Hermann, Judith: Alice

Hermann, Judith
Alice

recenze beletrie zahraniční

Pět povídek je propojeno postavou Alice a také tématem smrti blízkého člověka, které zde nacházíme v několika variacích.

Svěřit smutek věcem
Judith Hermannová
: Alice. Přel. Tereza Semotamová, Větrné mlýny, Brno, 2013, 176 s.

Po knihách Letní dům, později a Nic než přízraky vychází německé spisovatelce Judith Hermannové v češtině již třetí povídková kniha s názvem Alice, tentokrát v překladu Terezy Semotamové. Pět povídek je propojeno postavou Alice a také tématem smrti blízkého člověka, které zde nacházíme v několika variacích. Jednou jde o úmrtí nečekané, i když nejasně tušené. Jindy smrt představuje kýžené vysvobození. Někdy je vzpomínkou, jež ani po mnoha letech nevybledla, nebo naopak zcela čerstvou událostí, která ještě ani nestačila zakořenit ve vědomí. Přesto se Hermannová spíš než konec života pokouší tematizovat jeho pokračování poté, kdy člověku zemře někdo blízký.

Povídky z knihy Alice jsou trochu jiné než ty, na které byli čtenáři zvyklí z předchozích dvou knih Judith Hermannové. V nich dokázala autorka skrze své postavy zachytit životní pocit typický pro mladé lidi ve věku okolo třiceti let, kteří v atmosféře devadesátých let v Německu žijí bezstarostný a svobodný život, ale zároveň je tato bezstarostnost činí bezradnými. Novým povídkám Hermannové chybí jak toto nervní napětí, tak i pevné časoprostorové ukotvení. Jejich poklidný a nevýrazný děj se odehrává v jakémsi bezčasí – dějinném i životním. Posun od specifičnosti k obecnosti je zřejmý především tehdy, zaměříme-li se na postavy všech pěti povídek. O jejich vlastnostech, vzezření a minulosti toho víme jen velmi málo. Daleko častěji se dozvídáme, co dělají nebo vidí, než to, co si myslí a co prožívají. Tato vnějškovost způsobuje, že postavy působí velmi pasivně, někdy až odevzdaně. A to i přesto, že v každé povídce někdo ztratí někoho blízkého. Dalším rysem povídek je jejich pomalost. Téměř stránku a půl potřebuje autorka na vylíčení toho, jak Alice kupuje cigarety a vodu. V jiné povídce zaujímá téměř celou stránku scéna, kdy Alice nastupuje do auta a startuje. Každý úkon a každý dějový posun je spojen s popisem detailů a okolností, které jej provázejí. Styl vyprávění spočívající v neustálé retardaci děje skrze plastické popisy a výrazná pasivita postav vedou k tomu, že povídky místy připomínají těžkopádné, ale přesto jistým způsobem uklidňující panoptikum.

Směřování k pasivitě a záznamovosti se projevuje i v jazyce, který je ještě více zkratkovitý a holý než v předchozích knihách. Setrvávání u detailů nevytváří prostor pro hlubokou reflexi, ale slouží podrobné deskripci. Hermannová nerozvíjí, necharakterizuje, spíš jen kupí pojmenování, čímž vytváří obrazy, které se líně přelévají jeden v druhý. V knize se hromadí popisy kulis a věcí, jež člověka obklopují a které na sobě nesou otisk něčího osudu. V povídce Conrad prosedí Alice dlouhé minuty v pokoji, v němž dříve pobýval její mrtvý známý. V povídce Micha odváží bývalá přítelkyně zemřelého kufr s věcmi, které po něm zůstaly. V povídce Malte je vzpomínka na dávno zemřelého přítele uchována v igelitce obsahující jeho dopisy. Předměty běžné denní potřeby a každodenní, bezmyšlenkovitě prováděné činnosti tu ale fungují i jako záchytný bod, kterého se člověk drží ve chvíli, kdy ztrácí jistotu.

Povídky Judith Hermannové nesměřují k jednoznačné pointě, ponechávají prostor pro domýšlení a pomalu doznívají. Plynou rovnoměrným tempem, jehož setrvačnost není narušena ani v místě, kde dojde k úmrtí jedné z postav. Jen v jediné povídce přichází smrt nečekaně a chvíle, kdy se o ní dozvídáme, je plná napětí, vystupňovaného k nevydržení nejen pomalým popisem pohybů jednotlivých postav, ale i tím, že se oznámení o smrti na vteřinu takzvaně ztrácí v překladu, a tím se ještě o něco oddaluje: „Rumun položil nůž, kterým krájel meloun, tiše na prkýnko. Utřel si ruce i zápěstí do džín. Alice se na něj podívala. Poté hlavu odvrátila a hleděla na staříka. Vyndal ruce z kapes a levou rukou si sundal klobouk z hlavy. Sněhobílé vlasy. Řekl: Lui è morto. Signor Conrad è morto. Co řekl? zeptala se Alice.“

Judith Hermannová vykročila svou poslední knihou za hranice vlastní monotematičnosti. Její nové povídky jsou ochuzeny o výstižné a naléhavé vyjádření určitého generačního pocitu, ale tím, že skrze vyprávěcí postup i svým obsahem reflektují svět věcí, v jehož odosobněnosti současný člověk hledá záchranu, jsou znovu velmi aktuální.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 1332x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce