Maier, Andreas: Pokoj

Maier, Andreas
Pokoj

ukázka beletrie zahraniční

Takto si představuji jeden den v životě strýce J.: Ráno kolem půl páté jde osm minut v lovecké parce, v zimě s čepicí, v létě bez ní, k blízkému nádraží v Bad Nauheimu, kde tehdy byly u přepážek dvě pokladní a vlaky jezdily přesně podle jízdního řádu. Káva se pije z porcelánového šálku a do kiosku nevcházíte jako dnes, což znamená, že pornografický sešit si můžete prohlédnout jen tehdy, když si ho vyžádáte u prodavače.

Andreas Maier: Pokoj. Přel. Milan Tvrdík, Archa, Zlín 2013, 113 s.

Takto si představuji jeden den v životě strýce J.: Ráno kolem půl páté jde osm minut v lovecké parce, v zimě s čepicí, v létě bez ní, k blízkému nádraží v Bad Nauheimu, kde tehdy byly u přepážek dvě pokladní a vlaky jezdily přesně podle jízdního řádu. Káva se pije z porcelánového šálku a do kiosku nevcházíte jako dnes, což znamená, že pornografický sešit si můžete prohlédnout jen tehdy, když si ho vyžádáte u prodavače. Žádné stydlivé postávání jako dnes v koutku s volně vystavenými magazíny s poprsími a zadky, Anál a Sousedka, dávno i s ocasy, neboť pohlaví se mezitím promísila, i v nádražních kioscích, ačkoli tam se to dostane vždycky až naposled. Dneska musíte přesně vědět, co chcete, tehdy však měli lidé jako můj strýc relativně malý výběr, který jim jako malý ale vůbec nepřipadal. Nazí muži by ho tehdy určitě zmátli. Dneska by tomu možná bylo jinak. Ale právě proto možná právě včas zemřel. Tehdy převládalo poměrně jasné rozdělení času. Většinu času člověk žil řádný život, chodil do práce a poslouchal Heina, nebo si vypil své pivo v hospodě či doma u ledničky. Ostatní bylo tajné a odehrávalo se nanejvýš u kiosku, ke kterému se chodilo dvakrát týdně, stálo to fůru peněz a navíc se to muselo schovávat. To ještě byl sešitek katarzí pro naše stvoření Bohem, to se ještě člověk jen podíval na obrázky a žil s nimi a z nich, aby se nakonec vrátil neporušen pod ochranu společnosti a pracovního procesu. Ještě existoval mrav, všechno ostatní bylo pokoutní. Dnes by to na strýce bylo moc. Tehdy měl relativně dobrý obchodní vztah ke kiosku na nádraží v Bad Nauheimu, navíc byl silný kuřák, kupoval si tam i R6. Majitel kiosku měl možná otevřeno už v půl páté kvůli nočním a ranním směnám. Ale možná to bylo úplně jinak a strýc J. sedával se svou koženou taškou na kolenou řádně umytý mezi kolegy a konečně někam patřil a konečně byl i někým, zaměstnaným pendlerem, který má co vyprávět, příběhy z práce, o svém představeném, o svých spolupracovnících, historky o obzvlášť těžkých balících a zvlášť zajímavých dodávkách nebo nějakých mimořádných událostech. Nebo vězeli všichni pod jednou dekou a bavili se o ženách. Možná už tehdy pochopili, kdo a co je můj strýc, a nechali si od něj kupovat a platit všechny materiály. A on kupoval a platil, aby k nim mohl patřit, a věřil, že ho v půl páté ráno v Bad Nauheimu ve Wetterau uznávají.

Můj strýc pravidelně navštěvoval hospody, tehdy míval hodně hospodských známostí. Můj strýc, poškozený při porodu, se vychloubal svou existencí, existencí Bollů, existencí jako Boll. Sedával v hospodách a vyprávěl o svém otci jako šéfovi velké firmy s řidičem a psem. Že ho kdysi bil koženým řemenem, o tom zřejmě pomlčel. O otci nikdy nepromluvil křivého slova. Asi všechno, co se stalo, považoval za úplně normální, za obvyklý, přirozený běh světa. J. vyprávěl o firmě, o zaměstnancích, o platech, možná i prozradil, kde schovávají výplaty nebo jak se nejlépe dostat na firemní pozemek a tak podobně. Než by se však nějaký Friedberčan nebo Nauheiman zabýval myšlenkou vloupání na firemní pozemek u řeky Usy, zvolil raději okliku přes mého strýce, který byl pro rodinu trvalým zranitelným místem, otevřenou finanční ranou Bollů, i když spotřebovával jen svůj plat. Rodina přirozeně nerada viděla, když promrhal výplatu takovým způsobem. Raději by viděla, kdyby tak často do hospod nechodil.

Ráno někdy potkával na nádraží Gerda Bornträgera. Toho poznal, představuji si, v takzvané Plzeňce, hospodě s královským plzeňským v Bad Nauheimu. Bornträger musel být úplně namol, když se s mým strýcem seznámil, hned si od něj nechal zaplatit pár piv a několik skleniček tvrdého navrch. Tak se můj strýc seznamoval s lidmi. Opilci v našich hospodách ve Wetterau se neustále pokoušejí si s tebou připít, pivem i kořalkou, aby nakonec prostě zapomněli zaplatit nebo dělali, jako že právě nemají u sebe peníze, a ejhle, jsou úspěšní. Pak se jich už nezbavíš. Neustále tě pronásledují, až k domovním dveřím, nakonec tě, pokud nejsi opatrný, doprovázejí až do bytu. To u J. v Plzeňce ani nebylo nutné, sám se tak zpil do němoty, až spadl pod stůl, takže ani nevěděl, za koho zase zaplatil. V principu neustále za někoho platil. Občas se na něho pověsila celá hospoda, pak zatáhl deset rund najednou. Samozřejmě jen v malých hospodách, kde skoro všichni seděli u výčepního pultu a kde jedna runda byla pro osm či deset lidí. Proto se ho snažili nalákat právě do těchto hospod. Tam k nim sice patřil, ale nejsem si tak zcela jist, že mu to bylo stoprocentně příjemné. Jinak by se jistě nevracel do Hájovny na Wintersteinu a za myslivci, kteří byli férovější. V Hájovně by hospodská nestrpěla, aby mého strýce vykořisťovali. A i on nejčastěji horoval pro Hájovnu. Hájovna a Winterstein byla jeho nejoblíbenější místa, pokud nepočítáme darkroom doma a etablissementy ve Frankfurtu, což jsou ovšem pouhé dohady, ačkoli to jinak ani být nemohlo.

překlad © Milan Tvrdík
ukázka z knihy Pokoj
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1681x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce