Bator, Joanna: Ciemno, prawie noc

Bator, Joanna
Ciemno, prawie noc

recenze beletrie zahraniční

Je to potřetí, co polská spisovatelka a novinářka Joanna Batorová přivádí čtenáře do rodného Valbřichu. Zatímco děj předcházejících románů Písková hora (Piaskowa Góra) a Země mraků (Chmurdalia) spolu vzájemně souvisí, oceněný román Tma, téměř noc (Ciemno, prawie noc) stojí samostatně. Magický Valbřich zůstává.

Nike 2013 za horor o současném Polsku
Joanna Batorová: Ciemno, prawie noc. Wydawnictwo W. A. B., Warszawa, 2012, 528 s.

Je to potřetí, co polská spisovatelka a novinářka Joanna Batorová přivádí čtenáře do rodného Valbřichu. Zatímco děj předcházejících románů Písková hora (Piaskowa Góra) a Země mraků (Chmurdalia) spolu vzájemně souvisí, oceněný román Tma, téměř noc (Ciemno, prawie noc) stojí samostatně. Magický Valbřich zůstává.

Už z prvního setkání s knihou je patrné, že se nachází v těsném sousedství s žánry, jimž by nejprestižnější polské ocenění přiřkl málokdo. Tma, téměř noc využívá prvků hororu, detektivky, thrilleru. Román otvírá motto z C. L. Zafóna, hlavní hrdinkou je poněkud bestsellerová, nesmírně schopná novinářka Alice Taborová, která vyšetřuje známý případ a zaplete se do něj tak, že nakonec půjde o krk. Podsvětí a tajné chodby, neprůhledné rozdělení hrdinů na kladné a záporné (v románu dostávají svá jména – „kočkomilci“ a „kočkojedi“) až do poslední strany, jedna nezapomenutelná erotická scéna, Adolf Hitler, prorok extrémního náboženského přesvědčení…

Nicméně podobně jako v detektivce Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých Olgy Tokarczukové netvoří tyto senzační motivy gros autorského repertoáru. Obě spisovatelky patří zcela nepochybně k velmi rafinovaným vypravěčům a talentovaným pozorovatelům. Joanna Batorová (či románová Alice Taborová, přezdívaná „Velbloudice“ či „Alice z tanku“) dokáže rychlým pohledem, vzpomínkou anebo během krátkého rozhovoru vystihnout význačnost situace či podivínství člověka velmi plastickým, často humorným způsobem. Může to být krásně vystižená „krajina, kde noci jsou černější a zima přichází už v listopadu“, komičtí spolucestující z úvodní scény ve vlaku z Varšavy do Valbřichu anebo postarší opatrovatelka jednoho z dětí, co mluví rychle, „jako by strouhala okurky na salát“, přičemž je skálopevně přesvědčena, že světu vládne zločinná organizace Mossadam Husain, která se domlouvá pomocí čárových kódů a zasedla si na Polsko, neboť leží ve středu Evropy.

Autorka dokáže sestavit příběh jako málokdo: přibližně první třetina knihy se nese v duchu třídění faktů, rozhovorů s poškozenými rodinami, hledáním na internetu a vzpomínek na dětství. Střídání vypravěčských perspektiv je přímo strhující; příběh je několikrát proložen velice podařenými vzpomínkami starého zahradníka Alberta a ponory do divokého světa internetových „trollů“, vševědoucích horlivých diskutérů.

Alice Taborová se ve stylově pestré knize vrací do rodného města, aby napsala reportáž o hrůze, která dolnoslezské město trápí – tři malé děti jsou nezvěstné. Její cesta je zároveň příležitostí k navázání starých kontaktů, ohlédnutí za dětstvím a vyplnění bílých míst v historii rodiny. Ze starých známých žije už jen přítelkyně-knihovnice a zahradník, očitý svědek historických proměn Valbřichu i rodinných kostlivců ve skříni. Oba dva s Alicí vyrovnávají dluhy starých tajemství záhy po jejím příjezdu, to nejhorší novinářka objevuje sama.

Rovinou návratů do minulosti rodiny se prolíná rovina vyšetřování případu zmizelých dětí. V té je autorka naopak silně zasazena v dnešku – to jí poskytuje příležitost k bezskrupulózní analýze soudobé polské společnosti se všemi jejími „post“ a „neo“ fobiemi a nesnášenlivostí (to je ostatně častou náplní románů Batorové). Obě vrstvy se posunují logicky a důvěryhodně. Jsou napínavé a nápadité a jsou ve vzájemném velmi zajímavém napětí. Jedním z průsečíků je Valbřich, město paměti, nad nímž se tyčí Knížecí zámek s pověstným ukrytým pokladem Adolfa Hitlera a legendou tajemné krásky Daisy.

Kritika polské společnosti s jejími extrémními řešeními potíží a s poněkud natvrdlými halasnými jedinci spolu s výsměchem „polskosti“ na okraji zdánlivě banálního, ve skutečnosti však velmi propracovaného autorského rejstříku může odkazovat na některé knihy Witolda Gombrowicze, některé motivy mohou upomenout na nedávný Reisefieber i u nás úspěšného Mikołaje Łozińského, v tuzemsku pak na starší romány Miloše Urbana nebo na knihy Petry Soukupové.

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 1549x

Inzerce
Inzerce