Jodorowsky, Alejandro; Manara, Milo: Borgia

Jodorowsky, Alejandro; Manara, Milo
Borgia

recenze komiks

Borgia je komiks možná místy okatě a zálibně pokleslý. Je plný násilí a sexu, přičemž Manarova jemná ladná linka silně kontrastuje s brutalitou mnoha scén. Ale také se vyznačuje nesmírnou pečlivostí a propracovaností s odkazy na renesanční malíře a strhujícím, byť dost zvrhlým dějem.

Když erotickému krváku sluší konzervativní styl
Alejandro Jodorowsky; Milo Manara: Borgia. Přel. Richard Podaný, Crew, Praha, 2013, 212 s.

S dílem zřejmě nejslavnějšího italského komiksového kreslíře Mila Manary (nar. 1945) se čeští čtenáři mohli setkat zatím pouze v případě sešitu Gulliveriana z roku 1995. V roce 1998 s překladem tohoto velmi jemně erotického díla přišla společnost Julit, která se nějakou (nepříliš dlouhou) dobou pokoušela o vydávání erotických komiksů v časopise XXX Comix. Bylo to setkání letmé, ale důležité, protože alespoň jednou byl v českém překladu k vidění typ Manarových štíhlých dlouhonohých krasavic, které Itala proslavily po celém světě.

Nakladatelství Crew letos sáhlo po jeho novějším díle, čtyřsešitové sérii Borgia z let 2004–2010. Z bohaté kreslířovy blbliografie ji zřejmě vybrali ze dvou důvodů: za prvé jde o jednu z jeho nejrozsáhlejších prací, takže snadno vyhoví „románovému“ rozsahu edice Mistrovská díla evropského komiksu, za druhé scénář napsal Alejandro Jodorowsky, jiná legenda evropského komiksu, u nás již známá díky sérii Incal (časopisecky vyšlo také několik Jodorowského komiksových povídek a první sešit série Kasta meta-baronů). Oproti Gulliverianě je to zážitek výrazně odlišný.

Manara si zachoval onu zdánlivě lehkou linku, jakou kreslí ladné rysy svých hrdinek. Ale jen co postavy mladých krasavců a krasavic ukážou svou pohlednou tvář, zkřiví ji v hněvu. Jiní rovnou umírají náhlou a ošklivou smrtí, detailně zachycenou. Jodorowsky pro Manaru připravil provokativní látku plnou násilí a sexu, takže jemnost některých obrazů, vycházející ze zažitého Manarova stylu, silně kontrastuje s brutalitou jiných. Není to poprvé, co k takovému kontrastu dochází, i ve starších komiksech uměl Manara zachytit různé krutosti, ale dosud nikdy to nedělal v tak extrémních podobách a v takové frekvenci na počet stránek. Je o to znepokojivější, že Manara je kreslíř velmi realistický. A jakkoliv již byly všemožné druhy násilností a erotických zvrhlostí komiksově zachyceny, častokrát se tak dělo prostřednictvím karikatury a nadsázky. Zde máme co do činění s jistým druhem komiksového naturalismu, kde pro humor mnoho místa není, a když, tak je vskutku velmi černý.

Historie italského renesančního rodu Borgiů je sama o sobě plná vražd, zrad, intrik, válek a všelijakých podlostí a jako taková dlouhodobě poutá pozornost umělců (romanopisců i filmařů). A Alejandro Jodorowsky ji ještě podstatně připepřil. České nakladatelství soubor pro jistotu opatřilo doslovem historika Stanislava Karlíka, který konstatuje, že „prakticky ve všech důležitých životopisných dějích a údajích se od skutečnosti odchyluje“, a navrhuje komiks číst spíše jako žánr alternativní historie. To asi není nutné, jen je zapotřebí přistupovat k Borgia jako k dílu, které se pouze inspiruje historickými postavami. Jen namátkou, pro představu: kardinál Rodrigo Borgia si podle Jodorowského cestu k papežskému stolci získá mimo jiné tím, že jednomu z konkurentů přinese uřezané penisy všech 150 jeho milenců, předchozí papež se udržuje při životě předpotopními transfuzemi krve mladíků, kteří občas nepřežijí, protivník Borgiů, zakrslý francouzský král Karel VIII., umírá ve vlně lávy z Vesuvu, kde si předtím užil s italskou prostitutkou a metaforicky tak pokořil celou Itálii. Na druhou stranu některé prvky komiksu jsou natolik přehnané (zejména pasáž s Leonardem da Vinci, který se nejprve pomiluje s Cesarem Borgia a pak mu dodá létající válečné stroje, které skvěle zafungují při obléhání vzpurných měst), že i méně informovanému čtenáři musí brzy dojít, jak se věci mají.

