani zodpovědnost, kterou na sebe v případě rozbití rodiny svůdce bere (příručku slavných literárních svůdníků ani poučení, jak to v klasickém příběhu skončilo s donem Juanem, ovšem v knize nehledejme). Radí také, jak se vyrovnat s tím, když dívka prohlásí, že má přítele. Celkově mají podle autora větší šanci ti muži, kteří jsou pro něco nadšení, a ať používají kteroukoli techniku svádění, musí být odvážní, vtipní a drzí. Uvádí seznam věcí, jichž by se nápadník neměl nikdy dopustit: nesmí nosit ponožky v sandálech, a dokonce ani batůžek; při oslovování v MHD by si údajně neměl sedat (to prý dělají jenom důchodci), ale zůstat stát; neměl by „zvát na rande“, ale kupříkladu navrhnout „improvizované setkání na neutrální půdě“. Popisuje i příklady povedených a nepovedených scénářů vedení konverzace. Jako ukázku toho druhého cituje tuto sms zprávu: „Ahoj Šeherezádo, nezajdeme někam? Tvůj roztoužený Aladin. PS: Mohli bychom vypustit džina z lahve.“

Autor přiznává, že – pokud jde o ženy – začínal jako „ňouma, kterému se nedařilo“ (zlí novináři si prý dovolují titulovat ho spojením „bývalý ťunťa“). Dnes ale vychovává děti „s krásnou ženou, kterou dokázal sbalit až po mnohaletém hledání a selhávání“. Skeptik či moralizátor by chtěl ovšem dodat, že mnozí jiní se dopracovali do podobného stadia, aniž by předtím svedli desítky žen nebo aniž by museli číst knihy o svádění…

V ostřejším tónu se nese výklad nedávno vydané knihy Dokonalý svůdce: jak získat každou ženu, po které toužíte od šéfreportéra časopisu Playboy Olivera Kuhna. Ten ve své knize chválí praktiky duchovních vůdců, před kterými se ženy samy svlékaly, protože doufaly v to, že guru dostane do rovnováhy jejich „energetická centra“. Kuhn dále operuje s náročnějšími technikami jako psychotesty, sugesce či hypnóza, přičemž slibuje, že ten, kdo je dokáže ovládnout, může získat kteroukoli ženu si zamane. Sám Kuhn je přitom vybíravý a k ostatním mužům přezíravý a arogantní: „Chci mít ty nejlepší a nejhezčí ženy světa. O zbytek ať se podělí hyeny.“ Cituje v této souvislosti mimo jiné výrok filozofa S. Kiergekaarda, že „svést dívku není žádné umění. Zato musí mít člověk opravdové štěstí, aby potkal takovou, jež za to stojí.“ Nezmiňuje se ovšem o tom, že jde o výrok ilustrující pouze jedno ze tří životních stadií, které slavný Dán vymezil. I když filozof ten životní postoj v románu Svůdcův deník skvěle popsal, rozhodně ho neschvaloval… Kromě toho v knize najdeme i další literární odkazy, třeba citáty z Ovidia nebo poznámku, že D’Annunzio byl „malý a ošklivý, ale přesto dokázal svést každou ženu“. Průměrná doba od prvního oslovení až k sexu přitom podle něj trvá sedm hodin. Ženy prý snadněji odkládají sexuální zábrany, pokud mají dojem, že právě nejde jen o sex: „Pro mistra ve svádění nemá smysl, aby se za každou cenu snažil dostat ženu hned do postele. Obzvlášť proto, že má neustále v záloze půl tuctu žen, které čekají na to, až jim zavolá.“

Svůj postoj k ženám vyjadřuje Kuhn místy velmi patetickým jazykem: jde mu prý o to, aby se „každá žena cítila líp, než se zatím kdy v životě cítila. To je totiž látka, ze které se tká ženská touha.“ Převažují ale návody na humornou konverzaci, například při venčení psa, což je dobrý prostředek k navázání kontaktu, doporučuje říkat: „Oba jsme hodně plaší. Nenecháme se drbat cizími ženami.“ Nebo u něj najdeme hlášky, jak projevit o ženu zájem, ale přitom jí nepodlézat, spíše ji znejistět, třeba větami typu „Líbí se mi tvůj make up“ nebo „Líbí se mi tvoje oči. Hlavně to levé, co trošku šilhá,“ či dokonce „Jsi hezká, ale ne můj typ.“ Možnost žertování má ale podle něj svoje meze: všechny ženy si prý připadají tlusté, takže zásadně nedoporučuje kompliment jako „Líbí se mi tvoje faldíky na břiše.“

Když se ještě vrátím k začátku článku, další formou, jak se vypořádat s těmito knihami, je něco z nich vyzkoušet. Pak už ovšem potenciální recenzent nehodnotí knihu, ale sám se stává hodnoceným, a to už je jiný žánr...

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 3682x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce