Kuijer, Guus

Kuijer, Guus

rozhovor beletrie zahraniční

Guus Kuijer, jeden z nejvýznamnějších nizozemských autorů dětské literatury, poskytuje rozhovory jen velmi zřídka. Říká: „Důraz na osobu spisovatele působí, že čteme román a v hlavě máme jeho hlas. Přitom by každý měl mít možnost interpretovat knihy po svém.“

„O lásce se mnohdy uvažuje značně cynicky“

Rozhovor Thomase de VeenaGuusem Kuijerem

Guus Kuijer (Amsterodam, 1942) učil šest let na obecné škole, než se zaměřil výhradně na psaní. Původně psal pro dospělé, ale od sedmdesátých let má obrovský úspěch s knížkami pro děti, mimo jiné o dívčích hrdinkách Madelief a Polleke. S Annie M.G. Schmidtovou (pozn. překl.: slavná nizozemská spisovatelka pro děti) ho pojí odpor k měšťáctví, dogmatismu a k dospělým, kteří neberou děti vážně. Čtyřikrát získal cenu Zlatého pisátka (pozn. překl.: cena za nejlepší knihu pro děti a mládež roku), roku 1979 Státní cenu v kategorii literatury pro děti a mládež a v roce 2012 se stal laureátem Ceny Astrid Lindgrenové, „Nobelovy ceny pro dětskou literaturu“.

„Madelief je slavnější než já,“ říká Guus Kuijer (71) s viditelným potěšením: „Tak to má být.“ Duchovní otec Madelief, jeden z nejvýznamnějších nizozemských autorů dětské literatury, poskytuje rozhovory jen velmi zřídka. Říká: „Důraz na osobu spisovatele působí, že čteme román a v hlavě máme jeho hlas. Přitom by každý měl mít možnost interpretovat knihy po svém.“
„Když se spisovatel příliš často objevuje na veřejnosti, zastiňuje tím své postavy,“ zní zásada, podle níž se Kuijer řídí. Napsal to loni v twitteru v ironickou, protože velmi nevhodnou chvíli: krátce před odjezdem do Švédska. Týden ho tam vozili po celé zemi po besedách a různých poctách, protože získal Cenu Astrid Lindgrenové. Kuijer je první nizozemský laureát této největší ceny pro dětskou literaturu na světě v hodnotě 600 000 eur.
Ocenění rozpoutalo celosvětový zájem o Kuijerovy knihy, ale jeho život se nijak zvlášť nezměnil. Kuijer: „Taková cena může člověku úplně zničit život. Mohl jsem objíždět po celém světě a dělat ze sebe slavného idiota, měl jsem pozvání do Mexika, do Japonska. Jenže já chci psát. Po osmi dnech ve Švédsku jsem si týden musel odpočinout, ale pak jsem se zase dal do práce.“
Má před sebou ještě jeden úkol. Ne dětskou knihu, i když nic nevylučuje. Jeho dílo v posledních letech odbočovalo k jiným tématům: „Člověk píše, co se mu naskytne. Není nemyslitelné, že zase napíšu dětskou knížku. Abych se na chvíli odreagoval nebo protože k tomu bude důvod.“
Deo volente pokračuje Kuijer zatím v psaní Bible pro neznabohy (De Bijbel voor ongelovigen). Loni začal s knihou Genesis, která si v tomto listu vysloužila maximální ocenění (pět puntíků); nedávno vyšel druhý díl, v němž Kuijer vypráví příběhy z knihy Jozue a knihy Soudců. Předsevzal si, že převypráví celý Starý zákon. „Nový zákon asi ne. Ten mi připadá méně zajímavý.“

Thomas de Veen: Nepředstavit Bibli jako příručku určitého spolku, ale jako sbírku krásných příběhů, to byl váš nápad?
Guus Kuijer: Ano, je to naše kulturní dědictví. Z toho vznikla západní literatura. Bibli přirovnávám k pohádkám bratří Grimmů. Slovo Boží to není ani trochu – protože Bůh neexistuje a protože Bůh by všechny ty krutosti nepřipustil. Bůh v Bibli dává příkazy ke genocidě, je toho plná kniha Jozue a Soudců! To se neslučuje s láskyplným Bohem. Jsou to prostě lidské příběhy, příběhy lidí, kteří se ocitli ve strašném postavení, protože nemají vlastní zemi, a proto se do jedné země probijí.

Thomas de Veen: Poslední léta píšete eseje o fundamentalismu a toleranci a Všehokniha je o přísně křesťanské rodině. Jak jste se dostal k tématu náboženství?
Guus Kuijer: V knížkách o Polleke jsem uvedl prarodiče, kteří žijí svou vírou přívětivě a modlitbičky nevěřící Polleke se jim líbí. Vykreslil jsem příznivý obraz věřících lidí. Ale pak přišlo 11. září a vražda Thea van Gogha (pozn. překl.: 2. 11. 2004, nábožensky motivovaný útok na kontroverzního, radikálně protiislámského publicistu a filmového tvůrce). Moje optimistická myšlenka, že víra se už zhumanizovala a získala lidský charakter, najednou nevypadala tak samozřejmě. Fundamentalisté nás konfrontovali s podobou víry, v níž člověk nemá žádná práva. Člověk je naprosto závislý na Boží milosti. To je hrůza. Připadalo mi, že bych se měl podrobněji zabývat tím, co lidi pohání k tomu, že mají na Boha a přikázání tak divné názory.

Thomas de Veen: A tehdy vyšla Všehokniha. V ní požaduje otec od své rodiny, aby svědomitě dodržovala pravidla víry; byla to ilustrace vašich názorů na fundamentalismus?
Guus Kuijer: Chtěl jsem ukázat, že fundamentalismus může vzniknout ze strachu. Otec mého hlavního hrdiny Tomáše je bigotně věřící muž, který své děti bije, ale v podstatě je to bázlivý člověk a vlastně to myslí dobře. Zakročuje tak přísně, aby manželku a děti uchránil před zatracením.

Thomas de Veen: Řešení v té knize je, že člověk má s vírou zacházet trochu volněji.
Guus Kuijer: Po Všehoknize jsem napsal Het doden van een mens (Zabíjení člověka), o Miguelu Servetovi, který chtěl v 16. století křesťanství zvolna humanizovat. Tam je vidět, že volnomyšlenkáři s ortodoxními válčí už po staletí a že se církve nezhumanizují samy od sebe. K tomu jsou zapotřebí lidé, kteří stojí tak trochu mimo.

A tak vedla cesta k Bibli pro neznabohy. Guus Kuijer má křesťanskou výchovu, přesněji řečeno katolickou apoštolskou, ale v pubertě zjistil, že v Boha nevěří. Příběhy ho však nepřestaly fascinovat. Ne pro zbožný obsah, píše v doslovu k prvnímu dílu své Bible, ale pro jejich „vypravěčskou sílu“. Krvavé, kruté, vášnivé biblické příběhy v podání učitelů a učitelek poslouchal bez dechu. A stejnou metodu si zvolil i on: zdůrazňuje citově vypjaté, napínavé stránky biblických příběhů.
Za tím účelem jim dal vypravěče, kteří své řemeslo vykonávají zřetelně a se zaujetím: „Tak to zaručeně začalo: příběhy, co si lidi vyprávěli u ohně. V Bibli ovšem vypravěč chybí. Proto je to nezáživné čtení. Jakmile necháme vyprávět člověka, příběh se tím přiblíží.“ O stvoření světa vyprávěl Adam a egyptská princezna, která vylovila Mojžíše z Nilu, zase vypráví, jak Izraelité táhli pouští. Kuijerova interpretace není příliš uctivá, ale zdůrazňuje výpovědní sílu příběhů. „Ke své radosti,“ říká Kuijer s rozzářenýma očima, „jsem dostal příznivé reakce i od Evangelické vysílací společnosti EO.“

Thomas de Veen: Udivuje vás to?
Guus Kuijer: Velmi. Očekával jsem, že to budou považovat za rouhání. Já už EO nějaký ten pátek znám, víte. Jestliže přijímají, že Bible je stejně tak určená i neznabohům, a dokonce jim přijde zajímavé vyslechnout interpretaci nevěřícího, řekl bych, že jsme značně pokročili. Myslím, že svobodomyslní křesťané a lidé bez vyznání jeden druhého potřebují, abychom udrželi naši svobodnou demokracii a právní stát. Mnoho křesťanů se nebojí fundamentalismu o nic méně než já.
Pocházím z prostředí, v němž nevíra neexistovala, ani když byl někdo nevěřící. Vyrostl jsem v Amsterodamu, ale působením toho prostředí se zdálo, jako bych žil v jakési vesnici, kde mají všichni stejné názory. Chodil jsem do křesťanské školy, měl jsem křesťanské kamarády a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mohli existovat nevěřící lidé.
Zhruba kolem deseti let jsem zjistil, že už se nedokážu modlit – zkoušel jsem to v posteli, až jsem brečel, ale nešlo to. Cítil jsem, že hraju komedii. Neuměl jsem si představit, že by mé modlitby někdo poslouchal. Tak se stalo, že jsem se v tom prostředí cítil úplně osaměle. Až kolem čtrnácti let jsem se seznámil s kluky, kteří pocházeli z ateistických kruhů. Objevil jsem: Aha, tak to mi je, já jsem neznaboh! Tak se to jmenuje, když se někdo nedokáže modlit!

Thomas de Veen: Když jste získal Cenu Astrid Lindgrenové, označil jste Všehoknihu za svou nejmilejší dětskou knihu. Proč?
Guus Kuijer: Je to moje nejlepší dětská kniha. V cizině mi v tom dávají zapravdu. Tady jsou nejoblíbenější knížky o Madelief, ale jinde vyzdvihují Polleke a zejména Všehoknihu. Všichni si mysleli, že je to tak holandská knížka, že pro cizinu není zajímavá. V listopadu vyjde v Rusku. Můj tamější nakladatel ji nevydává jako dětskou knížku ze strachu, že na něj někdo podá žalobu, protože rouhání pro děti je trestné. Napíšou na tu knížku prostě ,od 18 let‘. Jedu při té příležitosti tam. Nemyslete si, že budu držet jazyk za zuby. V nejhorším mě vyhostí.

Thomas de Veen: A to v jednasedmdesáti letech. Změnilo se s věkem vaše psaní?
Guus Kuijer: Když si čtu knížku, kterou jsem napsal před dvaceti lety, nevím už, co mě to při psaní popadalo: to mám být já? Někdy sám sebe udivuju v pozitivním smyslu, jindy v negativním. Knížky o Madelief mohly být podle mě lepší. Když si teď pročítám Krassen in het tafelblad (Škrábance na stolní desce, cena Zlatého pisátka 1979), vidím začátečníka, který se opravdu hodně bojí udělat chybu. Mohl jsem být trochu méně opatrnický. Knížky o Madelief jsou krátké vyprávěnky. Asi jsem si myslel, že na to stačím, kdežto na velký román s větší jednotou ještě ne. Polleke se mi líbí víc, protože v ní dokážu mnohem víc projevovat city. Pro mě za mě ze sentimentality.

Thomas de Veen: Jak jste se té opatrnosti zbavil?
Guus Kuijer: Hlavně čtením španělsky psané literatury. V Nizozemsku vznikla tradice strohé prózy a na tu jsem navazoval v Madelief. Musí se psát bez příkras, jednoduše a prostě. A přitom jazyk je tak nádherný, že je lepší ho využívat naplno. Spisovatelé jako Gabriel García Márquez a Mario Vargas Llosa mě naučili, že to nemusí být všechno tak racionální a strohé. Tomáš ve Všehoknize se obklopuje magickým světem, v němž dokáže přežít. Toho jsem se odvážil díky Márquezovi.

Thomas de Veen: Ve svých Biblích se nebojíte ani velkých gest nebo velkých emocí.
Guus Kuijer: Ty jsou prostě v Bibli, to je na tom nejhezčí. Příběh Jáel, která zabila milence tak, že mu zatloukla do hlavy stanový kolík – to je úplný Shakespeare, takové drama.

Thomas de Veen: Máte nějaký nejoblíbenější příběh?
Guus Kuijer: Musím popřemýšlet... Asi příběh Mereda. Mered je zapojený do povstání v Egyptě, táhne do pouště a ztratí ženu. Je nevěřící. Pak přijde do Kanaánu a tu zemřelou ženu má pořád v hlavě, mluví k němu. V Kanaánu vzývají jednu bohyni a Mered v ni začne věřit, protože uvidí její obraz a ten je úžasně podobný jeho zemřelé ženě.
To chápu. Zažil jsem, že jedna stará paní, když jí zemřel manžel, ho ještě každý den slyšela mluvit. ,Letos bude hodně jablek!‘nebo ,Neměla bys konečně vstát z postele?‘ Úplně jasně a zřetelně – po čtyřiceti letech zvyku s tím náš mozek jen tak ze dne na den nepřestane. Když někdo neví, jak mozek funguje, považuje to snad za Boží poselství.

Thomas de Veen: Ukazuje to taky, jak snadno se dá podlehnout svodům víry.
Guus Kuijer: Ano, a to se stalo Izraelitům, když vtáhli do Kanaánu. Víra v bohyně plodnosti byla velmi lákavá, protože ty potřebovali, když se tam jako zemědělci usadili. Meredův svod byl velmi pochopitelný, všeobecný svod.
Mered říká o své zemřelé ženě, kterou tedy ztotožňuje s bohyní: ,Do jejího zajetí se odevzdávám, navždycky.‘ To je podstata lásky. Dost často se k tomu vyjadřuju, protože mi připadá, že se o lásce uvažuje značně cynicky. Chci k tomu vytvořit protiváhu. To je pro mě to nejdůležitější na světě.

 

 

© Thomas de Veen. Vyšlo v NRC Handelsblad Boeken, v pátek 6. září 2013, na iLiteratura se svolením autora.
překlad © Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1703x

Inzerce