Vattimo, Gianni: Transparentní společnost

Vattimo, Gianni
Transparentní společnost

recenze filozofie

Úloha, kterou v postmoderní společnosti sehrává globální komunikace prostřednictvím masmédií, je základním kamenem spisu italského filozofa Gianni Vattima Transparentní společnost, v Itálii poprvé vydaného roku 1989. Český překlad vychází z vydání z roku 2000, které autor přepracoval ve světle aktuálnějších politických a technologických inovací.

Gianni Vattimo: Transparentní společnost. Přel. Antonín Kosík, Rubato, Praha, 2013, 148 s.

Gianni Vattimo (nar. 1963 v italském Turíně) je uznávaný filozof postmoderního nihilismu a radikální politik levicového přesvědčení. Toť pokus představit v jedné větě tuto neobyčejně komplexní osobnost. Vattimo-akademik přednášel estetiku a filozofii v rodném Turíně, hostoval rovněž na univerzitních půdách po celém světě, stal se přispěvatelem řady periodik, autorem více než třicítky spisů a za své dílo byl oceněn několika tituly honoris causa. Barvitá je rovněž kariéra Vattima-politika. Po začátcích v Radikální straně (Partito Radicale) to dotáhl až na pětileté působení v Evropském parlamentu za stranu Levicových demokratů (Democratici di Sinistra) a nakonec se po boku italských komunistů přihlásil k nově interpretovanému odkazu Karla Marxe. Je znám svými antiizraelskými názory a dalšími radikálními, mnohdy kontroverzními výroky na témata jako práva zvířat, eutanázie, aféry kolem S. Berlusconiho atp., ale také tím, že se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci.

Především jde ale o jednu z vůdčích osobností současné italské filozofie. Své úvahy o postmoderní době, vycházející pojnejvíce z Nietzscheho a Heideggerova odkazu, shrnuje Vattimo do pojmu „slabé myšlení“ (do češtiny někdy překládaného jako „slabismus“), který staví do protikladu k „silným“ západním filozofickým proudům 19. a 20. století. Jejich příznačná tendence polemizovat s předchozími myšlenkovými modely a nastolovat jednoznačné, objektivní pojmy („pravda“, „existence“) je podle Vattima v kontextu postmoderní doby oslabena. Subjekt se totiž v mezidobí vymanil z náporu náboženských, morálních a jiných imperativů, a tudíž vyvázal ze zodpovědnosti za vlastní osud. Není již osudu podřízen, ale naopak sám podřizuje osud interpretaci. Dochází k postmoderní relativizaci pojmů pravdy a reality jako takové: nestabilita a pluralita úhlů pohledu vyplývá mj. z nevyčerpatelného vodotrysku lokálních či menšinových „světů“, které se dostávají ke slovu především skrze masmédia.

Právě rozhodující úloha, kterou v postmoderní společnosti sehrává globální komunikace prostřednictvím masmédií, je základním kamenem spisu Transparentní společnost, v Itálii poprvé vydaného roku 1989. Dnes se k nám dostává překlad vydání z roku 2000, které autor přepracoval ve světle aktuálnějších politických a technologických inovací.

V úvodní úvaze se Vattimo pozastavuje nad vlastním vymezením pojmu moderna. Přiléhavě jej definuje jako „epochu, ve které je určující hodnotou být moderní“, a vyznačuje její konec a nahrazení postmodernou ve znamení rozpadu kultu nového a původního, a tedy i víry v ideu pokroku. Za jeden z faktorů tohoto přechodu považuje odkrytí ideologického charakteru jednotných dějin, k němuž došlo v prostředí komunikační společnosti. V ní se masmédia stala „prvky obecné exploze a mnohosti Weltanschauungen, vizí světa“. Filozof zastává v této optice tezi, že „v takto vniknuvším relativním ‚chaosu‘ lze hledat naději naší emancipace“. Tato emancipace podle něj tkví především ve „vykořenění, které je zároveň také osvobozením rozdílů, místních prvků, (…) které se hlásí ke slovu, konečně neumlčovány a nepotlačovány myšlenkou, že je zde pouze jedna forma pravého lidství“.

Vattimo ve svém spisu postupně zasazuje výše zmíněné fenomény do současného vzorce společenských věd, mytologie, estetiky a filozofie. V kapitole věnované vztahu komunikační společnosti a společenských věd rozvádí myšlenku, že v době, kdy se svět smršťuje na mediální obrazy, nesměřují tyto ke zprostředkování autotransparence společnosti, jak předpokládali pozitivisté, ale k mnohoznačné „fabulaci světa“, a stojí před nimi hermeneutická mise vykládat „pravdu jako spojitost, ‚korespondenci‘, dialog mezi texty a ne jako konformitu výroku k nějakému mytickému stavu věcí“. V navazujícím oddílu pak rozebírá právě vztah postmoderního člověka k mýtu, respektive návrat mýtu do naší kultury. Skrze kritiku archaismu, kulturního relativismu a umírněného racionalismu – tří postojů, které šířeji ovlivňují používání tohoto pojmu, poté co došlo k zhroucení vnímání mýtu jako jakéhosi primitivního myšlení předcházejícího vědění vědeckému – dochází k tvrzení, že „když se i demytizace ukáže jako mýtus, mýtus získá zpět svou legitimitu, ale jen v rámci obecné ,oslabené‘ zkušenosti pravdivosti“, tedy jako nietzscheovské „pokračování ve snu s vědomím, že sníme“.

Dále Vattimo přechází k estetické problematice – statusu umění v éře masmédií, kdy došlo k jeho svržení z piedestalu výsadního, neopakovatelného, téměř posvátného originálu a stalo se volně reprodukovatelným artiklem masového konzumu. Jako východisko volí srovnání Heideggerova pojetí uměleckého díla – „uskutečnění pravdy“ v závratnosti bytí a jeho účinku na recipienta, který nazývá Stoß, náraz – a Benjaminova uvažování o bezprostředním dopadu filmu na diváka, definovaném termínem shock. Z analýzy obou pojmů vyvozuje, že jejich společným rysem je „vykořenění a oscilace, které mají co dělat s úzkostí a zkušeností smrtelnosti“, a vyjadřuje prognózu, že zdánlivě nepříznivé oslabování podstaty umění může být cestou ke svobodné kreativitě. V této perspektivě pak sleduje přechod umění z utopické do heterotopické fáze, k jehož vyvrcholení došlo v roce 1968, kdy byl jeho univerzalistický, existenční výklad nahrazen v masové kultuře pluralitou modelů krásna, došlo k „rozvinutí estetické zkušenosti jako zkušenosti komunity“ a ke slovu se dostaly nejen odlišné kultury, ale i vnitřní „podsystémy“ kultury západní.

V závěrečné kapitole Vattimo dokumentuje zhroucení apokalyptické teze, a sice že se média stanou nástrojem podrobení a manipulace mas centralizovanou mocí. V éře internetové sítě se totiž uskutečňují zcela opačné scénáře, nabízející mnohem optimističtější výhledy do budoucna. Rozvoj médií a technologií se skutečně může stát nástrojem emancipace a „slabost“, o které Vattimo hovoří, skutečnou lehkostí. V duchu této lehkosti si můžeme vybavit slova z písničky Voskovce a Wericha, že „nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“, a vyslovit společně s Vattimem naději, že novodobá svoboda interpretace otevře před postmoderním člověkem cestu k tolerantnímu dialogu.

© Michaela Řezáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

56%čtenáři

zhlédnuto 1854x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce