NDiaye, Marie: Ladivine

NDiaye, Marie
Ladivine

recenze beletrie zahraniční

Marie NDiaye letos svým čtenářům nabídla román Ladivine - dle slov kritiků má jít o její dosud nejlepší dílo. Mezi přední francouzské literáty se ostatně NDiaye zařadila už v době vydání své prvotiny. Ladivine tak jen upevňuje její pozici, kterou si dlouhodobě drží.

Nenápadné fantaskno. Subverzí realismu k novému psychologickému románu
Marie NDiaye: Ladivine. Gallimard, Paris, 2013, 416 s.

Málokterý současný francouzský spisovatel dlouhodobě sklízí jednohlasnější pochvaly než teprve šestačtyřicetiletá Marie NDiaye. „Zázračné dítě“ francouzského románu, debutující již v sedmnácti letech, zůstává nadále miláčkem kritiků a zároveň výraznou solitérkou literárního světa, vzdálenou všem proudům a tendencím. Letošní román, vydaný po čtyřleté odmlce a nazvaný podle jedné z hlavních postav Ladivine, přinesl NDiaye titulky jako „návrat bohyně“ („la divine“ znamená „božská“) a někteří kritici se nechávají slyšet, že jde o její vůbec nejlepší román. Kniha nese zřetelný punc autorčina charakteristického rukopisu, oproti starším dílům je ale román vyzrálejší: kompozičně vyvážený a v dobrém slova smyslu uměřený.

Většina románů Marie NDiaye je více či méně zakořeněná v prostředí rodiny. Problémové a nikterak samozřejmé vztahy v jejím rámci jsou buď přímo tématem (namátkou Rosie Carpe, V rodině, Táta musí jíst, a přinejmenším částečně i Tři silné ženy), či příběh alespoň rámují. Letošní román, se zápletkou rozvrstvenou mezi čtyři generace žen, dědících jako prokletí obdobný charakterový rys, který vidí na svých matkách, ale ne samy na sobě, můžeme ale rovnou nazvat rodinnou ságou. V příbězích v Berlíně žijící Francouzky jménem Ladivine, její mírně podivínské matky a ještě podivínštější babičky se NDiaye vypořádává s nesnesitelností lásky a sebezapření, ke kterému láska vede. Opět se vracejí autorčiny oblíbené motivy jako outsiderství, principiální krutost kolektivu, subjektivita viny, vytrácení paměti. I nyní je děj zahalen v charakteristickém oparu snového fantaskna, které nijak nekontrastuje, ale naopak přirozeně splývá s jinak velmi civilně podaným prostředím. Do velké míry se tentokrát fantaskno subjektivizuje, přesouvá do sféry prožívání postav, není však o nic méně znepokojivé.

Marie NDiaye netrpí žádnou z obvyklých neřestí spisovatelů: nesnaží se prvoplánově zaujmout, nenechává se povrchně okouzlit exotikou vzdálené doby nebo místa, nebojuje lacinými zbraněmi šokujícího a vulgarity, netouží psát sama o sobě. Její postavy nejsou příslušníky intelektuální kasty, zastávají naopak povolání, která jako by většinu ostatních romanopisců nezajímala (uklízečka, prodavač aut, opravář hodinek, servírka), aniž by ale tato povoání románové figury sebeméně stereotypně podmiňovala. A především se autorka vyhýbá patosu v jakékoli podobě. Čtenáře nechce nudit: pokud se podle ní román „vleče“, znamená to, že mu chybí obsah. Zároveň se svému publiku ale nijak nepodbízí: některé hádanky včleněné do příběhu tak nikdy nedojdou vysvětlení. Proč například rodina na dovolené nachází mezi věcmi z kufrů ztracených na letišti i oblečení, které zůstalo doma? „Možná jsem na ten motiv prostě zapomněla,“ odpovídá Marie NDiaye lakonicky na neomalený dotaz redaktorky deníku Le Figaro. Ve skutečnosti však právě tyhle drobné záhady, které zůstanou záhadami, nenápadné, ale naléhavé deviace v jinak realistickém zobrazení, tvoří svéráz knihy a její podmanivou, něžně absurdní atmosféru.

Drobné, zdánlivě banální detaily rozvíjí NDiaye v motivy, které nabývají nečekaných významů, jako pach zánovní tuniky, koupené v cizí zemi, jenž pohltí a postupně promění manžela hlavní hrdinky. Podobné, na první pohled nenápadné motivy spisovatelka rozpracovává, vrací se k nim, vertikálně jimi propojuje zápletku. Podstatnou roli tak opakovaně hraje oblečení či tajemně se zjevující pes. Děj sledujeme očima různých postav, jejich pohledy si však nijak neprotiřečí, jsou spíše komplementární, a celek tak působí velmi kompaktně a soudržně. Výrazným rysem psaní Marie NDiaye je také, ač to nemusí být vzhledem k rozsahu románu a délce některých vět zřejmé na první pohled, úspornost výrazu. Každý prvek popisu – na mikroúrovni – a děje na makroúrovni má svůj význam, něčemu odpovídá, s něčím rezonuje. Autorka se nezapomíná v popisech, každý element je funkční. Generační uspořádání zápletky ani fakt, že tu jsou hned dvě ženy, které se jmenují Ladivine – nic z toho není nahodilé.

Pokud by bylo knihu nutné zařadit k nějakému žánru, museli bychom asi přiznat, že jde o psychologický román. Přece jen je Ladivine ze všeho nejvíc o duších a duševních mechanismech. Ovšem psychologický román dost netradiční. Svérázem svého stylu, kombinací existenciálního napětí, lehkosti podání, tím vším Marie NDiaye psychologický román osvěžuje a s trochou subverze mu možná vdechuje nový život.

© Sára Vybíralová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2197x

katalogy

Inzerce