Poniatowska, Elena

Poniatowska, Elena

portrét beletrie zahraniční

Elena Poniatowska dokázala spojením literatury a novinářství vytvořit vlastní charakteristický styl. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější literární ocenění udělované na poli hispánského písemnictví, Cervantesovu cenu.

Elena Poniatowska

Elena Poniatowska, celým jménem Hélène Elizabeth Louise Amelie Paula Dolores Poniatowska Amor, se narodila v Paříži 19. 5. 1932, i když v mnoha encyklopediích a pramenech se omylem traduje rok narození 1933. Jejím otcem byl polský šlechtic, dědic polské koruny, po němž získala titul polské princezny. Od roku 1941 žije v Mexiku, kam se rodina uchýlila v době druhé světové války. Svým šlechtickým původem byla Elena předurčená ke sňatku s některým evropským princem, ale dala přednost novinářské práci, nejprve v mexických novinách Excélsior, později v Novedades a prestižním mexickém deníku La Jornada. Od novinářské práce byl pak už jen krůček k literatuře.

Leitmotivem novinářského i literárního díla E. Poniatowske se stalo Mexiko, její nová vlast. Citlivě vnímá její problémy, které přetváří v novinové reportáže a prózy, jež samy o sobě mají reportážní charakter. Svými knihami se vyjadřuje k těm událostem mexické společnosti, které měly či mají určitý přesah, a tak jsou srozumitelné čtenářům i za hranicemi Mexika.

Respekt mezi lidmi získala zejména v roce 1968, kdy formou kritických reportáží v knize La noche de Tlatelolco (Noc v Tlatelolcu) zpracovala tragické události, které se staly traumatem mexické společnosti: neúspěšné demokratizační snahy vedené studenty univerzit, jejichž následkem byly stovky studentů zabitých vládním vojskem na náměstí Tlatelolco v hlavním městě Mexika. Tato kniha se brzy stala autorčiným nejprodávanějším a nejpřekládanějším titulem. Když za něj Elena Poniatowska měla získat cenu Xaviera Villaurrutii, v otevřeném dopise v novinách Excélsior ji odmítla s otázkou: „Kdo ocení ty mrtvé?“ Obviněním vlády z neschopnosti jsou také její reportáže zachycující situaci v městě Mexiku po zemětřesení v roce 1985 a vzedmutí občanské společnosti, která místo úřadů začala konat sama. Všechno shrnula v knize Nada, nadie: las voces del temblor (Nic, nikdo, hlasy zemětřesení).

Tak jako se vyjádřila k rozporuplnosti Mexické revoluce v knize Hasta no verte Jesús mío (1969, Na neshledanou můj Ježíši), stala se kronikářkou zapatistického povstání v Chiapasu v roce 1994, které bylo svým způsobem snahou o dovršení revoluce. Svůj občanský postoj zaujala i během protestů proti zmanipulovaným prezidentským volbám. Jakousi kroniku protestů potom zpracovala formou reportáží v knize Amanecer en el Zócalo (2007, Svítání na náměstí Zócalo).

Nelze nepřipomenout její knihy a četné novinové rozhovory věnované předním představitelkám mexické kultury stojícím ve stínu svých slavných mužských protějšků. Významná je její biografie fotografky Tiny Modotti Tinísima (1992), životopisné črty sedmi mexických umělkyň Las siete cabritas (2000, česky Ztřeštěná sedma, 2004) či životopisný román o malířce Leonoře Carringtonové Leonora (2011), expresivní výpověď o neobyčejné a nanejvýš komplikované umělkyni. Jde zatím o poslední román Eleny Poniatowske, kritika ho přijala s nadšením.

Elena Poniatowska je držitelkou mnoha literárních ocenění, například významné latinskoamerické ceny Rómula Gallega, za román El tren pasa primero (2006, Vlak má přednost), v němž uměleckými prostředky zmapovala stávku železničních dělníků a osudy jejich žen v nelehké situaci.

V roce 2013 obdržela nejvýznamnější literární ocenění udělované na poli hispánského písemnictví, Cervantesovu cenu – Premio Cervantes. Její nositelka se tak zařazuje po bok těch nejvýznamnějších mexických spisovatelů, jako je Octavio Paz, Carlos Fuentes, Sergio Pitol či José Emilio Pacheco, kteří cenu dostali dříve. S většinou z nich autorku pojil a pojí úzký přátelský vztah.

Porota při vyhlášení svého verdiktu prohlásila, že cenu uděluje „za vynikající literární a novinářskou dráhu na poli různých žánrů, zejména v oblasti prózy a novinářství. (...) Elena Poniatowska představuje jeden z nejsilnějších hlasů španělsky psané literatury těchto dní“. Porota rovněž ocenila autorčin literární postoj k událostem 20. století. „Její dílo,“ uvedla, „to jsou dějiny Mexika 20. století, zasazené do mezinárodního kontextu.“

Elena Poniatowska dosud napsala více než 40 knih a je stále literárně činná. Píše eseje, povídky, romány a tzv. žánr svědectví, který dovedla téměř k mistrovství. Celoživotně spolupracuje s mexickými novinami Excélsior a Jornada. Do jejího novinářství proniká literatura a do jejích próz se často vkrádá novinářský styl. Vzájemně se však neruší. Naopak, Elena Poniatowska, v Mexiku důvěrně známá kolegům i čtenářské veřejnosti jako Elenita, dokázala spojením literatury a novinářství vytvořit vlastní charakteristický styl. Premio Cervantes za rok 2013 bude v dobrých rukou.

© Anna Tkáčová

Diskuse

Vložil: M. Skala, 26.11.2013 08:35
Poniatowska, Elena
Zasloužený Cervantes pro Poniatowskou. Když se člověk podívá na přehled všech nositelů Cervantesovy ceny, najde tam mnohá slavná jména španělsky píšících autorů (Borges, Carpentier, Onetti, Paz, Sabato, Fuentes, Roa Bastos, Bioy Casares, Delibes, Vargas Llosa, Cela, Lozano, Marsé), ale samozřejmě i... řadu jmen, která u nás znají asi jen hispanisté. Je ale zvláštní, že mezi laureáty stále chybí jedno opravdu slavné a důležité jméno: Gabriel García Márquez. Jistě, má už dávno Nobelovu cenu, ale i Cervantesovu by si jistě zasloužil, vždyť Sto roků samoty či Podzim patriarchy patří k nejkrásnějším a nejdůležitějším poválečným světovým románům!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2235x

Inzerce
Inzerce
Inzerce