Barrow, John D.: Vesmír plný umění

Barrow, John D.
Vesmír plný umění

recenze přírodní vědy

Ke každému jevu, který dnes u člověka přetrval, můžeme vymyslet spoustu podobných „vysvětlení“, jaká nabízí Barrow. Mohla by to být i zábavná společenská hra nebo alespoň námět na cvičení intelektu za dlouhých zimních večerů. Přitahují vás hory? Našim předkům poskytovaly skvělý rozhled a pomáhaly jim spatřit blížící se kořist nebo predátora. Lezete rádi na skalnaté srázy? Žádný div: pralidé z nich přece shazovali mamuty.

John D. Barrow: Vesmír plný umění. Přel. Martin Krejza, Jota, Brno, 2013, 369 s.

Jak moc by lidé museli roztáhnout nohy, aby mohli chodit po vodě jako potápník? Jakou roli hraje v přírodě i v lidské kultuře symetrie? Proč mají lidská plíce, prachové peří a hlávka květáku v jistém ohledu podobnou strukturu? Proč máme rádi určité druhy krajiny, hudby nebo výtvarného umění? Na tyto a spoustu dalších otázek se snaží ve své knize Vesmír plný umění odpovědět kosmolog, teoretický fyzik a matematik John D. Barrow (1956). Jde přitom už o druhé, rozšířené české vydání.

Odpověď na první otázku zní, že asi sedm kilometrů. A na drtivou většinu těch ostatních pak má autor jednotné a velmi jednoduché vysvětlení: za všechno mohou zákony, které platí ne pro celou planetu, ale pro celý vesmír, protože jsou „nadlidské a mimozemské“. Opakující se vzory v přírodě tedy vysvětluje pomocí fraktálů, které jsou „univerzálním řešením problému, jak maximálně zvětšit plochu, kterou těleso zabírá, aniž by se zvětšil objem“. Jejich zákonitosti dokonce nachází i v říši lidí, třeba v malbě Jacksona Pollocka. V nadsázce dokonce radí: pokud vlastníte jeho plátno, rozřízněte ho a polovinu prodejte, protože jeho obrazy vypadají stejně, ať jejich plochu zvětšíme či zmenšíme.

Pro dnešní lidi pak podle něj platí, že „jsme výslednicí světa, v němž vnímavost vůči určitým věcem byla otázkou života a smrti“. S odkazem na náš evoluční vývoj tedy vysvětluje vznik a podobu lidského těla, ale třeba i principy fungování hudby a literatury. Naše fyziologie podle autora nese zbytky dávného přizpůsobení se tropům, ovšem přednost už jaksi „od přirozenosti“ dáváme (nebo aspoň malé děti, dokud se to neodnaučí) krajině, která se podobá savaně, protože právě v takovém prostředí se vyvinul homo sapiens. Proto „pastorální scény“ s krajinou, která nabízí bezpečné úkryty a ničím necloněný výhled na terén, vzbuzují naše instinktivní zalíbení díky výhodám, které podobné prostředí kdysi poskytovalo našim předkům. (Dodejme, že podobné myšlenky u nás už před lety rozvíjela socioložka a environmentalistka Hana Librová, její model „ideálního krajinného typu“ podle literárního historika Václava Vaňka zcela odpovídá třeba obrazům přírody ve ztvárnění Vítězslava Hálka). Zálibu v mracích zase Barrow jednoduše vysvětluje tím, že „mraky, které se objeví na obzoru, jsou v prašné travnaté savaně vítanou podívanou. Jejich přítomnost úzce souvisí s deštěm a dostatkem potravy.“ A i když má člověk dostatek vody, i „nadále má tendenci považovat pohled na strukturu mraků za příjemný“.

Fascinuje vás západ slunce nebo obrazy s podvečerní krajinou? Autorova odpověď je nasnadě: citlivé vnímání nuancí světla a stínu bylo evoluční výhodou, vždyť stín odkrývá nové informace, „ve stínu číhá nebezpečí, vyplatí se je pozorně vnímat“. Přitahují vás velká zvířata, ale zároveň ve vás vzbuzují i strach? Je to prosté: „představovala nebezpečí, ale i snadný zdroj potravy“, popsané emoce jsou tedy „pozůstatek reakce, která zvyšovala pravděpodobnost přežití“. Proč jsou slunce, měsíc a hvězdy univerzálně uctívány? Autor má opět snadné a zároveň poetické vysvětlení. Měsíc a hvězdy bylo vidět, když se skupiny našich předků shromáždily kolem ohně a vyprávěly se příběhy. „V takové situaci, kdy člověk pozorně vnímá tvary objevující se v temnotě, dochází k tomu, že světla na obloze začnou být spojována s hrdinskými činy, s neznámými místy a představami o událostech za obzorem.“ A jelikož jsou ony zákony, jak jsme uvedli, mimozemské, svoje vývody autor velmi vynalézavě aplikuje i na případné mimozemšťany. Nestačí mu tedy tvrdit, že sluneční a měsíční božstva jsou nejrozšířenější předměty uctívání v lidských dějinách (což je možná pravda); teorii dotahuje do konce a až na hranu (celého vesmíru) prohlášením, že „úcta k nim možná sahá daleko za hranice naší sluneční soustavy“. Přepokládá, že i hypotetičtí obyvatelé jiných planet se vyvinuli na základě týchž zákonů jako my, a proto by s námi zřejmě „sdíleli základní strukturu naší mentální charakteristiky“. A dokonce i jejich sociální uspořádání a vzájemný styk jsou možná podobné: „kdybychom se dostali do styku s mimozemskou civilizací, mohli bychom přepokládat, že se vyvinula ze vzorců společenského chování, které kdysi dostaly přednost před jinými“. Nemělo by nás tedy překvapit, kdybychom se u nich setkali s podobným typem kooperativního či přímo altruistickým chování, jaké je běžné u lidí. Podle Barrowa pravděpodobně budou mít nejen podobnou společenskou strukturu, ale budou se také pohybovat některým ze způsobů požívaných na Zemi a asi budou mít i cosi jako oči. Dodejme, že pokud by nám měli opravdu být tolik podobní, na setkání s nimi snad ani není nutné se příliš připravovat. V případě, že budou naopak zcela jiní a mimo oblast toho, co si dokážeme představit, žádné přípravy nám stejně nepomůžou. I když čtenář se samozřejmě vždycky může utěšovat sentencí, že štěstí přeje připraveným…

V závěru knihy autor přichází s požadavkem, že i humanitní vědy se musí poučit z toho, že „příroda podléhá jistým pravidlům“, což prý zatím opomíjejí. Sám názorně předvádí, jak by takové „poučení“ mohlo vypadat: pomalé tempo izraelsko-palestinských jednání, které je mnohovrstevnatým problémem, u kterého se navzájem ovlivňují náboženské, politické, sociologické, klimatické i další faktory, redukuje na jediné. Jeho příčinou je prý to, že se v oblasti světí napřed muslimský pátek, pak židovská sobota a nakonec křesťanská neděle, takže Jeruzalém „funguje jenom čtyři dny v týdnu“. Jestli to má znamenat, že by stačilo, aby křesťané a hlavně muslimové povinně přešli na slavení soboty a konflikt by byl vyřešen, už ale neuvádí, i když tajně doufám, že autor jen žertoval a že se jednalo o nadsázku. Barrow je přitom držitelem prestižní Templetonovy ceny udělované za „potvrzování spirituální dimenze života“, často i vědcům přispívajícím k dialogu mezi vědou a náboženstvím.

Tam, kde Barrow popisuje květák, včelí úly, rosničky a pávy, působí celkem přesvědčivě, ostatně o univerzálně platných, matematicky uchopitelných konstantách v přírodě psali i mnozí další vědci, z nichž někteří byli přeloženi do češtiny, jako Ian Stewart (Čísla přírody: neskutečná skutečnost matematické představivosti), Stuart Kauffman (Čtvrtý zákon: cesty k obecné biologii) nebo John Tyler Bonner (Na velikosti záleží). A také biolog a katolický kněz Marek O. Vácha u nás popularizuje hypotézy Simona Conway Morrise o „konvergenci a koevoluci“, podle nichž když něco žije ve vodě, bez ohledu na původ daného organismu (a na to, jestli se vyskytuje na Zemi, nebo na zcela jiné planetě) to nakonec pravděpodobně dospěje k optimální podobě „torpéda s ploutvema“, a když v podzemí, z hlediska tvaru těla to „dopadne podobně jako krtek“. Když ovšem Barrow přechází k fungování lidské společnosti, působí jeho vysvětlení sice zajímavě a někdy snad i inspirativně, ale často především svévolně. Samozřejmě, že ke každému jevu, který dnes u člověka přetrval (či se vyvinul), můžeme vymyslet spoustu podobných „vysvětlení“ – a mohla by to být i docela zábavná společenská hra nebo alespoň námět na cvičení intelektu za dlouhých zimních večerů. Přitahují vás hory? Našim předkům poskytovaly skvělý rozhled a pomáhaly jim spatřit blížící se kořist nebo predátora. Lezete rádi na skalnaté srázy? Žádný div: pralidé z nich přece shazovali mamuty. Uchvacuje vás rychlá jízda? To je ohlas dob, kdy jsme museli strašlivou rychlostí prchat před predátory – nebo snad jde o relikty závodů, při kterých se pralidští samci předváděli před samičkami? Necháváte se spoutaní bičovat dominantní partnerkou? Pravděpodobně pozůstatek disciplinace, která byla pro přežití nutná. Otázka – nad touto knihou, ale i vědou obecně – ale zní, kde leží hranice, na které rozumné hypotézy přecházejí ve fantasmagorii...

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2563x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce