Carême, Maurice: Zvláštní květy

Carême, Maurice
Zvláštní květy

studie beletrie zahraniční

Výboru básní Zvláštní květy představuje belgického básníka Maurice Carêma (1899–1978) českým čtenářům poprvé. Carême patří k básníkům, jehož tvorba je snadno přístupná dětem, avšak potěší i zkušené a náročnější čtenáře dospělé.

Maurice Carême: Zvláštní květy. Přel. Tomáš Jacko, ilustroval Ludvík Regner, doslov Šárka Belisová, Aleš Prstek, Olomouc, 2013, 136 s.

Historicky první vydání poezie Maurice Carêma (12. května 1899 Wavre – 13. ledna 1978 Brusel-Anderlecht) v českém překladu se otevírá básní „Lesní jahoda“, jejíž verše vyryté do kovové desky dnes zvěčňují svého francouzsky píšícího belgického autora v pařížské Zahradě básníků. Prosté pětiverší, stylizované jako náhodný fragment, avšak současně vskutku připomínající drobnou lyrickou rytinu, výstižně charakterizuje povahu carêmovské poetiky. Emocionální atmosféru této miniatury, která vychází z dialogu mezi dvěma časy, budoucím odchodem a prožitkem přítomného okamžiku, a která je podtržena neokázalostí jazyka a formy, lze chápat jako kvintesenci poezie, již představuje tento výbor.

Svou první báseň napsal Maurice Carême v patnácti letech, inspirován dětskou láskou; od té chvíle ho poezie očarovala natrvalo. Celý život se pak pokoušel přiblížit nekonečné kráse, hledat dokonalost, uchopit onu magickou moc, která se v mistrovských dílech uvolňuje z těch nejběžněji užívaných slov a dává člověku pocit, jako by se jejich prostřednictvím dotkl věčnosti.

Carême také přiznával, že ona síla se vymyká veškerým snahám o výklad. Přitom zdůrazňoval, že důležitější než to, co je řečeno, je způsob, jakým je to řečeno. Za svého života vydal přes tři desítky básnických sbírek, založil tři literární časopisy a několik let se intenzivně věnoval překládání poezie belgických autorů napsané v nizozemštině. Napsal i čtyři romány a několik povídkových souborů, avšak jeho celoživotní okouzlení patřilo poezii. Právě ona se pro něj stala prostředkem dosahování krásy, již si sám pro sebe definoval jako „cestu, která vede k srdci Boha“.

Psaní se souvisleji věnoval od roku 1918, kdy opustil rodné město Wavre ve Valonském Brabantu a nastoupil na místo učitele na základní škole v Anderlechtu (dnešní předměstí Bruselu). Ještě silněji se k literární tvorbě upnul po roce 1943, kdy kvůli ní jako čtyřiačtyřicetiletý odešel do předčasného důchodu. V druhé polovině dvacátých let se zajímal o surrealismus a avantgardu, avšak od počátku třicátých let dává přednost soudobým literárním proudům a definitivně směřuje k jednoduché, a přitom propracované formě kladoucí důraz na melodičnost verše. V té době rovněž studuje přednes na bruselské konzervatoři. Zdá se, že každodenní kontakt s dětským světem, atmosféra školy a odezva dětí na jeho básně umožňující bezprostřední zpětnou vazbu ho svým způsobem inspirovaly a měly nesporný vliv na potřebu srozumitelnosti, přístupnosti, jasnosti sdělení, z níž se vyvinula typická carêmovská prostota, „jednoduchost“, která je pro jeho styl tak příznačná.

Carême ostatně zastával názor, že to, co má být druhým sděleno, musí být vyjádřeno co možná nejautentičtěji. Umělecké dílo vnímal ve vztahu ke čtenářům jako bránu, díky níž mohou objevovat sami sebe. Lidé si myslí, že básník nachází inspiraci v neobyčejných věcech, ale na to, aby vytryskl verš a spolu s ním se vynořila spousta vzpomínek a fantastických vidin, o jakých neměl sám umělec ani tušení, stačí květina, ještěrka, ptačí zaštěbetání, zapraskání ohně, kouř, závan vůně… A je úžasné, když z básně vzejde velká myšlenka. Tak lze dosáhnout mistrovství. Podle Carêma básník nefilozofuje, nýbrž se vyjadřuje prostřednictvím symbolů. Věci chápe a cítí, nevysvětluje je. Tuší to, co často nikdo druhý nevidí ani neslyší. Rozsvěcí duši.

Inspiraci pro tematicky i formálně jednoduché verše čerpal v sobě a kolem sebe se smyslem pro záležitosti každodenního života, stačilo mít oči otevřené: ve školní učebně, při pohledu z okna, během procházky v přírodě, návštěvy zoologické zahrady nebo cirkusu… Své city k ženám vtělil do sbírek Matka (Mère, na počest matky, která mu objevila svět literatury, zejména poezie, a jíž vděčil za šťastné dětství, k němuž se tak často vracel), Písně pro Caprine (Chansons pour Caprine, kde neskrývá zklamání ze vztahu s manželkou) a Rozmilá (Bien-aimée, věnované Jeannine Burnyové, která stála po jeho boku třicet let; v současné době je předsedkyní Nadace Maurice Carêma a vede muzeum věnované básníkově památce). Samostatnou kapitolou je inspirace rodným krajem. Carême miloval toulky brabantskou krajinou, na něž se vydával od jara do podzimu s typickým baretem na hlavě, tlumokem přes rameno a neodmyslitelným zápisníkem v ruce. Okamžité nápady a podněty si ihned zapisoval a doplňoval je obrázky. V zimě se k nim vracel a upravoval je do konečného tvaru.

Mnohdy téměř triviální motiv (déšť, sníh, mlha, vítr, kočka, pták, strom, mrak, malíř) uvádí pod tlakem fantazie do pohybu asociace, tíhnoucí ve svém celku jednou spíš k jazykové hravosti (Kočka a slunce, Dvě slůňátka), jindy zase k potřebě vyjádřit milostný cit (Jsi chutí chleba, který jím…), soucit (Žalozpěv za starou Terezu), paradox (Podívejte…) či znepokojení (Pták, Umělci), podnítit filozofickou reflexi (Odkud jsme přišli?, Mučedník, Svoboda), ale i naznačit životní drama (Sebevražda). Zřídka je přitom básníkovi zapotřebí plochy přesahující dvanáct až patnáct veršů.

Co Carêmovým veršům vdechuje život, co jim poskytuje svébytné charisma a zaručuje jejich životnost? V čem tkví rozměr, který jim nedovolí padnout na roveň s banálními říkačkami ? Zdá se, že ona caremovská nálepka, podlé níž je lze snadno rozpoznat od všech ostatních, spočívá zejména v jejich srozumitelnosti, v propojení formální „jednoduchosti“ a neotřelosti ve vidění a vnímání světa, která je vlastní více dětem než dospělým. Způsob, jakým jsou v Carêmových básních uchopeny téma a forma, navíc jako by byl prodchnut radostí z možnosti tvorby. Tato radost je v jednotlivých básních vždy latentně přítomná a nabízí čtenáři, aby básníka v tvůrčí činnosti následoval.

„Jednoduchost“ (simplicité) byla pro Carêma metou, k níž se propracoval a v níž shledával jeden z nejdůležitějších aspektů básnické tvorby. „Napsat jednoduchou skladbu bývá obtížnější, než vytvořit esoterickou báseň. Opravdový, originální básník se snaží vyhýbat zamlženosti, temnosti. Naopak usiluje o co možná největší jednoduchost. Mé básně »pro dospělé« jsou stejně jednoduché jako ty, které přijaly za své děti. Jenom témata jsou vážnější. A některá jsou přístupná i dětskému chápání. […] Básník je povinen psát co možná nejjednodušeji a nejsrozumitelněji. […] V hloubi duše si přeji, aby mé verše chápala i ta nejprostší služka,“ prohlásil Carême 14. 12. 1977 v televizním interview měsíc před svou smrtí.

Každá básnická sbírka byla pro Carêma výsledkem několikaleté práce, několika let opravování. Někdy však stačil okamžitý nápad a báseň byla na světě… Jednou ráno přišel Carême do školy a s hrůzou zjistil, že je Den matek, svátek pro děti tak důležitý, a on, jejich učitel, na to zapomněl. Okamžitě odběhl do krámku vedle školy, nakoupil bílé čtvrtky a barevné stuhy, aniž měl v tu chvíli představu, co s nimi udělá. Ve třídě zadal žáčkům práci a po chvilce přemýšlení vzal do ruky křídu a napsal na tabuli jedním tahem báseň Pro maminku (Pour ma mère), sám překvapený, jak spontánně vytryskla. Ze čtvrtek pak vystřihl srdce a vyzval děti, aby na ně text přepsaly a poté je ovázaly stuhou. Tato skladbička se stala jednou z „básní­fetišů dětství“ a byla přeložena do mnoha jazyků. „Básník dětí“, jak býval Carême označován, protože děti ho milovaly, se sám vlastních potomků nedočkal.

V této souvislosti je třeba připomenout, že právě díky tvorbě určené dětským čtenářům není u nás Maurice Carême zcela neznámý – jeho jméno se zde již objevilo opakovaně v souvislosti s knížkou pro děti Království květin (Le Royaume des fleurs, 1934, česky v překladu Zdeňka HobzíkaAnny Kučerové, Praha: SNDK, 1961), později zpracovanou do podoby rozhlasové pohádky (Československý rozhlas, 1988) a následně televizního filmu (Česká televize, 1993).

Překladatel cizího básníka, navíc tak plodného, který je v češtině představován poprvé, má volnější ruce, pokud jde o volbu jednotlivých textů – může si vybírat jen ty, jež ho oslovily nejvíc. V případě Maurice Carêma se však Tomáš Jacko musel vybavit trpělivostí a projít kompletní soubor veškeré jeho básnické tvorby včetně posmrtně vydaných textů. Také při hledání klíče k překladatelskému uchopení autorovy poetiky se toto prvenství může jevit výhodné, neboť nemá-li na co navázat, není překladatel svazován ohledy na již existující tradici nebo obecně na předchozí uvedení Carêmovy poezie do našeho kulturního kontextu. Tato zdánlivá svoboda však vyžaduje i ochotu riskovat, jako je tomu ostatně vždy, odvažuje-li se člověk na dosud neprobádané území. Jednotlivé překlady i uspořádání celého výboru (od pozitivně laděných, hravých veršů po básně hlubší, tíživější, závažnější), v těsném sepjetí se skvostnými ilustracemi pořizovanými jednotlivým básním přímo na míru, ukazují na opravdu šťastné setkání.

Sám Carême přikládal ilustracím svých básnických sbírek velký význam. Vždy dosáhl toho, že je realizovali známí malíři a grafici. Kuriozitou, kdy toto pravidlo nebylo dodrženo, se stala sbírka Na lavicích (Sur les bancs), ilustrovaná dětskými linoryty – na základě inspirace Carêmovými verši jich malí čtenáři vytvořili dvě stě. Kniha Zvláštní květy, první vydání této poezie v češtině v době, kdy se knižní ilustrace stává téměř výjimkou, usiluje o věrnost autorovi i po této stránce.

Carêmovo básnické dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, na českého překladatele si však muselo počkat poměrně dlouho. Je otázkou, zda má smysl pátrat po důvodech. Jisté je, že překladatel Carêmovy poezie stojí před nelehkým úkolem – „Je nesmírně obtížné, udržet si jednoduchost, užívat běžná slova, a přitom vytvářet slovní rytmus, hudbu duše, bez níž poezie zůstává mrtvou literou. […] Rytmus občas vyžaduje, aby se básník uchýlil k jednoduchosti obrazů, k emocionálnímu přetížení; mistrovská díla představují zázračnou rovnováhu mezi nekoherentními a výbušnými tématy vnitřní emoce a silami, jež je usměrňují, drží na uzdě a vnucují jim prostý, přímý a melodický tvar. Právě podle této především komunikativní formy se pozná autentický básník.“ Když toto konstatoval autor, pravděpodobně měl na mysli styl, o nějž sám usiloval…

Snad se patří připomenout, že od dob Vrchlického, který zavedl formální přesnost, překlad „rozměrem originálu“, dodržování počtu slabik a rozlišování mužského a ženského zakončení, se málokterý český překladatel, většinou básník, odvažoval u klasiků ze započatého trendu vychýlit. Důsledkem pak byly nezřídka významové posuny, znásilňování původních obrazů nebo vnášení vlastní poetiky do cizí básně. Při četbě českého Carêma konstatujeme, že překlad zachovává význam originálu a užívá živé a vtipné lexikum; obrazy i atmosféra odpovídají. Slabičně delší české verše plynou z povahy jazyka; totéž platí u řešení otázky mužských a ženských zakončení. Pro dosažení hudebnosti originálu se pak jeví jako nejdůležitější rytmus, na němž záleží, aby překlad neskřípal nebo nepřipomínal dětské říkanky. Jacko zde namísto přesného převodu metriky originálu vytvořil vlastní rytmická schémata znějící uchu českého čtenáře přirozeně. Do značné míry se při tom zjevně řídil i citem – a tam, kde to bylo na úrovni formy třeba, „poodstoupil“, aby se o to lépe „vcítil“ do ducha originálu.

V tomto kontextu si troufáme citovat slova F. X. Šaldy, napsaná kdysi na adresu jiného překladu z francouzštiny, týkající se jiného autora originálu i jiného překladatele: „ Myslilo se, že si překladatel nesmí přidat nebo ubrat ve verši stopu, ale uříznout korunu nejvelkolepějšího obrazu směl beztrestně! To je druhý nonsens, stejně nesmyslný, jako byl první. Nechápe se, že lze po případě i s přeměněním rytmu […] přeložit báseň a zachovat v ní všecko dynamické i představové a náladové kouzlo originálu. Neprávem vysmívaný a tupci nechápaný výraz přebásnit má tu svůj krásný a plný smysl: ano, báseň se musí přebásnit, ne přeložit (mechanicky) a přebásní se ne tehdy, když se najde za každý element stejný a týž (to nelze často, nemá-li se ztratit hodnota, smysl a vůně originálu), nýbrž obdobný, korespondující v druhém jazyce. Ano, básník musí báseň přebásnit, tj. musí si celý obsah její látkový, obrazový a emoční připodobnit a strávit – a pak svařit, roztavit v sobě a stvořit plným novým vrhem nový útvar obdobný starému.“

Použití pravidelného rytmu je v případě překladu Carêmovy poezie o to důležitější, že hudebnost verše autorovi zajišťovala velký úspěch nejen u dětí, ale u čtenářů všech věkových kategorií. A také u milovníků hudby – inspiroval celou řadu hudebníků, skladatelů i zpěváků. Zájem o zhudebnění jeho poezie projevili Darius Milhaud, Francis Poulenc, Henri Sauguet, Florent Schmitt, Marcel Delannoy a další. Na 2700 Carêmových básní doposud zhudebnilo celkem 317 skladatelů a šansoniérů. Mezi nimi byli umělci nejen belgičtí a francouzští, ale i američtí, angličtí, polští, ruští, švýcarští, holandští a další a využili všech hudebních žánrů, od prosté dětské písničky až po nejvážnější melodie, od komorní opery a hudební pohádky až po rozličné sborové a symfonické skladby.

Kéž si ke Carêmovi najdou cestu i čeští čtenáři. Kéž formální „jednoduchost“, originalita vidění a radost z tvorby přítomná v každé Carêmově básni tiše vyzvou čtenáře, aby básníka v jeho hravém úsilí následoval. Aby tak život vstupoval do umění a umění do života. Aby poezii mohli dělat všichni, a ne jeden.

 Careme

© Šárka Belisová
Text byl publikován jako doslov v knize Maurice Carême: Zvláštní květy, nakl. Aleš Prstek, 2013
Na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Aleš Prstek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2083x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce