Saalbach, Astrid (in LN)

Saalbach, Astrid (in LN)

rozhovor beletrie zahraniční

Jedna z nejvýznamnějších dramatiček Astrid Saalbachová, jejíž hry se uvádějí i u nás, navštívila Prahu v rámci festivalu Dny Severu. Ačkoliv byl tématem festivalu humor, otázka současné podoby divadla v Dánsku příliš veselá není. O to je ovšem skandálnější. Alespoň to plyne z rozhovoru.

Jedna z nejvýznamnějších dramatiček Astrid Saalbachová, jejíž hry se uvádějí i u nás, navštívila Prahu v rámci festivalu Dny Severu. Ačkoliv byl tématem festivalu humor, otázka současné podoby divadla v Dánsku příliš veselá není. O to je ovšem skandálnější. Alespoň to plyne z rozhovoru.

Lada Halounová: V devadesátých letech se hovořilo o zlaté vlně dánského dramatu. Ta ovšem odezněla a z dálky se zdá, že v současné době u vás žádné nové kvalitní hry nevznikají.
Astrid Saalbach: Skutečně máme velice málo nových domácích dramat. Divadlo se dnes mění na konceptuální záležitost. Jsou to hlavně režiséři, anebo ještě hůře někdy i herci, kteří přicházejí s nápady a s tím, co by rádi dělali. Většinou něco hodně aktuálního. Často spolu s dramaturgem, což není to samé jako dramatik. Dramaturg se vlastně stává největším nepřítelem dramatika. Je totiž něco jako kurátor, který obrazy pouze vybírá a skládá do určitých souvislostí. Stejně tedy dramaturg stříhá a slepuje dramatické texty, nebo si pomáhá různými jinými texty, které nejsou divadelní. To je ten důvod, proč drama v Dánsku visí v podivném vakuu a nové hry jsou stále nudnější. Nemají v sobě žádnou dřeň, protože nevyrostly přirozeně ze země.

Lada Halounová: Ale doufáte, že se to změní?
Astrid Saalbach: Buď se bude muset objevit něco nového, nebo divadlo odumře.

Lada Halounová: V deníku Politiken se vyjadřoval jeden významný dánský kritik v tom smyslu, že Dánsko teď má jediného současného plodného dramatika, a to Christiana Lollikeho. Jeho hry se uvádějí a mají celkem úspěch.
Astrid Saalbach: V jeho případě stojí určitě za zmínku, že je též uměleckým šéfem svého divadla a vlastní hry i režíruje. Proto se jeho texty snadno dostanou k divákům, jinak by to měly stejně těžké, jako hry ostatních dramatiků. Jeho texty se hrají především proto, že má moc nad celým divadelním aparátem. Já bych například nikdy nechtěla sama inscenovat svůj vlastní text, to přece není dramatikovým záměrem a smyslem jeho tvorby. Ani bych nechtěla být uměleckým šéfem divadla. Myslím si ovšem, že Lollike je v tom, co dělá, hrozně sympatický a že vrací divadlo na pořad dne. Je skvělé, co všechno dělá. Zároveň mi ale přijde trochu absurdní, že vedle něho není místo pro jiné. Také se obávám, že do budoucna může být pro něj složité udržet se v tempu, které zvolil. Jen letos napsal tři hry, což je zcela šílené.

Lada Halounová: Ve spojitosti s Christianem Lollikem došlo v Dánsku k velké události, když chtěl zinscenovat Manifest norského teroristy Breivika. Jak to probíhalo?
Astrid Saalbach: Byla to obrovská událost a je dobře, že to zkusil. Manifest se hrál na mnoha místech a byl to skandál, protože Lollike hru napsal hned poté, co k tomu tragickému činu došlo.

Lada Halounová: V Dánsku i Norsku se tehdy ozývaly hlasy, že je neetické tento kus uvádět na divadlo už tak brzy nebo že divadlo poskytuje Breivikovi prostor pro hlásání jeho názorů. Vy sama byste tuto hru raději také neuvedla?
Astrid Saalbach: Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Divadlo by mělo mít absolutní svobodu a mělo by okamžitě reagovat na to, co se právě děje. Pouze bych nikdy svoji hru nerežírovala. Ale to jen proto, že si nemyslím, že bych v tom byla dobrá. Režie je umění samo pro sebe a velice nerada bych zničila vlastní hru.

Lada Halounová: Ale ani vy jste to neměla příliš lehké se svou poslední hrou Červená a zelená. I ta vyvolala skandál. Dostala jste stipendium na výzkumnou cestu do Nepálu, abyste zjistila, jak to vypadá s rozvojovou pomocí v zemích třetího světa, a pak jste napsala hru o tom, že tato pomoc více ničí, než pomáhá. Už je to tři roky, co vaše hra měla premiéru, je kolem stále povyk?
Astrid Saalbach: Pořád. Právě teď jsem na toto téma byla opět dotazována ve spojitosti s Larsem Løkkem Rasmussenem, naším bývalým premiérem, který byl chycen při tom, že cestoval kolem světa první třídou za milion dánských korun na účet peněz určených pro rozvojovou pomoc. Byl to obrovský skandál, který nejspíš znamená konec jeho politické kariéry. Ale to je právě velice typický obrázek rozvojové pomoci a tohoto celého nemocného konstruktu. Nigerijská ekonomka Dambisa Moyo napsala knihu o tom, že rozvojová pomoc vlastně drží Afriku při zemi. Lidé v Africe se nikdy nenaučí dělat si věci sami, protože vždycky přijde někdo se starým oblečením nebo jídlem.

Lada Halounová: Myslíte, že jde o určitý druh neokolonialismu?
Astrid Saalbach: Ano, přesně tak, je to skoro neokolonialismus. A sami domorodí obyvatelé, třeba i v Nepálu, kam je moje hra zasazena, říkají, přestaňte s tím. Vypadněte z naší země, protože způsobujete neštěstí. Jenže to nechceme. Především je to pro nás obrovský zdroj průmyslu. Když v Evropě zrušíme veškerou rozvojovou pomoc pro chudé státy, způsobí to velké problémy a nezaměstnanost. Je to obrovský stroj, který běží sám pro sebe a kterému je úplně jedno, jestli nás třetí svět potřebuje, nebo ne. My ho potřebujeme. Je to něco příšerného.

Lada Halounová: Provokujete ráda svými hrami?
Astrid Saalbach: Nemyslím si, že by to měl být ten hlavní důvod. Ale provokovat mě baví, a pak někdy člověk ani neví, že provokuje. Třeba když jsem začala psát hru Červená a zelená a vyrazila na výzkumnou cestu do Nepálu, tak jsem byla přesvědčená o tom, že vývojová pomoc je dobrá. Teprve když jsem viděla skutečný stav věcí a soukromě mluvila s lidmi, kteří pracovali v rozvojové pomoci, dozvěděla jsem se, co je to za hrůzu a o všech možných neštěstích, která způsobuje. Jak se kvůli tomu třeba zabíjí domorodé obyvatelstvo v Nepálu nebo Africe. V Nepálu stojí rozvojová pomoc na straně vlády, a když pak například vznikne projekt na pomoc škole, na kterém se podílejí i Nepálci, tak mají maoističtí vzbouřenci za to, že nyní to jsou nepřátelé, a zastřelí je. Ovšem většina pracovníků v rozvojové pomoci je buď naivní, nebo se bojí o té odvrácené straně mluvit, aby neztratili práci. Až když jsem se vrátila do Dánska a mluvila ještě s dalšími lidmi, došlo mi, jaká je vlastně rozvojová pomoc katastrofa.

Lada Halounová: Tato poslední hra byla oproti vaší předešlé tvorbě skutečné politické drama. Chystáte se v této linii pokračovat?
Astrid Saalbach: Nechci psát pouze politické hry. V dramatu by toho mělo být více. Politické drama je pouze jednoznačné, ale já mám ráda víceznačnost. Aby se nedalo na první pohled říci, toto je dobré a to špatné. Kvůli tomu jsem také hodně kritizována, a to především od žen, které jsou naštvané, že moje ženské postavy nejsou dostatečně dobré. To mi přijde absurdní. Stejný problém mám teď se svojí novou hrou, kterou jsem právě dopsala pro jedno švédské divadlo. Už se kolem toho stačil strhnout skutečně veliký povyk, protože se nesmí psát o ženách, které nejsou dokonalé. Je to dost nebezpečné téma.

© Lada Halounová
článek vyšel v Lidových novinách 31. 10. 2013
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce LN

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1669x

štítky k článku

Inzerce