Šrámek, Jiří: Panorama francouzské literatury od počátků po současnost

Šrámek, Jiří
Panorama francouzské literatury od počátků po současnost

recenze literární věda

Studenti romanistiky (a nejen oni) dostali pěkný dárek v podobě objemné dvoudílné publikace spojující slovník spisovatelů, encyklopedii a podrobné shrnutí dějin francouzské literatury. Kniha je výjimečná tím, že začíná středověkem, celý druhý díl věnuje literatuře poválečné a velkou část tvorbě současné: zachycuje dokonce i některé knižní novinky loňského roku.

Francouzská literatura: 3 v 1 (ve 2 dílech)
Jiří Šrámek
: Panorama francouzské literatury od počátků po současnost I, II. Host, Brno, 2013, 720 a 800 s.

Studenti romanistiky (a nejen oni) dostali pěkný dárek v podobě objemné dvoudílné publikace brněnského romanisty Jiřího Šrámka, spojující v jednom celku slovník spisovatelů, encyklopedii a podrobné shrnutí dějin francouzské literatury. Kniha je výjimečná rozsáhlým časovým úsekem, který pokrývá: začíná středověkem, celý druhý díl věnuje literatuře poválečné a velkou část tvorbě současné. Zachycuje dokonce i některé knižní novinky loňského roku.

Na s. 905 této úctyhodné publikace se setkáme s citátem literárního vědce a teoretika překladu Georgese Mounina: „doposud nikdy nepsalo tak velké množství autorů něco takového, co nikdo nečte“. Konstatování výstižně charakterizuje, jak obtížné je v dnešní době dát dohromady jakoukoli popisnou příručku o literatuře. Pojmout široké pole ctižádostivých autorů a jejich výplodů, to obrovské, stále bobtnající množství knih, je takřka nemožné. Vždy půjde o subjektivní balík dat, kterým stejně svévolně povedeme jistý řez. Jiří Šrámek se to pokusil udělat po svém, ale velkoryse a se snahou zavděčit se všem. Což se mu v podstatě podařilo.

Panorama francouzské literatury od počátků po současnost je více než důstojný nástupce starších českých publikací o francouzské literatuře. Především třídílných Dějin francouzské literatury sestavených kolektivem pod vedením J. O. Fischera a vydaných v letech 1976 až 1981, jakož i Fischerova „stručného nástinu“ z roku 1960, Francouzská literatura: Stručný nástin vývoje. Obě tyto po dlouhou dobu vlastně jediné dostupné publikace měly své klady (popisují francouzskou – a v případě Dějin též frankofonní – literaturu od počátků, respektive od Revoluce, až takřka po dobu svého vydání, mimoto Dějiny pečlivě podchycují české ohlasy včetně časopisecky uveřejněných překladů či statí, recenzí atp., což bylo v době předinternetové velice cenné). Měly ale i výrazné zápory (poplatnost oficiální ideologii se v některých heslech či kapitolách projevuje markantně, v jiných skrytě: využitelnost Dějin se tím blíží k nule zejména pro toho, kdo tuto zrádnost nedokáže jasně odhalit). Šrámek v úvodu připomíná i další obdobné spisy: Dějiny francouzské literatury Josefa Kopala z r. 1949, Dějiny francouzské literatury v obrysech I–IV Otakara Šimka (1947–1962), ukončené však s koncem 19. století, či ve shodě s Fischerem marxisticky pojatý Úvod do studia francouzské literatury Josefa Šofferle Kvapila z r. 1963. Nabídku studijního materiálu doplňovaly prozatím ještě knihy právě Jiřího Šrámka, Dějiny francouzské literatury v kostce (1997) a Přehled dějin francouzské literatury (1997). Užitečnější někdy mohlo být sáhnout po slovenských Dejinách francúzskej literatúry (autorů A. Vantuch, Š. Povchanič, K. Bednárová, S. Šimková) z r. 1995 anebo používat publikace francouzské. Popřípadě využít nabídky monografií věnovaných dílčím výsekům – namátkou třeba Zatloukalovu studii o francouzském románu, Pecharovu o novém románu, výbory ze statí V. Jamka či J. Pelána atp.

Panorama
Publikace je hodna svého jména: nabízí široký rozhled po členité krajině francouzské literatury, a to za dobrého počasí (je vidět hodně daleko do minulosti a také takřka přímo pod nos do současnosti) a přes čočky schopné zaostřit do kteréhokoli náhodně zvoleného místa.

