Bacigalupi, Paolo: Prachožrouti

Bacigalupi, Paolo
Prachožrouti

recenze sci-fi

Vycházející hvězda americké sci-fi variuje syžet, který je obvyklý spíše v žánru fantasy: drban ze zapadákova se buď čirou shodou náhod, anebo předpovězeným řízením osudu dostane do centra událostí, které mohou významně změnit osud jemu známého fantastického světa.

Radikální řez za dětstvím
Paolo Bacigalupi: Prachožrouti. Přel. Richard Podaný, Plus, Praha, 2013, 256 s.

Jednoho by docela zajímalo, kde autor dostal nápad románově zpracovat osudy chudáků, kteří ručními autogeny rozřezávají obrovské vraky zaoceánských lodí. Možná je objevil ve slavném dokumentu Dělníkova smrt od Rakušana Thomase Glawoggera, který v roce 2005 zachytil na čtyřech různých kontinentech tu nejtěžší, nejnebezpečnější a nejnepříjemnější manuální práci, jaká existuje, aby v ní nacházel drsnou a jen někdy také sociálněkritickou poetiku. Anebo se vycházející hvězda americké sci-fi Paolo Bacigalupi (nar. 1972) náhodou setkal s čímsi obdobným třeba někde na mexickém pobřeží. V roce 2009 z toho byl román Ship Breaker, který Richard Podaný přeložil jako Prachožrouti, a nominace na Národní knižní cenu v kategorii knih pro děti a mládež, což je úspěch, kterého se jen tak nějaký sci-fi román nedočká.

Bacigalupi byl ovšem tou dobou už na podobné ovace zvyklý: obě jeho předchozí knihy, povídková sbírka Čerpadlo 6 (2008) a román Dívka na klíček (2009), získaly uznání kritiků a ocenění: nejprve za jednotlivé povídky z Čerpadla 6 a pak všechny nejdůležitější žánrové ceny (Hugo, Nebula, Locus) za druhou zmíněnou. S uznáním byly kvitovány jeho pochmurné příběhy z postapokalyptické budoucnosti, v níž se nedostává zdrojů (potravin ani paliva) a kde se dramaticky prohloubily rozdíly mezi chudými, kteří živoří na úrovni nepříliš vzdálené přírodním národům, a hrstkou bohatých, která má naopak k dispozici hypermoderní technologie.

Stejný vyhladovělý a přírodními pohromami stíhaný svět je i dějištěm Prachožroutů. Bacigalupi začíná efektní scénou, v níž teenager Nailer tahá měděné dráty z úzkého lodního potrubí: hned na začátku tak navodí atmosféru strachu a ohrožení. Jednak přímého, protože Nailerovi hrozí, že se v bludišti potrubí ztratí, jak se musí za mědí vydávat stále hlouběji, jednak nepřímého, protože patří k takzvané Lehké partě, tvořené především staršími dětmi, které se dokážou vsoukat do úzkých chodeb; jakmile vyrostou, což Nailera v dohledné době čeká, začnou být pro tyto účely nepoužitelní a ztratí práci. A než se dostanou k Těžké partě, musejí naopak podstatně vyrůst a zesílit. Členství a pozice v partách je ostatně ohrožena permanentně, protože na břehu čekají další zájemci, pro něž je dřina v temném prašném prostředí jedinou možností, jak si něco vydělat.

A poslední hrozba na kluka čeká doma, protože jeho otec, který býval odjakživa vyhlášeným rváčem a násilníkem, se po smrti Nailerovy matky ještě více spustil a jen zřídka je možné potkat jej střízlivého; nejraději kombinuje drogy s alkoholem. Nailer má ale štěstí a při jedné výpravě do útrob tankeru, která málem skončí jeho smrtí, objeví kapsu s ropou. A při prohledávání pobřeží po divoké bouři objeví něco ještě mnohem vzácnějšího – ztroskotaný klipr neboli luxusní lehkou loď boháčů, plnou cenností a také jedné živé pasažérky. Ukáže se, že jde o dceru šéfa jedné z mocných obchodních korporací, v níž ovšem momentálně zuří vnitřní boj a rozštěpuje se. A je na Nailerovi a jeho nečekaném pomocníkovi, geneticky vyrobené obludě s lidským tělem a psí hlavou a inteligencí prvního živočišného druhu a fyzickou silou druhého, aby dívku jménem Nita dostali do bezpečí jak před jejími mocnými pronásledovateli, tak před partou banditů, do jejichž čela se brzy postaví Nailerův otec.

Bacigalupi tak variuje syžet, který je obvyklý spíše v žánru fantasy než ve sci-fi: drban ze zapadákova se buď čirou shodou náhod, anebo předpovězeným řízením osudu dostane do centra událostí, které mohou významně změnit osud jemu známého fantastického světa. Jeho osud je plný pronásledování, potyček, epizodních pomocníků i nepřátel a míří k cílům, které se zprvu zdály být snovými, ale každou další kapitolou nabývají reálnějších obrysů. Bacigalupi v Prachožroutech zůstává jen jakoby na úrovni prvního dílu, přičemž je otázka, zda kniha se závěrem, který může být považován za otevřený, bude mít nějaké přímé pokračování. Následně vydaný román Zatopená města (The Drowned Cities, 2012) se totiž sice odehrává ve stejném světě jako Prachožrouti, ale se zcela jinými postavami. Letos ještě Bacigalupi publikoval parodickou hororovou hříčku Zombie Basebal Breakdown, která už s jeho vážněji míněnou sci-fi tvorbou nemá nic společného.

Ale je možné, že Bacigalupi Nailerův příběh nerozvine do velkého epického formátu, jakkoliv by si to asi mnoho čtenářů přálo. Prachožrouty lze totiž číst i jinak než jako román o chudákovi, který se chopil svého štěstí (a v závěru cosi velkolepého vykonal či zachránil, případně ovládl). Nailer se totiž ustavičně střetává se svým rozporuplným otcem, a když je Bacigalupi dramaticky konfrontuje ve finální scéně, vychází z toho metafora dospívání, které začíná oproštěním se od rodičů – ochranitelů i tyranů zároveň. Nailer podstoupí svůj nejtěžší boj – fyzicky i psychicky – a osvobozený od zátěže své minulosti (dítěte) se vydává do neznáma, které slibuje sice nejisté, nicméně lákavé šance.

Čtenář, který by chtěl nějaký jednoznačnější závěr, bude asi neuspokojen a bude vyčkávat, zda se autor k Nailerovi přece jen nevrátí. Ale je docela dobře možné, že kdyby to Bacigalupi udělal, ztratí Prachožrouti svou bezprostřednost a sílu, která spočívá tak trochu i v tom, že mnohé zůstává nedopovězeno a otevřeno.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2290x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce