Dimitrova, Kristin: Ráno hráče karet

Dimitrova, Kristin
Ráno hráče karet

studie beletrie zahraniční

Pokud má být poezie skutečně pravdivá (nepředstíraná, nefalešná), může podle Kristin vzniknout dvěma způsoby: v prvním případě je hlavní inspirací okolní svět („metafyzika každodennosti“), reflexe viděného a zaslechnutého, básník chce své „poznání pravdy“ sdělit právě tomuto světu a slova jsou mu prostředkem, materiálem k tomuto sdělení; ve druhém případě poezie vyvěrá a prýští přímo z jazyka a sdělení zkouší jeho nosnost, jeho možnosti a limity.

Českému vydání sbírky Kristin Dimitrovy Ráno hráče karet na cestu
Kristin Dimitrova
: Ráno hráče karet. Přel. Ondřej Zajac, Větrné mlýny, Brno, 2013, 100 s.

Kristin Dimitrova (*1963) patří k tomu typu literátů, u nichž se snoubí hned několik talentů najednou: je uznávanou básnířkou, zároveň se už etablovala i jako výrazná povídkářka (dvě knihy kratších próz Любов и смърт под кривите круши /Láska a smrt pod křivými hrušněmi; 2004/, Тайният път на мастилото /Tajná cesta inkoustu; 2010/) a romanciérka (mytologický román Сабазий /Sabazij; 2007/, kterým se účastnila evropského literárního projektu Mýty – jako náš Miloš Urban s novelou Pole a palisáda, převypravující pověst o bájné české kněžně Libuši), má za sebou dva filmové scénáře (Козел /Kozel/ – společně s režisérem Georgim Djulgerovem podle novely Jordana Radičkova, realizován 2009; Етиен /Etienne/ – společně s režisérkou Svetlou Cocorkovou, 2007, nerealizován), píše literární kritiky o tvorbě svých kolegů a jako profesionální anglistka (v rámci tohoto oboru pedagogicky působí na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského) rovněž překládá (vedle přebásnění vlastních veršů jmenujme alespoň Анаграмата /Přesmyčka; 1999/, výbor z díla Johna Donna, staršího současníka J. A. Komenského a zakladatele tzv. metafyzické školy, kterou mnohem později docenil zejména expresionismus a surrealismus).

Do literatury vstoupila v roce 1992 básnickou sbírkou Тринадесетото дете на Яков (13. dítě Jákobovo) a od počátku vystupovala jako ženská protiváha mužské postmoderny 90. let (nejen u nás je několika knižními překlady známa vůdčí osobnost této generace – básník, prozaik a literární vědec Georgi Gospodinov). Knížka Kristin Dimitrovy Ráno hráče karet (v originále Сутринта на картоиграча) z roku 2008, z níž za malou chvíli uslyšíme několik ukázek v bulharštině i v českém překladu Ondřeje Zajace, je autorčinou v pořadí devátou básnickou sbírkou.

Kristin Dimitrova není v Česku poprvé a rovněž její tvorbu poznává český čtenář už deset let. V roce 2003 Alena Melicharová autorku poprvé představila v antologii současné bulharské kratší prózy Narodili jsme se jako draci povídkou Milenec ze záhrobí, v níž magickým rituálem zhmotněný dvojník mrtvého básníka Peja Javorova připraví hlavní hrdince trpké chvíle – je totiž, stejně jako jeho reálný předobraz, eufemisticky řečeno vznětlivá povaha se sklony k chorobné žárlivosti. Když si před jejími zraky prožene kulku mozkem a rozplyne se, brutálně zmlácená žena si oddechne, že je netvor mrtev, ale jeho teatrální sebevražda byla jen umným trikem. Oba jsou spolu spojeni navěky, neboť „nikdo se nemůže rozdělit se svým snem“, jak zazní ve vypjaté chvíli z milencových úst.

Díky Ondřeji Zajacovi objevilo se v českých literárních periodikách (Psí víno 15, 2011, č. 55; Tvar 23, 2012, č. 20) několik ukázek z její poezie a také rozhovor s autorkou, v němž se kromě jiného vyjádřila také k plánovanému českému vydání Rána hráče karet: „Na úvod bych řekla, že jsem opravdu velmi rozrušená z toho, že se objevím knižně v Čechách. Češi jsou estéti – jde o jakési unikátní spojení mystičnosti, technického myšlení a smyslu pro humor. Těžko bych si mohla přát se čtenáři lepší vztah.“ Věřím, že dnešní křest napomůže proklestit cestu českých čtenářů nejen k poezii přítomné básnířky, ale v obecnější rovině rovněž prohloubit naše znalosti o současné bulharské literatuře.

V roce 2012 vyšly v kolektivním sborníku Kde nejste doma autorčiny čtyři cestopisné črty z návštěvy moravského Brna, bulharského Ruse, makedonské Skopje a německého Stuttgartu. Z brněnského textu si dovolím přečíst několik zajímavých reflexí a postřehů týkajících se naší země a kultury:

„V České republice má každá vesnice svůj hrad, vysvětlili mi tady. A na několika místech dokonce zůstal pouze hrad, zatímco samotná vesnice zmizela.

Hrady jsou silnou stopou po středověku. Když je máš, znamená to, že jsi jím prošel tak, jak bylo nutné, takže se můžeš dál vyvíjet: zvládl jsi feudalismus, strach z Boha, pohádky s princi a princeznami i sběratelské umění. U nás v Bulharsku nejsou hrady, protože mezi 14. a 19. stoletím jsme byli součástí Osmanské říše. Skoro celá země patřila sultánovi, takže nebyl důvod, aby si s tím někdo dával práci, a všechno, co bylo postaveno předtím, bylo zničeno jako potenciální centrum vzdoru“ (s. 24).

„Jen zřídka se objeví příležitost, abych si tady s někým promluvila přímo na ulici. Čeština má s bulharštinou dost styčných bodů, ale jen do určité míry. Ne že bych se cítila samotná nebo něco takového. Ale nemůžu se vyptávat lidí, jak vidí svět, co si myslí. Nejsem součástí krajiny. Jsem jako divák Discovery Travel.

Muzeum užitého umění v Brně… V Sofii jsem nenavštívila historické muzeum od té doby, co jsem pracovala jako novinářka, a přírodovědné dokonce od té doby, co byla děcka ještě malá. Vlastně je pro mě obtížné přijmout muzea jako něco víc než jen jako estetické mrtvé body v čase. Ale teď jsem v jiném městě, bez práce i bez neodkladných povinností, bez obav o živobytí i bez starostí s nedokončenými záležitostmi: taková patřím do světa muzeí. Vcházím vysokými dveřmi a moje oči se ihned vrhají na barvy vystavených exponátů.

[…]

Obrazy Kamila Lhotáka (1912–1990). Výběr je přibližně ze čtyřicátých až šedesátých let. Jasné, lehce naivistické, se smyslem pro humor i jakýmsi toužebným pocitem nicnedělání. Kreslil letiště, auta, motorky, dva muži šlapou do pedálů tandemu. Když je na obraze automobil, model je vždy jasný. Když je tam motorka, vidíme i značku s číslem. Pop art vykukuje zpoza rohu a podle mě tady na umění vykoukl dřív, než v Americe.

Mopedy Jawa, Bože, vzpomínám si na ně… Navíc můj táta měl v sedmdesátých letech škodovku.“ (s. 26–27).

„V knihkupectví jsou knihy v češtině, což, přiznávám, není tak úplně překvapující. Čeští autoři se mohou těšit z kvalitních vydání, jejich knihy hledí obálkou ke čtenářům, vystaveny jsou v popředí. A i čtenáři jsou kolem nich. Země, která se takhle aktivně zajímá o svoje vlastní autory, má co říct. Tahle otázka, jestli sám máš co říct, je velmi důležitá. Ukazuje, že jsi naživu“ (s. 28–29).

„Lidé v Brně jsou při prvním setkání rezervovaně milí. Vyzařuje z nich jakýsi lehce severský odstup a vrozená nedůvěra vůči cizincům. Je to nedůvěra čestného člověka, který se obává, aby nebyl obelhán. Jenže poté, co si s nimi vyměníte dvě tři repliky, odkryjete nejsrdečnější lidi na světě. Pomůžou vám, budou se vyptávat s upřímným zájmem, budou trvat na tom, že za vás zaplatí“ (s. 30–31).

Tolik Kristininy české střípky. Vraťme se však zpět k její poezii. Domnívám se, že má-li člověk možnost ocitnout se v přítomnosti autorky, která je ochotna předčítat vlastní verše, měl by toho patřičně využít a detailní analýzu básnických textů ponechat literární kritice a vědě o literatuře… Já si dovolím jen zprostředkovat několik básnířčiných myšlenek, jež pronesla právě v souvislosti se svou tvorbou a jmenovanou sbírkou Ráno hráče karet.

Poezie podle ní musí sama přijít, nedá se přilákat ani vzývat, nelze se jí naučit, vzniká během psychického utrpení, na jehož konci je „poznání neočekávaných věcí o sobě i o svých myšlenkách“; při psaní prózy je prý spisovatel blízko postavení dirigenta – zdůrazňuje nebo tlumí, vytváří ozdoby a ozdůbky, cizeluje charaktery, vše ve jménu skrytého uměleckého záměru, který se má stát zjevným; obohacení v podobě nového poznání je z větší části na čtenáři.

Pokud má být poezie skutečně pravdivá (nepředstíraná, nefalešná), může podle Kristin vzniknout dvěma způsoby: v prvním případě je hlavní inspirací okolní svět („metafyzika každodennosti“), reflexe viděného a zaslechnutého, básník chce své „poznání pravdy“ sdělit právě tomuto světu a slova jsou mu prostředkem, materiálem k tomuto sdělení; ve druhém případě poezie vyvěrá a prýští přímo z jazyka a sdělení zkouší jeho nosnost, jeho možnosti a limity. Sama autorka se hlásí k prvnímu básnířskému typu – hledícímu a naslouchajícímu.

Její poezii charakterizuje úsporný styl (až minimalismus), ráda pracuje s pointou, nebrání se humorným (zhusta černě humorným) prvkům, jak řekla v jednom rozhovoru: „Nikdy jsem se na humor nedívala jako na něco nepoctivého. Nepoctivé jsou nesčetněkrát opakované věci bez zrnka myšlenky. Vůbec se nepokouším vnášet do svých veršů humor. Myslím, že se objeví sám, pokud se člověk snaží říct pravdu. Prostě se za ním nepachtím.“ Opravdu se do básnického textu dostává zcela mimovolně a nehledaně, jako v případě Čtiva na cestu, jež má bezmála dramatickou formu blížící se skeči (ve své podstatě nonsensovému):

„V hotelu, ukrytém mezi neznámými
kopci, držel v tu chvíli sklenku zářícího
koňaku. Dívka z recepce
ho hltá skrze skla brýlí,
tlustá jak popelníky
a podává mu lísteček. Pane,
máte tu vzkaz
od vaší ženy.
Děkuju, nemám ženu,
ale jakmile si nějakou najdu,
hned si to přečtu.“

Literární kritička Elka Dimitrova svou recenzi sedmé Kristininy sbírky Хората с фенерите (Lidé se svítilnami) z roku 2003 příznačně nazvala Geometrie zrajícího rozumu. Podle ní jedinečný způsob básnířčina pohledu na svět spočívá na jisté pomeznosti, hraničnosti: jednak mezi zdravým rozumem a výbušnou citlivostí, jednak mezi sebezáchovným instinktem a odhodlaností lidského bytí k sebezničení; chaos a nesmyslnost okolního světa lyrický subjekt spoutává neúprosnou „geometrií rozumu“, a tím tomuto světu skrze poezii vtiskává konečný smysl. Kristin má osobitý a nezaměnitelný styl, který všechny doposud napsané sbírky spájí do jakési jedné ohromné knihy na pokračování a konec poslední sbírky je vždy příslibem sbírky nové.

Jeden konkrétní příklad: autorčina poslední sbírka Градината на очакванията и отсрещната врата (Zahrada očekávání a dveře odnaproti) z roku 2012 souvisí s Ránem hráče karet bezprostředně, textově: do češtiny přeložená knížka měla totiž obsahovat 52 básní – přesně tolik, kolik je hracích karet; ostatně o tom, že má Kristin karty ráda, zvláště tarotové, svědčí její zasvětitelský průvodce karetním věštěním a meditováním Таро, вратите навътре (Taroty, dvířka dovnitř, 2002; při druhém vydání pozměněn název: Магията на картите Таро /Kouzlo tarotových karet, 2010/).

Avšak nakonec sbírka sestává z pouhých 51 textů, balíček karet je tedy nekompletní. Chybějícím číslem sbírky je báseň Моят живот на квадрати (Můj život na čtvercích). Dodnes není autorce jasné, jak k opominutí došlo, byla přesvědčena, že do nakladatelství odeslala všech 52 básní, a ani při korektuře text nepostrádala. Až když byla kniha vydána, hledala verše marně a pomyslela si: „Tahle neúplnost je osudová: proč by ses vůbec měl ráno probouzet, kdybys už neměl co dodělávat? Jenže beze ztrát to nejde…“

Ze začátku litovala, že vytvořila nedokonalé torzo, ale pak se rozhodla navázat tam, kde skončila: z vypadlé básně vytvořila prolog nové sbírky Zahrada očekávání a dveře odnaproti…

I když tedy patří jinam, přesto si dovolím tuto báseň přečíst (ve vlastním překladu, pořízeném speciálně pro dnešní večer) jako předehru ke čtení z Rána hráče karet, které bude za chviličku následovat.

Můj život na čtvercích

Už drahnou dobu napadám
sebe samu jako šachista, který
hraje současně
s černými i bílými kameny.
Pokaždé, když pootočím šachovnici,

začnu stavět obranu proti soupeřovým střelcům.
Koně ržají, podupávají si na místě,
ale pokud se odhodlají ke skoku, prorazí kopytem
hrudník.
Královna se mi vysmívá.

Dnes bílá.
Zítra černá.
Slyším ji, zatímco rozvažuji
nad svým dalším tahem.
Někteří lidé zakončují

tyhle šachové partie
nevyhnutelným vítězstvím.
Jenže mně tečou nervy,
odstrčím šachovnici stranou,
opustím místnost.

Poté si prohru nechám projít hlavou a vidím,
že to bylo pekelně nespravedlivé.

 

 

© Marcel Černý
Text byl přednesen na křtu stejnojmenné básnické sbírky v pražské kavárně Krásný ztráty 23. října 2013 za osobní účasti autorky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2229x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce