Podprocký, Mikuláš: Divočina

Podprocký, Mikuláš
Divočina

recenze komiks

Před časem vzbudily v komunitě komiksových fanoušků pozornost ukázky z chystaného komiksového románu od začínajícího slovenského kreslíře Mikuláše Podprockého. Byl to první komiksový projekt, který získal peníze pomocí crowdfundingu. Výsledné dílo je na české poměry silně nadprůměrné, nicméně dojem kazí nejistota z jeho ukončení.

Má to konec nebo ne?
Mikuláš Podprocký: Divočina. Přel. Michal Rybka, Argo, Praha, 2013, 200 s.

Před časem vzbudily v komunitě komiksových fanoušků značnou pozornost ukázky z chystaného komiksového románu od začínajícího slovenského kreslíře (žijícího ovšem v Praze) Mikuláše Podprockého (nar. 1978). A byl to první komiksový projekt, který získal peníze (přes 100 000 korun) pomocí crowdfundingu. Možná ještě důležitější než sehnané finanční prostředky však byla reklama, kterou si tím získal – a která mu pravděpodobně otevřela cestu do jednoho z největších a nejrespektovanějších tuzemských knižních nakladatelství.

Nyní je postapokalyptická sci-fi Divočina vytištěna a svázána do úhledné knihy a vysoká očekávání převážně splňuje. Připomíná další verzi svého druhu zjevení, jak to známe již od prvního Aloise Nebela a které se pak opakovalo v podobě několikadílných komiksových románů Oskar Ed Branka Jelinka a Nikkarinovou prozatím nedokončenou sérií 130. Mívá podobný průběh: autoři, kteří do té doby své kreslířské umění nikde nepublikovali, ohromí komplexním, vyzrálým stylem, který rozvinou na nebývale velkém formátu. Po uhranutí prvním svazkem však obvykle přichází také zklamání, protože autoři vysoko nasazenou úroveň v dalších dílech málokdy udrží a mívají i potíže se zakončením; dost možná proto, že když začali kreslit, žádné zakončení v hlavě neměli a vše se rodilo tak trochu za pochodu.

Z vyústění Divočiny není moc zřetelné, zda bude mít příběh pokračování: navzdory tomu, že žádná z dějových linek není uspokojivě uzavřena a většina vět na poslední stránce končí otazníkem, uzavírá autor poslední okénko rezolutním slovem „Konec“. Pokud by u toho vskutku zůstalo, asi by to bylo selháním celého díla, bez ohledu na fakt, že Podprocký je diplomovaný výtvarník, a dalo se tedy čekat, že scénář bude slabinou.

Než ovšem dojdeme k onomu nejistému závěru, děj se vyvíjí docela zajímavě a velmi dynamicky. Jistě: inteligentní organizovaná zvířata nejsou ničím novým od Knih džunglí (včetně ničivého vpádu do světa lidí), Podprocký nicméně narušuje či přímo explicitně převrací rozdělení rolí na masožravce a jejich oběti. Maso už v jeho deformovaném světě žerou všechna zvířata a nebezpečný tu může být každý, nezáleží na jeho druhovém předurčení, ale na velikosti a síle. A právě jeden takový nadměrně veliký a silný jedinec se na počátku příběhu zrodí a zdá se, že přinese zvrat do zavedeného pořádku, kdy hierarchicky odstupňovaní lidé v obří vysoké uzavřené megalopoli za pomoci vyspělých technologií vysávají okolní přírodní zdroje, zatímco zvířata se musela stáhnout do městského podzemí a přízemí a přežívat na zbytcích, které propadnou. Ale protože ze čtyřnohých obyvatel divočiny se již staly inteligentní bytosti, jejich vůdce, černý panter, spřádá plány, jak dosud suverénní a přehlíživou lidskou nadvládu svrhnout.

Podprocký v Divočině ukončuje osud jen jediné důležitější postavy: komisaře Schwartzweise, který po obřím predátorovi pátrá a který dokonce objasní zrození obludy. Bylo by jistě možné u toho zůstat, pak by však děj musel být vyprávěn dominantně z komisařovy perspektivy. Což se neděje, Schwartzweis se objeví až v polovině příběhu, mnohem častěji sledujeme eskapády nenažrané bestie. A i když pointa komisařova příběhu je docela nosná a vtipná, jako završení celého díla neobstojí, spíše naznačuje ukončení epizodního příběhu rozsáhlejší série, jako tomu bývá u frankofonních komiksových alb. A jsme opět u nejistoty, zda je Divočina solitér, nebo úvod k čemusi většímu.

Fanoušky a přispěvatele z portálu startovac.cz Podprocký samozřejmě okouzlil svou kresbou, která je na zdejší poměry silně nadprůměrná. Zejména v zobrazení zvířat vyniká kreslíř záviděníhodnou bravurou, skvěle zachytí jejich pohyby, ba i grimasy. V případě lidí si již tak jistý není, občas skrze jinak dosti pevnou ruku pronikne kostrbatější linka, jakou vídáme u amatérů. Zpočátku stránky s několika okénky přeruší pečlivě šrafovaným celostránkovým obrazem, který připomene klasické ilustrace z dobrodružných knih, postupně se však tyto propracované stránky vytrácejí, kresba je trochu jednodušší až odbytější a propracované šrafury se vracejí znovu až v samotném finále. Podprockého styl odkazuje k Moebiovi, úvodní scéna je ostatně přímou citací z Incalu – variuje hromadný boj a závod o výstup na kužel, jehož trofejí je rituální oplodnění. Škoda jen, že vše zůstalo černobílé, respektive šedobílé. A škoda, že si Podprocký alespoň více nevyhrál s odstíny šedi nebo černé, že se tu příliš často vše odehrává jen ve dvou, nejvýše třech tónech. Jakmile do obrázků vpadne sytá černá, hned je oživí. Možná to je záměr, přesto by si minimálně různá prostředí (přírodní divočina, špinavé podzemí a sterilně čistý hi-tech lidských sídel) zasloužila jiné ladění.

Na druhou stranu: zmíněné výtky míří na adresu kreslíře suverénního a sofistikovaného, na kterého je oprávněné mít i vyšší nároky. Na česk(oslovensk)é scéně se Podprocký hned svým debutem zařadil ke špičce.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2848x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce