Eco, Umberto: Dějiny legendárních zemí a míst (in LtN)

Eco, Umberto
Dějiny legendárních zemí a míst (in LtN)

recenze kultura

Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.

Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst. Přel. Jindřich Vacek, Helena Lergetporer a Pavel Štichauer. Praha, Argo, 2013, 480 s.

Po výpravných dílech Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti a Bludiště seznamů vydal Umberto Eco další z řady svých komentovaných antologií, tentokrát jsou to Dějiny legendárních zemí a míst. Autor čtenáře provází dlouhými dějinami literatury a krajinami, které v jejich rámci byly vytvořeny, „od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy“. Čtenář se v knize dozví o ostrovech, které sice byly po staletí zakresleny na mapách, ale ve skutečnosti neexistují ani nikdy neexistovaly, o nejrůznějších druzích utopií („nám nebližší možná utopie“ je přitom podle autora ta, již popsal Francis Bacon), či o tom, kde naši předci hledali ráj a kde peklo (jeden autor v 18. století kupříkladu navrhoval, že musí být v nejteplejším místě vesmíru, tedy uprostřed Slunce). Nebo o říši Agartha, v níž se učenci, když se zabývají příliš hlubokými tajemstvími, vznášejí do výšky, a kdyby je jejich spolubratři nezadrželi, „roztříštili by si lebky“ o strop. Čtenář se poučí také o vývoji představ o zemi královny ze Sáby či o říši kněze Jana i o tom, že představy o těchto říších byly natolik mlhavé, že mohly být vzájemně zaměnitelné. Či o zemích, z nichž přišli bibličtí „tři králové“. Autor líčí i posmrtnou pouť jejich domnělých ostatků, přičemž glosuje, že „za života byli poutníky, a posmrtně se stali tuláky“ (dodejme, že tak by se ovšem dal charakterizovat posmrtný osud mnoha lidí uctívaných středověkými křesťany).

Celkově autor ukazuje, že staré představy odrážející naše hlubinné touhy se neztrácejí, ale přetrvávají v transformované podobě. Takže když například pro nestvůry není místo na Zemi, současná sci-fi je nachází na jiných planetách. Obraz lidí minulých dob vyznívá v některých kapitolách pozitivněji, než jaké je obecné mínění především o Evropanech žijících ve středověku. Eco se například znovu vrací k falešné domněnce, že tehdy převládalo přesvědčení o tom, že země je plochá, a vyvrací ji. Jestli si někoho bere na mušku, jsou to důvěřivci, kteří i v moderní době byli ochotní uvěřit všemu, jako Helena Petrovna Blavatská; Eco se přitom vrací ke svému oblíbenému výroku G. K. Chestertona „Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli“. Zvláště sarkasticky pak píše o těch, kteří si na hlouposti a důvěřivosti svých „moderních“ současníků založili kariéru a vydělali tak miliony, jako Dan Brown. Toho Eco kritizuje soustavně a ani tentokrát nevynechává příležitost k tomu, aby jeho pseudointelektuálské výplody, o kterých Brown tvrdošíjně prohlašuje, že se kromě zápletky zakládají na historických faktech, zesměšnil. Své si od Eka také vyposlechnou samozvaní soudobí „odborníci“ na pyramidy, jimž věnuje rozkošnou pasáž dokazující, že esoterické, či dokonce mystické významy se při troše fantazie dají na základě zcela arbitrárních numerologických výpočtů najít všude, i u pouličního stánku na občerstvení.

Pojmy „reality“ a „skutečného světa“ jsou v Ekově knize značně problematizovány. Fantazie o bájných krajinách totiž překvapivě často inspirovaly odvážné muže, vizionáře i masové vrahy k velmi konkrétním činům. Ty někdy vedly ke skutečným objevům neznámých krajin, jež ovšem jejich objevitelé vnímali prizmatem představ, se kterými do oné oblasti už dorazili (pod vlivem představ o starověkých národech přežívajících v duté zemi hluboko pod námi prý ještě v polovině 20. století někteří vážně tvrdili, že zaslechli pekelné hlasy přicházející z podzemí). Jindy byla výsledkem odvážlivcova smrt, jako v případě jistého nešťastníka, který v Jižní Americe hledal tunel do nitra Země. Ještě tragičtější a hrozivější příchuť má pak zahrávání si s mytickými krajinami, které údajně dodnes kdesi na naší planetě existují, nebo by alespoň existovat mohly. U nacistů, jejichž koketování s esoterikou a Himmlerova výprava do Tibetu jsou dostatečně známy, ale pro někoho překvapivě také i komunistů. Eco referuje mimo jiné o velitelích bolševické policie, kteří údajně plánovali hledání Šambaly s cílem „sloučit tuto představu pozemského ráje s představou ráje sovětského“.

S jistou nelibostí se Eco vyjadřuje o těch, kteří světy, jež vytvořili spisovatelé a umělci, berou příliš vážně, takže například ti, kteří pod dojmem četby Goethova Utrpení mladého Werthera páchali sebevraždy, si podle něj „nevypěstovali návyky dobrého čtenáře“. Zároveň ale s vážnou tváří tvrdí, že fiktivní světy literatury jsou v jistém smyslu skutečnější a důvěryhodnější než to, co nám předkládají profesionální historikové. Zatímco podle Eka nevíme jistě, zda Adolf Hitler zemřel v berlínském bunkru, „absolutní pravdou“ je to, že Superman byl Clark Kent. Což je dost odvážné tvrzení, protože o smrti nacistického diktátora existuje dostatek důkazů; ale pokud nevěříme tomu, že fikční světy „kdesi“ a priori existují a umělci či spisovatelé je pro čtenáře pouze nacházejí, pak si kdokoli (včetně čtenářů) může vytvořit svoji vlastní verzi (ve fiktivních světech ovšem třeba i o tom, že Hitler přežil, či dokonce žije i dnes). Pokud se časem objeví spisovatel, který napíše svoji revidovanou verzi (či „revizionistické“ pokračování) Supermana a bude úspěšný, může za jistý čas v obecném povědomí „lidské“ jméno Supermana znít zcela jinak, a důkazů k tomu není potřeba žádných, jde jen o sílu přesvědčivosti…

Každopádně Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2982x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce