Lenz, Pedro: Der Keeper bin ich

Lenz, Pedro
Der Keeper bin ich

ukázka beletrie zahraniční

Už brzo zvečera postávaj tam, kam mě teď zas přivedla. Holky vodsuď, holky ze zemí, co sou dál směrem na východ, Rakousko nebo Rusko nebo tak, holky z Afriky, holky vodkudkoli, co já vim.

Pedro Lenz: Der Keeper bin ich. Překlad z bernského dialektu Raphael Urweider. Bilgerverlag, Zürich, 2012, 171 s.

Už brzo zvečera postávaj tam, kam mě teď zas přivedla. Holky vodsuď, holky ze zemí, co sou dál směrem na východ, Rakousko nebo Rusko nebo tak, holky z Afriky, holky vodkudkoli, co já vim.
Jistě, záleží, co máš za povolání, kolikrát na tom ani nesejde, ať si vodsuď nebo vodjinud. Cizí si tak jako tak. Víš jako, znal sem jich víc, co makaj v tomhle kšeftu. Moc se vo tom nechci šířit. A dyž v tom taky jedeš, vobčas si to dáš. Jistě, všecky na peří nejedou. Někerý to dělaj z jinejch důvodů, pochopitelně. Důvod se dycky najde. A chlápci, co zaplatí, aby si trošku přičuchli k ženský, ty se taky dycky najdou, jinak by přece tendle job dávno nebyl. Nemělo by se to soudit. Bude to nejspíš i upřimný. A možná sou i horší způsoby, jak bejt upřimnej. Ale vo čem já chci mluvit – zničehonic stojíš v Oltenu na tý ulici, vidíš ty holky, vidíš auťáky, co zastavujou, holka nastoupí nebo taky nenastoupí, a pak ti to de palicí a myslíš na všechny ty holky, cos už měl, a na ty, cos neměl, a na ty, co nikdy mít nebudeš. A pak myslíš na holky, co ti vykládaly vo chodníku, a pak se koukáš, co se při takovým flámu večer všechno děje, a přeješ si, abys nikdy nemusel pryč z vesnice a pryč z dětství a dyby všechno eště bylo jako tenkrát, dyž ti máma před spaním zpívala písničku nebo táta povídal pohádku, a pak zhaslo světlo a všechno, všecičko, cos veděl vo životě, mělo v tvý hlavě eště jakžtakž místo, povlečení ti svěže vonělo mejdlem a možná vonělo i trochu jako ty a jinak už nijak.
V Oltenu sou i lepší adresy. Měl bych sebou hodit. S hromádkou peněz, co bych si měl nechat na vlak, sem vyrazil do herny.

Nevim, jak to maj vostatní, ale já dokážu hrát automaty s jedinou mincí, až se mi z toho rozbolí zápěstí. Ať mě postavíš kamkoli, stačí mně tři šťouchy, než přídu na to, jak to funguje, a po druhých dvou už mám vyhráno a hraju zadarmo, rozumíš.
Nejrači mam starý automaty, co s čovekem jako trošku mluví. Hit Gate One! Hit the Multibal Target! Well Done Player One! Go for the Jackpot!
Představuju si, že v bedně sedí mužik, nějakej roztomilej skrček, co umí skvěle anglicky a má tě rád a chce ti trošku pomoct, jen tak prostě, že tě má rád.
Mně ale nikdo nepomůže. Mně nepomůže ani malej, ani velkej, ani já sám si nemůžu pomoct.
Domů jedu vlakem a na nádraží v Zapadákově si eště dam pár piv s těma palicema, co tam vysedávaj a popíjej a čekaj, až jim uteče čas, a nejspíš s tim ani nejsou nespokojený, protože dřív nebo pozdějc jim ten čas uteče. A dyž se konečně ukládam k spánku, mam se skoro zase dobře, až moc dobře.

10.
Uběhly asi dva tejdny, než se mnou Regula zase začala mluvit.
Eště sem jí několikrát volal, přemlouval ji a přísahal, že s tou špínou z Maison nemam nic společnýho a ze všeho, co se nějak točí kolem peří, že sem venku, kromě toho, že pořád znam Uliho a Martu, ale s tim se nedá dělat nic, protože kamarádi sou kamarádi a tyhle dva sou jediný, který mam, a to vod školky, a to ať mi Regula proboha věří, dyž mi věří dokonce i poldové, a to přece neni málo, dyž se to vezme do důsledku a tak dál.
A tak potom konečně řekla no dobrá a že de v sobotu se svym kmotřencem na bruslení a esli chci, že můžu jít taky, že si trošku zabruslíme a můžeme si promluvit, a že mě pozve na punč, to že mi určitě udělá dobře.
Zas až tak špatně to teda nezačalo. Vypučil sem si brusle a ihned sem viděl, že se na nich eště jakžtakž udržim. Je to jako s kouřenim, dyž se to jednou naučíš pořádně, tak už to nikdy tak úplně nezapomeneš. Jenže pak, dyž sme kmotřence nechali, aby se trošku projel, a postávali sme u kraje, chtěla zas zničehonic vědět, proč že sem teda byl ve Witzwilu.
Víš co, Regi, já vo tom prostě celkem nerad mluvim. Možná žes ale na hodinách náboženství nebo v nedělní škole někdy slyšela vo obětnim beránkovi? Na obětního beránka Izraeliti naložili všechno to svinstvo, co je tížilo, pochopitelně je to myšleno symbolicky. A pak ho vyhnali do pouště. A dyž byl potom ten beránek, vobtěžkanej všemi hříchy a prolhaností a zločiny lidí, v tý poušti, neměl tam nic na pití, a tak pošel žízní a samozřejmě že už se nikdá nevrátil, a lidi z toho měli radost a řikali, že teď je to dobrý, teď že všechna ta špína i s beránkem zůstala v poušti, a my sme vosvobozený. Bravo, beránku!

Zhruba něco takovýho mě potkalo, až na to, že tim beránkem sem byl já, i dyž žádnej beránek nejsem, protože já sem Keeper, a až na to, že moje poušť byla u tří jezer ve Švajcu, přesně řečeno ve Witzwilu, a nikdo bravo nekřičel, právě naopak.
Chci tim snad naznačit, že sem seděl za někoho jinýho, ale proč by? Za koho?
Víš, Regi, to sou přesně ty votázky, který už dneska nikoho nezajímaj. Proto už vo tom nemluvim.
Ale mě, Keepere, mě to zajímá, vopáčila Regula.
Tak sem jí dal ruku kolem ramen, aby to jako bylo trošku intimnější. Ale jako na potvoru zrovna v tu chvíli její kmotřenec takříkajíc zkoušel led a ihned se po ní s brekem vohlížel, protože si natlouk koleno nebo holenní kost nebo něco prostě, a tak sme změnili téma.
Po bruslení dítě zase odvedla ke svý sestře. Já ji vyprovázel a zeptal se, jestli jí můžu pozvat na večeři.
Ty seš zase při penězích?
Ptal bych se, dybych neměl? Nemusíme přece jít hned do pětihvězdičkový Viktorie. Můžem se například najíst u mě doma. Něco uvařím.
Na mě ale čeká Buddy.
Zakabonil sem se, jako bych se musel na Buddyho nejdřív upamatovat. A pak se mi rozsvítilo: Aha, Buddy, jo Buddy, málem bych na něj zapomněl. Jak to, že ty nikdy nezapomeneš?
Na to žádnou rychlou vodpověď neměla, a to mě zrovna potěšilo, protože dyž nemáš žádný spontánní argumenty, proč s někym bejt, je taky dost dobře možný, že ten vztah už neni, co bejval, a měl by sis rozmyslet, jestli to neukončíš. To sem Regule neříkal, ale napadlo mě to.

Tak sem ten večer musel nějak strávit, přiznávam. Usadil sem se se Stoferem v pivnici. Stofer je chudák, dealuje, ale sotva pár gramů, toho taky znam eště z dřívějška, a už vod školy u něj bylo jasný, že to jednou bude mít v životě těžký, protože už tehdá ho šikanovali. Stofer ani nemá moc kamarádů. Pesche na něj vobčas dohlídne, Uli, dyž eště moh, a jinak eště tak dvě tři podobný existence. Ale to pochopitelně neznamená, že kvůli tomu čovek musí vysedávat v pivnici a vyslechnout si všecky ty historky a kopnout do sebe tolik panáků. Zkrátka, Stofer je čovek, co ve mně vyvolává soucit, možná neprávem, protože s nim čovek pravděpodobně žádnej soucit mít nemusí, a jesli přece jenom, stejně je mu můj soucit nanic.
Každopádně ale můžu říct, že Stoferovi sem nikdy nic nezůstal dlužnej a von mně taky ne. A to taky není málo. To vo každým říct nemůžeš.

Poslouchej, Keepere, měl bys víc myslet na svou karmu. Dost sis toho na sebe naložil. A z tý matérie si může nakládat jen ten, kdo jí unese. Dyž budeš mít dobrou karmu, bude jedno, co bylo dřív. Všecko se vymaže. Počítá se jenom cesta, jakou se vodteď vydáš do svýho nitra. Víš, co myslim?
Stofer mi neni nesympatickej, ale vobčas mi jako připadá – já už sem teď pomalu ve věku, kdy už nemůžeš pořád všem dávat něco za vinu. Co mi na Stoferovi trošku vadí, je ta jeho nudná ezoterická hatmatilka, co ustavičně šíří. Jako že, sorry, ale matérie, duch, karma, znovuzrození a tak, to může připadat zajímavý těm, kerý to baví, ale já už sem na svět párkrát přišel, a to dokonce tady, v tomhle mym životě. To sem Stoferovi taky řek. Poslouchej, Stofere, dyž přídeš na svět tolikrát jako já, povidam mu, tak už pro tebe celá ta věc se znovuzrozenim neni žádná naděje. To si radši nech pro sebe.
Vim, já vim, je to teď trochu povrchní argumentace. Ale zase po čtyřech hodinách v hospodě, po čtyřech hodinách vnitřního rozjímání a duševního putování, po čtyřech hodinách Stoferova řečnění a po tolika panácích, co sme si dali, bych rád viděl, kdo by tu chtěl nebo uměl argumentovat precízněj.
Víš co, Stofere, vobjednej eště jedno pivo, dyž už ses dal do toho mluvení.

A zničehonic, uprostřed toho nesmyslnýho žvanění o sférách a světovým duchu a matérii, řekne milej Stofer, že zdědil dům, dole ve Španělsku, ve vesnici u Atlantiku, starej panskej dům po strejčkovi. Že je starej, ale velkej a solidní, tlustý kamenný zdi a tak. A že dybych měl čas a chuť, můžem si tam spolu zaject.
Okamžitě sem si vzpomněl na knížku, co sem nedávno čet, vo týpkách, co zdědí dům, někde v Americe, na jihu. A že se jim tenkrát nežilo špatně, co ten dům zdědili. Snažil sem se to Stoferovi vysvětlit. Bylo to marný, protože von nečte, ani jeden román nikdy nepřečet. Čte tak nanejvýš sešitový detektivky z trafiky anebo ten brak o putování duší a tak, to sice někdy taky sou knížky, ale já něco takovýho mezi knížky nepočítam.
Co povidáš? Žes zdědil chalupu?
Dyť to řikam.
Po strejčkovi?
Po strejčkovi.
Ve Španělsku?
Ve Španělsku u Atlantiku.
Dobrou chalupu? Dá se tam bydlet?
Dá.
A patří tobě?
Dyť to celou dobu řikam! Ty mě neposloucháš, Keepere?

Ale jistě, cestou domů sem vo tom eště docela dlouho přemejšlel. Proč zrovínka Stofer zdědí chalupu? Anebo měl zas špičku a neveděl, co cintá? Proč by si ale něco takovýho vymejšlel? Něco takovýho si čovek nevymejšlí.
Ale nebylo by to špatný, zajet si jednou trošku do Španělska, zase jednou trošku moře a olivový háje, nebo co to tam roste za stromy, a hlavně: trošku vyměnit vzduch. Dávno už totiž vůbec nikam nejezdim. A náš zapadákov, dyž se to tak vezme kolem a kolem, neni zrovna místo, co by hejřilo středomořskou pohodou.
Stejně je to ale divný, Stofer přeci nikdy nevykládal, že by jednou moh něco zdědit, a neřikal ani, že má ve Španělsku příbuzný. Stofer a chalupa ve Španělsku, to zní nějak podezřele. A jak nad tim tak přemejšlim, už se mi myšlenky míchají s vobrázky z katalogů letních dovolenejch, pláž, voda, slunce, pláž, voda, pláž a s tim taky usnu.

11.
Tys veděl, že bzuk Stofer zdědil barák dole ve Španělsku? Vykládal mi, že mu umřel strejček a vodkázal mu chalupu.
Uli pořád eště dostává nějakou infuzi. Ale aspoň barvu v obličeji už má lepší.
Jo, povidá, vim to.
Cože? Tys to veděl? Ty si veděl, že u Atlantiku zdědil celou chalupu, a nic si mi vo tom neřek? Hej, starouši, co je s tebou, proč si mi to neřek?
Stofer mi to myslim vykládal, dyž si eště seděl ve Witzu. Málem už bych na to zase zapomněl. Ale dybych si na to vzpomněl, tak bych ti to určitě řek.
Sakra, Uli, tos mně přeci měl říct hned. Pojedeme tam. Zajedeme si tam na dovolenou. Jen si to vem, Španělsko, moře, vítr vod moře. Sušená šunka, co tam maj, a nato suchý sherry a grilovaný sardinky a vůbec to všecko!
Von že na něco takovýho ani pomejšlet nechce. Navíc ani neví, jako dlouho eště bude muset zůstat ve špitálu.
Takže tys veděl, že bzuk Stofer měl strejčka ve Španělsku? Já si nevzpomínam, že by vo něm kdy vykládal.
Ale jo, to jo, já myslim, že to už sem veděl, nějak, Pesche to myslim řikal, taky už si nevzpomínam.
Jakej Pesche? Z Maison?
Jo, přesně ten, anebo někdo jinej, já už ani nevim. Nevyptávej se tak, Keepere, hučí mi v hlavě, a dyž mam pořád vodpovídat na votázky, nezlepší se to.
Uli se trošku zatvářil, jako by ho to ani nezajímalo. Tak uplně se tomu nedivim. Mluví podobně jako Regula, tak stručně, jako dyž sem jí volal a ptal se, co že se stalo s věcma, co našli v Maison na záchodkách. Regi pak mluvila taky tak, jako někdo, kdo se nesoustředí, kdo při mluvení už myslí na to, co by mohlo následovat.
Uli, to mě podrž! Vlastní chalupa u moře! Doufejme, že to nezmarní. Stoferovi se v tomdle nedá věřit, eště ho napadne zřídit tam duchovní středisko s vonnejma tyčinkama a knihovnou pro putující duše a celou tou terapií. Von je schopnej celou tu chalupu někomu věnovat, příde nějakej guru nebo nějaký duchovní hnutí. To bych si nikdy nepomyslel, ale sem z tý chalupy celej nesvuj.
Nedělej z toho takovou vědu, Keepere. Možná je to jenom nějaká ruina, kde se ani nedá bydlet. Dyť ho znáš, našeho Stofera.
Právě proto, že ho znam. Možná až moc dobře. Ty, Uli, co myslíš, nemůžeme si zapálit, dyž by se votevřelo vokno? Co nám můžou, tak jedině vynadat, ne?
Pro mě za mě, ale bude to na tebe.
Nakonec sme to stejně neudělali, kvůli tomu, co ležel vedle Uliho a byl připojenej na kyslíkovej přístroj. Nechtěl sem totiž riskovat, že nám tam exne, i dyž třeba to byl bejvalej kuřák, kerej by měl radost, dyby zas ucejtil kouř. Klidně to tak mohlo bejt, ale stejně sem si to radši netrouf.
Trošku sem ztišil hlas a zeptal se Uliho, jestli ví vo tom, že se před nedávnem v Maison něco našlo na pánských záchodcích, menší zásoba, a že vyjeli po mně, i dyž sem vo tom ani netušil.
Ne, to sem neveděl.
Marta nic neřikala?
Ne, ani slovo.
Takže ty ani nevíš, čí to peří bylo?
Ne.
Víš, že Gross, ten fízl, podezíral nejdřív mě? Naštěstí je to jeden z těch, co čoveku aspoň vobčas něco uvěřej, jinak bych teď byl v ještě větší polízanici.
Gross sám neni čistej.
To neni pravda. Gross je čistej, Uli, ten je namočenej do jinejch věcí, co by se mu daly předhazovat, ale rozhodně je čistější než ty i já.
Jen se ho zastávej, Keepere.
Nikoho se nezastávam. Já jenom řikam, že ten fízl v tom nejede, dyž takový chytráci jako Pesche roztrubujou, že sem si u něho na záchodkách uklidil peří. Proto to taky řikam. Žádnej polda na světě by takovýmu jako já nevěřil, že s tim nemá nic společnýho. Ale Gross mi to věřil.
A? Nebyls to?
Hej, Uli, chceš mi pocuchat nervy, nebo co? Nebyl sem to a nebudu.
A co řek Gross, kdo že to byl, dyž ne ty?
Co by měl řikat? Měl snad říct, že teď si vezme na mušku toho nebo toho a toho? Máš snad dojem, že fízl Gross mi vykládá na stůl svý spisy a strategie? Uli, šetři mě.
Sorry, Keepere.
Oukej.

Poseděl sem eště asi čtvrt hodiny. Řikal sem si, jak je to zvláštní, takovej špitál, místo, kde všechny uzdravujou, aby je mohli co nejdřív pustit zase domů, a voni tam pochytaj další nemoci, budou mít další úrazy a tak pořád dál, donekonečna. A jednou stejně všichni umřem. Ale to už tu budou, jak velí příroda, zas ty další, se slepým střevem a plotýnkama a infarktem a žloutenkou a tak. I dyž nás už se to potom nebude týkat. Protože to už budem tuhý, tuhý co to de, a to pak bude dost pravděpodobně definitivní, i dyž si to čovek skoro ani nedovede představit, co přesně to má znamenat. Jenom proto taky sou všechny ty náboženství a takový týpci jako Stofer, co chtěj přesně vedět, co je potom, co je po životě, a v žádnym případě nedokážou akceptovat, že možná taky už nic bejt nemusí, jenom prázdno, věčný nic, nekonečná díra.

Keepere, netvař se tak, eště si budu myslet, že máš rodinný problémy.
V pohodě. Jenom sem si rozmejšlel, co mam eště na práci, a měl bych jít vo dům dál. Zas přídu.
Podiváš se venku na chodbě, jesi by mi někdo nedones kafe?
Jo, Uli, podivam, čau, Uli.

I v dalších hodinách sem byl tak podivně vyšťavenej, jako bych chalupu ve Španělsku zdědil sám.
Představoval sem si, jaký by to bylo, dybysme tam dole seděli, pěkně na sluníčku, v takovym bílym plátěnym vobleku, pěkně vzdušnym, na hlavě parádní slamák a v ruce skleničku s tím suchym sherry a pár oliv a v těch měkkejch křesílkách, co sou vobčas vidět v časopise, dyž ukazujou letní bydlení někoho bohatýho. Prostě jen tak sedět v křesílku na verandě, ve stínu, žádnej stres. Zkrátka tam jenom bejt, užívat teplíčko a dívat se, jak slunce vopisuje voblouk po vobloze a jinak nic. Sakra, to by bylo!

 

Překlad © Jitka Nešporová
ukázka z knihy Der Keeper bin ich
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Bilgerverlag

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2251x

katalogy

Inzerce