Řazení faktografických údajů není přímo chronologické, a to i když postupuje od nejstaršího k nejnovějšímu. Autor se snaží dějinami literatury provádět nikoli s důrazem na roky, ale spíše na staletí a v nich vytváří jakási tematická hnízda, kam sesypává jednotlivé autory a jejich příslušná díla. Může se tak stát, že některý ze spisovatelů (básníků, dramatiků, teoretiků) bude zmíněn vícekrát, ale nedochází k tomu příliš často, rozhodně ne tolik, aby takto šíře rozkročení literáti celkovou strukturu nápadně rozrušovali. Zejména ve druhém svazku, věnovaném tvorbě poválečné, je tento způsob prezentace literatury jediný dobrý, ne-li jediný možný – stejného klíče se nicméně drží například i Viart a Vercier v šikovné monografii Současná francouzská literatura (česky Garamond, 2008), věnované pouze literatuře posledního půlstoletí a s důrazem na tu aktuální. Šrámek, zdá se, tento způsob utřídění do tematických skupin do určité míry přebírá.

Oba svazky Šrámkova nově vydaného Panoramatu se pyšní bytelnou vazbou, počítající s tím, že příručka bude po léta skutečně připravena k častému užití i ve školních a univerzitních knihovnách. Pro zpřehlednění úctyhodných skoro dvou tisíc stran většího formátu slouží i nápaditá grafická úprava: při rychlém listování pomáhá tmavá linka podtrhávající názvy kapitol (po straně opakované v podobě živého záhlaví), takže po základním seznámení s dílem již není třeba neustále se opakovaně vracet k obsahu. Snad jen škoda, že takto mimo text nešla předsadit i všechna jména spisovatelů, jejichž uvedení verzálkami v těle textu není často dostatečně nápadné.

První díl představuje, po krátké připomínce latinského dědictví z území Galie, francouzskou literaturu od středověku až po polovinu 20. století, přesněji 2. světovou válku, přičemž poslední kapitola, „Tradice v poválečné próze“, se rozbíhá ještě dále, když začleňuje i čtyřstránkový oddíl o francouzském „socialistickém realismu“, pojednaném v rámci beletrie, poezie i esejistiky. Rozsah tohoto oddílu napovídá, že autor chtěl dotyčné odnoži literatury, ve výše zmíněných starších publikacích upřednostňované, vykázat takový prostor a takový způsob podání, jaký jí vzhledem k jejímu dějinnému významu náleží.

Na druhou
Zatímco přínos prvního svazku se vyčerpává tím, že celkem předvídatelně opakuje, rozvádí a třídí to, co se generace romanistů učí stále dokola, ten druhý lecčím příjemně překvapí. V podání a hodnocení starší literatury už se dnes nic příliš nemění (anebo se to rozhodně nepozná v takto stručném přehledovém kompendiu), druhý díl je z hlediska rozšíření obzorů případného čtenáře cennější. Termínem „současná“ literatura se zde myslí průřez od války až dodnes, tj. jak tvorba poválečná, tak zcela nedávná: název tedy nelže, kniha představuje i skutečnou současnost, včetně autorů, kteří vstupovali do literatury zcela nedávno, a včetně děl publikovaných ještě v roce 2012. Obdobně úctyhodný záběr má monografie i z hlediska žánrového, neboť zahrnuje nejen prózu, poezii a drama, ale i stručný nástin vývoje v oblasti literární vědy, lingvistiky a historiografie – i to je důležité vzhledem k tomu, že například hlavní představitele školy Annales známe i z českých překladů. Ale nejen to, Jiří Šrámek, jinak také „pan emeritní profesor teorie a dějin románských literatur Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně“, na své procházce francouzskou literaturou pečlivě vyráží i do okrajových čtvrtí, kde bychom ho nečekali. A tak kromě literatury feministické (uctivě zařazené pod název „ženský rukopis“) prezentuje i autorky zabývající se „novou sexualitou“, ale rovněž třeba téma „AIDS a literatura gayů“. Literaturu inspirovanou příběhy z černé kroniky doplňují namátkou třeba bestsellery politiků. Zůstaneme-li u pestrosti žánrové, druhý svazek zahrnuje samosebou detektivky a dále též grafický román a komiks. Mezi pozitivní prvky Panoramatu je třeba přičíst ještě stručné, ale výstižně napsané úvody kapitol, jakož i snahu uvádět české překlady popisovaných děl, pokud existují. Jednotlivým autorům je totiž většinou věnován nejčastěji odstavec, rozvádějící nástin bio- a bibliografie, česká vydání jsou bohužel upřesněná jen vročením publikace, bez uvedení překladatele a nakladatele; nakladatel ostatně není uváděn ani u francouzských vydání – je pochopitelné, že v takto obsáhlé publikaci něco muselo zůstat stranou.

Ač se v názvu knihy mluví o „francouzské“ literatuře, nutno uvést na pravou míru, že jde o literaturu „francouzsky psanou“, Panorama totiž v poslední kapitole, nazvané „Přehled frankofonní literatury“, zahrnuje i autory cizího původu publikující ve Francii. Nevěnuje už se však přehledně francouzsky píšícím autorům z Belgie, Lucemburska, Švýcarska anebo z Kanady a USA, ačkoli jednotlivé významnější osobnosti zmiňuje. Namátkou – Belgičané různých generací jako M. de Ghelderode, G. Rodenbach, H. Michaux, G. Simenon, J.-Ph. Toussaint zmíněni jsou, ale bestellerová A. Nothombová kupodivu ne, podobně Švýcar Ch.-F. Ramuz svůj portrét má, ale J. Chessex či P. Kramer nikoli, také Kanaďan M. Trembley chybí, ale zařazen je jeho mladší kolega, haitsko-kanadský D. Laferrière (ten ovšem není k nalezení v rejstříku, kde jsem hledala i ostatní zde jmenované autory: proto je možné, že i ti nedohledaní někde v publikaci ukryti jsou). Zato africký kontinent a jeho okolí probírá Šrámek podrobně, věnuje se jak černé Africe a Maghrebu, tak i oblasti levantské, jakož i ostrovním zemím v Indickému oceánu, na Dálném východě a v Oceánii – jde ale vesměs o země, z nichž zařazení autoři pocházejí, přičemž za zemi své spisovatelské existence si vybrali právě Francii. Nemusejí tu nutně žít, ale vydávají zde své knihy. Kapitolu „frankofonních“ tak uzavírá několik Čechů: M. Kundera (informace o svazku souborného Díla, vydaném před dvěma lety v prestižní edici Plejáda, už bohužel nemohla pojmout zajímavé podrobnosti osvětlující pozadí afér kolem jeho překladů, které předmluva k francouzskému vydání Díla rozebírá) a další dočasní či dosavadní exulanti: Jean Kolar, V. Linhartová, P. Král, P. Ouředník, P. Hak, L. Martínek, J. Formánek. A také V. Jamek, který se jediný do Francie nevystěhoval. Dalo by se namítnout, že tu někteří další chybí, ale sluší se ocenit aspoň tento výběr.

Otazníky
Hledat drobné chyby v publikaci o 1500 stranách je tak trochu laciné, zvlášť když je kniha dílem jediného člověka. Nicméně i náhodné listování publikací určité nesrovnalosti odhalí velmi brzy. Například řazení autorů v kapitolách nemá průhledný systém – má-li nějaký, sama jsem ho neobjevila. Není abecední, neřídí se rokem uveřejnění prvotiny, nesleduje biografická data (narození, případně úmrtí, jež by autorské dílo mohlo symbolicky uzavírat). Mohlo by se sice řídit „důležitostí“, prestiží dané osobnosti, to je však hledisko dosti neurčité. Dobrat se tedy důvodu zařazení – opět namátkou – spisovatele J. d’Ormessona (nar. 1925; debutoval 1956) před H. Troyatem (1911–2007; debutoval 1938) se mi nepodařilo. Podobně řazení literárních hnutí, proudů, skupin se mi ne vždy zdá být časově správné (a jaké jiné hledisko tu uplatnit?): oproti Šrámkově volbě „Husaři – OULIPO – poetizace románu (B. Vian)“ – a až poté zařazeným oddílům „nový román – antidivadlo“ bych předpokládala pořadí: „poetizace románu (B. Vian) – antidivadlo – Husaři – nový román – OULIPO“. Je to ale asi věc názoru. Informace o skupině Tel Quel se nejprve objevuje na s. 808, pak se lehce ztrácí v oddílu o novém románu (skupina „telquelistů“ s. 826), až se nakonec překvapivě objeví zpracovaná ještě na s. 830 („Telquelisté“). V takových chvílích si jako čtenáři – anebo hledači – můžeme postesknout, že papírová publikace nemá možnosti elektronických médií: jak užitečné by bylo všechna podobná místa provázat, propojit odkazy!

Trochu zamotaný se obdobně zdá i výklad věnovaný politice v literatuře, který se vrací poté, co už byl jednou probrán: „politická próza (1171) – svědectví a reportáže – ,Politikové v literatuře‘“ (1184), anebo oddíl věnovaný detektivnímu, černému, špionážnímu románu následovaný až s odstupem ještě „polarem“ a „neopolarem“.

Bílá místa, černé díry
Jakkoli uvedené výtky mohou působit jako snaha najít na tak významném počinu chyby za každou cenu, neodpustím si ještě pár rýpnutí. Z nejasných důvodů například nechává Panorama stranou veškerou tvorbu generace tzv. beurs, potomků arabských přistěhovalců, kterou francouzská literární teorie už dávno uznává jako svébytný literární proud. Přestože druhý svazek očividně nasával nové a nové informace do poslední chvíle před odevzdáním textu do sazby, sem tam vypadla i jiná důležitá fakta – například v poměrně obsáhlé kapitole o frankofonní literatuře není zmíněn manifest „Pour une littérature-monde en français“ z roku 2007, který situaci na bitevním poli francouzských a frankofonních spisovatelů poměrně zpřehlednil a na který navázala publikace Pour une littérature-monde (Gallimard, 2007). Takřka všichni účastníci literárního provozu byli tehdy nuceni si uvědomit, a často i veřejně deklarovat, v jakém táboře stojí, zda konkrétně například Ahmadoua Kouroumu, Tahara Ben Jellouna, Michela Trembleye – anebo Milana Kunderu řadí do francouzské literatury, když jejich francouzsky psané knihy vycházejí ve francouzských nakladatelstvích...

I když se publikace snaží pokrýt i oblast divadelní tvorby, ze současných autorů v ní chybí zmínka o vskutku významných dramaticích, jako je J.-L. Lagarce či Ph. Minyana. Nepřesné se mi zdá být to, že mezi strukturalisty (či lépe hned po nich) je uveden Sigmund Freud – jeho jméno bych čekala o desítky stran dříve. Jde ale jistě pouze o další daň za nutné zhuštění podávaných informací, neboť sporně zařazená osobnost je charakterizována zcela správně: „Pro vědu i umění, zejména literaturu, objevil psychoanalýzu ... Sigmund Freud.“

Někdy, naštěstí ne často, převažuje rozsah sdělení o detailech životopisných nad těmi o autorově díle. Zda se má při výkladu tvorby zohledňovat život spisovatele, o tom se vedou polemiky už hodně dlouho, ale i kdyby o nich náhodný čtenář nikdy neslyšel, možná se pozastaví nad opodstatněností sdělení o „úmrtním loži matky“ (s. 743) či ujištění, že daný literát „prožil krásné dětství“ (s. 826), je-li prostor věnovaný jednomu každému autorovi omezen na několik řádků, maximálně půlstranu. Podobně nebezpečné je umění zkratky: co přesně si má uživatel příručky odnést z poučení, že jistý autor „usiluje o umělecké zobrazení člověka a světa v jeho celistvosti, zejména v kulturních a historických souvislostech“ (s. 745) – takový cíl si přece klade leckterý z umělců.

Výše již zmíněná publikace Viarta a Verciera je v „Bibliografii“ na s. VIII uvedena jako původní dílo, jde však samozřejmě o překlad z francouzštiny. Také publikace A. Compagnona Démon teorie, zmiňovaná v textu, v této bibliografii chybí, a přitom jde o knihu vydanou v překladové verzi v témže nakladatelství jako Panorama. Z jiného soudku: pro ty, kdo neznají dobře poválečné dějiny Francie, může být zavádějící formulace „tato doba je považována za jeho ,třicet slavných let‘“ (s. 739) – jistěže jde o období ve francouzské historiografii nazývané jako „Trente Glorieuses“, v českém prostředí to však bez vysvětlení může znít hodně záhadně.

Klobouk dolů
Těch pár výše uvedených věcí svědčí o různých slabších místech, s jakými se zkrátka potká každý podobný veleprojekt. Některá vyplývají z nutně subjektivního přístupu k  prvkům, jako je selekce informací a způsob jejich prezentace. Další jsou průvodním jevem „lidskosti“ provedení smělého plánu, nikdo prostě jako harddisk nepojme všechno. Považuji za vhodné na závěr upozornit, že vedle těchto pár vypíchnutých problematičtějších míst oba svazky obsahují zejména stovky stran kvalitních, setříděných a srozumitelně podaných informací. Jak už bylo zmíněno, záběr monografie je přes ta občasná sporná místa a ojediněle i napadnutelné detaily úctyhodný. Kéž by studenti romanistiky, vyzbrojeni takovou užitečnou pomůckou, byli napříště učenější či aspoň poučenější.

Rozhovor s Jiřím Šrámkem v pořadu Třistatřicettři.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.