Oprostíme-li se tedy od pátrání po historických reáliích, máme před sebou dílo v mnoha směrech úchvatné. Jistě: lze jej označit za okatě efektní snůšku obludností a zvrhlostí a kdyby se prodávalo pouze v obchodech s pornografií, nikdo by se asi nemohl moc divit. Na druhou stranu se zde velmi nenápadně pracuje s citacemi z renesančního umění i s humorem: výmluvná je v tomto směru hned obálka, která představuje oprýskanou fresku s hlavními hrdiny v popředí. A nejenže praskliny odhalíme až při druhém, pozornějším pohledu, při tom třetím nás čeká ještě další malý objev: dva kardinálové v pozadí mají totiž ruce v poloze nápadně připomínající masturbaci – a i když svírají cosi neidentifikovatelně šedého (snad jakési lejstro), výsledný dojem je dvojí, v obou případech podvratný. Tedy že buď kvazirenesanční malíř do obrazu zakomponoval onanii a kdosi si toho všiml a neobratně ji zakryl – anebo naopak nějaký vtipálek přimaloval na fresku drobný náznak nestoudnosti. Příznačně vtipná je závěrečná scéna druhé kapitoly: prostopášná Lukrecie má demonstrativně stvrdit manželský svazek penetrací panenské blány pod dohledem svatebčanů. A vše se ku všeobecné spokojenosti s pomocí několika triků podaří, přestože novomanželka ztratila panenství již dávno a manžel je na chlapečky.

Důležitá je také pasáž ve třetím díle série, kde se objevuje slavný renesanční malíř Boticelli: připomíná jeden z Manarových zásadních zdrojů inspirace (byť škarohlídi by mohli Manarův styl stejně tak přirovnat k akademismu devatenáctého století, který pak dlouho přežíval v knižních ilustracích – českého čtenáře napadne podobnost s takovým Adolfem Kašparem) a je dost pravděpodobné, že Boticelliho obličej je vlastně Manarův; jistěže idealizovaný a z mládí. Podobně jako renesanční mistři se občas Manara rozpřáhne k velkému plátnu zalidněnému desítkami postav na bohatém pozadí s pečlivě vykreslenými detaily – podobná svědomitost a propracovanost z komiksu v posledních letech spíše mizí.

Jodorowsky mezitím udržuje strhující tempo, kdy se situace často z idyly přelévá v orgie či brutální vraždění – například společná večeře kardinála Borgii s jeho krásnými dětmi zpočátku vyvedená v uklidňujících pastelových barvách se nejprve zvrhne v ostrou sourozeneckou hádku a rvačku, až skončí pokusem o vraždu otráveným vínem. Kupodivu klíčovou osobností tu není proslulá Lukrecie ani Cesare Borgia, ale jejich otec: sledujeme jeho vzestup a rozmach moci až k smrti otrávením. Přičemž období největšího vzestupu Borgiů je tu rychle přelétnuto v závěrečné čtvrté kapitole, odvyprávěné jejich nájemným vrahem Michelettem (mimochodem dalším z plejády krasavců, který bez mrknutí oka páchá ty nejhorší zločiny). Až se zdá, že Jodorowsky s Manarou museli (nebo chtěli) sérii uzavřít dřív, než bylo původně naplánováno.

Borgia je komiks možná místy okatě a zálibně pokleslý, ale rozhodně fascinující. I tím, že i v jednadvacátém století trvá na zdánlivě zastaralé přehledně realistické kresbě, konzervativně řazených oknech a občas trochu statických scénách. Ale právě díky tomu jsou pak ony vypjaté děsivé a vyzývavě erotické scény tak působivé.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 87 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 3951x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce