Miller, Andrew: Čistý

Miller, Andrew
Čistý

recenze beletrie zahraniční

Anglický spisovatel Andrew Miller svůj historický román Čistý situoval do období, které těsně předcházelo zásadní společenské změně — Velké francouzské revoluci. Centrálním tématem je rovněž jistá změna společenské situace spjatá s nakupenou hromadou mrtvých těl, a sice sanace pařížského Hřbitova neviňátek. Tuto souvislost lze těžko považovat za náhodnou či nepodstatnou — historický román, jejž letos vydalo brněnské nakladatelství Host, je tlejícími těly i revolučním étosem protkaný.

Čisté ideje a hřbitov ideálů
Andrew Miller: Čistý. Přel. Tomáš Kačer, Host, Brno, 2013, 355 s.

Městský krchov s hromadnými hroby morových obětí, dosahujícími propastných hloubek, se v obraznosti čtenářovy mysli lehce mění v metaforu zduřelého, bublajícího a tlejícího podvědomí dějin. Vskutku neexistuje lepší metafora zbytnělé paměti historie, než je hřbitov — dlouhý řetězec kulturních konfliktů nahromaděných v nedotknutelném depozitáři. Požadavek jeho odstranění, porušení svatého klidu zemřelých, již i posmrtně vládnou nad myšlením živých, se svojí troufalostí vyrovná revolučnímu gestu, odstraňujícímu svrchovanou moc panovníka i tradiční společenskou hierarchii.

Hlavní hrdina románu, Jean-Baptiste Baratt, je inženýr, tedy zcela nový druh vzdělance, a je plný utopických myšlenek (plány na vybudování utopické společnosti, jež rozvíjí se svým přítelem ze studií Lecœurem, zde samosebou nechybí). Jeho profese mu přinese nevšední úkol s pověřením od samotného krále – vyčistit Hřbitov neviňátek, který zkaženým vzduchem v důsledku neredukovaného množství zapáchajících mrtvol obtěžuje přilehlé čtvrti francouzské metropole. Zpočátku jím zachvívají pochybnosti, zda je úkol hodný jeho ideálů a mladistvé ctižádosti. Záhy se však ukáže, že vzhledem k rozličným společenským zájmům a předsudkům bude od Baratta akce vyžadovat plné nasazení duševních i fyzických sil. S transferem lidských pozůstatků má dojít také k zrušení přilehlého kostela, s čímž má problém především tamní kněz, nemile se však dotýká též hrobníka a jeho mladé dcery. Také rodina Monnardových, jež Barattovi pronajme pokoj v domě s příhodným výhledem na hřbitov, nese nastávající proměnu s různou mírou rozpačitosti, která posléze podnítí překvapivý dějový zvrat. Zdá se, že hřbitovní stigmatizace mrtvolným pachem hraje pro některé z „označených" nečekaně také pozitivní roli. Ta je daná jistým pocitem výjimečnosti a úcty patřící lidem žijícím v blízkosti smrti. Na stranu „nových společenských poměrů" se naopak přidá varhaník Armand, jenž mladému inženýrovi nejen podá pomocnou ruku, ale též mu dělá kumpána v pijatykách a kulturního rádce, módou počínaje a divadelním programem konče.

Ďábel se skrývá v detailech
Andrew Miller vypráví svůj román krystalicky čistou čtivou formou, která na sebe příliš nestrhává pozornost. Zaujímá hledisko vševědoucího vypravěče a podává události lineárně. Výběrem tématu i jednotlivých prvků zobrazených v textu vytváří rovnováhu mezi předmětem „velké historie" a detaily osobního života fiktivních hrdinů, aniž by upadal do schematičnosti. V příběhu tak vystoupí třeba dr. Guillotine, jehož roli coby nechvalně známého vynálezce naznačuje jen jeho jméno. Pozornosti neujde autorova precizní konstrukce fikčního světa: protagonisté se nacházejí ve věrohodně líčených reáliích či čtou dobovou literaturu (např. gramotná prostitutka Heloisa si čte v populární dobové knize Newtonismus pro dámy Francesca Algarottiho). Miller se věnuje větším obrazovým celkům i zdánlivě nepodstatným detailům, aniž by z textu vystupovalo jednoznačné schéma či jasně čitelná významová rovina. Autor se přitom neomezuje jen na popis předmětů a událostí – čtenářům je zpřístupněn rovněž svět psychologických reflexí hlavního hrdiny. Přesto se však zdá řada věcí jakoby ukryta v nevědomí příběhu. Román je uvozen i zakončen scénami bloudění ve Versailleském paláci, jejichž jasný kontrast zároveň vyjadřuje intenzitu proběhlých událostí. Téma společenské změny, přechodu mezi starým a novým pořádkem, však není líčeno nijak kriticky – autor se v tomto směru drží nezaujatého popisu. Z románu lze vyčíst spíše slast pozorování a radost z vyprávění než morální imperativ.

Rigor mortis
Je paradoxem, že královská zakázka odklidit hromadu rozkládajících se těl se v historickém běhu záhy symbolicky promění ve „společenský požadavek“, který dá vzniknout hromadě těl čerstvých, jejíž vrcholek zdobí pomazaná hlava samotného krále. Barattova identita coby „nového člověka“, v jehož moci je zřídit „nový pořádek“, není zpočátku zcela jasně vyhraněná a sebevědomá: inženýr si každý den před usnutím opakuje mantru své totožnosti: „Kdo jsi? Jsem Jean-Baptiste Baratte. Odkud jsi? Jsem z Bellême v Normandii. Co jsi? Jsem inženýr, vystudoval jsem École des ponts. V co věříš? V sílu rozumu." Jasnějších kontur jeho osobnost nabude až po vražedném útoku, který přežije s následkem částečné amnézie (postihne jej ztráta sémantické paměti – nevybavuje si pojmy a názvy spojené s jeho praxí a není schopen dobře číst). Postižení mu však nebrání jednat. Ba co víc, zdá se, že teprve s částečnou ztrátou svého starého , které bylo ještě příliš spjaté se starým společenským pořádkem, se může do nové role skutečně ponořit. Nyní je osvobozen: barevný šat, jímž chtěl dát najevo příslušnost k módě moderního myšlení, odkládá coby zbytečnou pózu a uchyluje se do strohého černého obleku. Od této chvíle připomíná kněze, ovšem kněze nové víry, kterého se skuteční kněží mají proč obávat – posla nového pořádku, jenž pojme za manželku vzdělanou prostitutku Heloisu, čímž se starých společenských konvencí definitivně vzdá. Jejich svazek je vskutku symbol emancipace.

Lidé, jichž se odklizení mrtvých neblaze dotýká, tvoří rozmanitou společnost. Situace dělí obyvatelstvo na dva tábory – ty, kdo jsou na straně pokroku, a ostatní. Zajímavou roli v tomto směru dostává Barattův přítel Lecœur: zpočátku je svému příteli vděčný, že jej z bezútěšného a ubíjejícího prostředí dolů dostal do města, exhumační práce však posléze na jeho přecitlivělost působí spíše neblaze. Nakonec zcela vystoupí patologické a agresivně destruktivní prvky jeho osobnosti, které, jak se zdá, podněcuje dekadentní krása všudypřítomné smrti. Klíčová je v tomto směru scéna, kdy se Lecœur vzrušuje nad zázračně zachovalými těly exhumovaných dívek. Libido a kulturní vlivy se v něm spojují v morbidní fascinaci. Když během destrukce kostela nešťastnou náhodou dojde ke zmaření lidského života, události naberou spád. Imaginace dělníků, dostatečně sycená obrazy smrti, jako by čekala na iniciační impuls a dění se zcela vymkne kontrole dřívějších vedoucích činitelů. Situace, jejíž vzorec tolik připomíná dynamiku nadcházející revoluce, ústí do obrazu hořícího Božího stánku, z něhož je násilím vynášen pološílený kněz.

Obsedantní noční můra
Název Čistý kromě fyzické čistoty odkazuje i na čistotu záměru, racionální čistotu myšlení či očištění společenských struktur i vnitřních prostor hrdinovy duše. Téma čistoty je v románu všudypřítomné. Miller sugestivně líčí pach a všudypřítomnou špínu, kterých se žádnými prostředky – vůněmi, novými obleky, koupelí – nelze zcela zbavit. Výstižný obraz v tomto směru skýtá hned počáteční scéna ve Versailleském paláci. Na audienci u ministra čekající Baratte zádumčivě pozoruje narůstající psí loužičku, kterak se rozlévá na parketách, a přemýšlí, do čeho všeho mohl sám po cestě šlápnout. Když z audience odchází, všímá si, že louže psí moči již zřetelně zasychá. Téma pronikání cizího a nežádoucího elementu je tak podáno s přímočarou sugestivitou, nepostrádající lehkost nadhledu.

Millerův román je interpretačně otevřený. Nabízí se tedy samozřejmě celá paleta vysvětlujících analogií, jež tato recenze v žádném případě nemůže a nechce pojmout. Knihu lze jednoduše číst jako historický román popisující méně známé události, jež však nepostrádají encyklopedickou zajímavost ani napětí, a zároveň jako sofistikovaně vystavěnou hru s různými rovinami významů. Hlavní devízou díla je neschematičnost vyprávění a autorova záliba ve zdánlivě nepodstatných detailech, které však na sebe nikdy nestrhávají takovou pozornost, aby je bylo možné považovat za pouhé kuriozity. Řada detailů (např. scéna, při níž Lecœur při večeři u Barattových domácích manžetovým knoflíčkem zavadí o skleněný pohár a rozbije ho) doplňuje umný deskriptivní styl vyprávění, ale zároveň často směřuje mimo samozřejmý význam přímočaře zobrazených kauzálních souvislostí. Nenásilným balancováním na pomezí neurčitosti ovšem může kniha pro některé čtenáře vyznívat naopak nedotaženě, nejistě či bezcílně. Každopádně se však jedná o dílo, jež si zaslouží bedlivější pozornost. Byla by škoda, aby kvůli svému spíše okrajovému historickému námětu zapadla coby sezonní literární dezert.

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2852x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce