Doležal, Bohumil: Karel Havlíček. Portrét novináře

Doležal, Bohumil
Karel Havlíček. Portrét novináře

recenze literární věda

Vliv Karla Havlíčka Borovského u nás po jeho smrti býval takový, že se k němu hlásily odlišné názorové proudy a hned několik českých generací, z nichž si ale každá jeho odkaz interpretovala k obrazu svému. Je skvělé, že k těmto verzím přidal Bohumil Doležal i svoji vlastní, dnešní. Přitom je jasné, že se nemusí líbit každému, ani současnému pánu Pražského hradu ne, a ten se přitom na KHB, když se mu to hodí, občas odvolává.

Bohumil Doležal: Karel Havlíček. Portrét novináře. Argo, Praha, 2013, 142 s.

„Je poučné vědět o slabých stránkách našich velikánů, zanechaly totiž stopy v našich duších.“ Tato slova nacházíme v knize Karel Havlíček. Portrét novináře od našeho předního politologa, svérázného publicisty (a původně literárního kritika) Bohumila Doležala. Hutnou formou v ní autor seznamuje s centrálními tématy Havlíčkova myšlení, přičemž Havlíčka interpretuje jako „zdroj inspirace pro dnešní myšlení o politice a společnosti“.

Doležal tedy především formou obsáhlých citátů dokládá vývoj Havlíčkova myšlení, které ovšem sám vtipně glosuje, přidává aktualizující komentáře nebo s ním i ostře polemizuje, ovšem ne ve stylu arogantního vševěda, který už po sto padesáti letech ví, jak to všechno dopadlo, ale jako chápavý vykladač, který přiznává, že kritizovat dnes v některých věcech Havlíčka je až příliš jednoduché. Pěkně ale ukazuje, že někdy nebyl Havlíček sám se sebou konzistentní, že třeba v určité situaci „účelově a úmyslně zapomíná na všechno, co dříve o Rusku věděl a napsal“ (případně kuriózně vytýká Polákům, že pojímají svoji polskost ve vztahu ke Slovanům „přesně tak, jak Havlíček pojímá své češství“). Častěji ovšem svého autora hájí; kupříkladu ve vztahu k Havlíčkovu pojetí náboženství sám za sebe jadrně říká, že by si nad ním „netroufl ohrnovat nos“.

Havlíčka vykládá jako autora v mnoha ohledech stále platného. Kupříkladu cituje tento výrok: „Kdo chce o politice ruského cara dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ A dodává, že se to „přesněji ani nedá říci“, a je přitom jedno, zda se car jmenuje zrovna Nikolaj I., Stalin nebo Putin. Někdy ovšem Doležal pronáší provokativní tvrzení, například že umělecká hodnota díla J. K. Tyla je nulová, a zachází občas hodně daleko, zvláště ve svých soudech o Rusech. Třeba když nadšeně opakuje Havlíčkova slova, že „národ mravně zkažený svou pokažeností plete sám na sebe metlu absolutie“, a komentuje to slovy, že ona prorocká slova byla napsána více než 65 let před vypuknutím bolševické revoluce.

Každopádně u Havlíčka nachází Doležal jeden z „rozumných hlasů“ minulosti, od kterých nás vývoj po roce 1945 odřízl a ke kterým se musíme vracet (dlužno ale doplnit, že zvláště naše chápání Němců je od toho Havlíčkova odlišné především kvůli událostem po roce 1938, ne až 1945). Podle Doležala dnes totiž k Západu patříme jen napůl a právě promýšlení demokratických a liberálních konceptů, které u nás prosazoval Havlíček, nám může pomoci pochopit naše „evropské zakotvení“. Což ovšem platí jen do určité míry, protože u Havlíčka najdeme i řádky, které Západ rozhodně nelíčí jako něco, kam bychom měli patřit či směřovat, ale v duchu toho, co bylo později nazváno stereotypem „okcidentalismu“. Podle jednoho Havlíčkova textu totiž na Západě „duch manufakturní, špekulantský pohlcuje všechnu krásu: vkročme jen do hostince a vizme ony automaty okolo stolů, jak všichni jedním taktem jedí, jedním taktem pijí a jedním taktem i smýšlejí. Na východu Evropy, v Rusích a v Polsce, panuje vždy ještě krásná, srdečná rodinnost. Svazky mezi rodičemi a dětmi, mezi sluhou a pánem jsou tam ještě silnější, srdečnější, vzájemnější.“ Ale jinde zase v dopise opovržlivě konstatoval, že „ruská říše hraničí s Kytajem“, tedy Čínou, kterou spojoval s „dřevěností, apatií, hloupostí“… Možná jde o další projev toho, co Doležal nazývá Havlíčkovou „emocionální přepjatostí“ ve vztahu k Rusku.

Jak přesvědčivě ukázal literární historik Alexandr Stich, vliv Karla Havlíčka Borovského u nás po jeho smrti býval takový, že se k němu hlásily i velmi odlišné názorové proudy a hned několik českých generací, z nichž si ale každá jeho odkaz interpretovala k obrazu svému a přizpůsobovala ho svým současným politickým i jiným potřebám. V tomto smyslu je dobře, že k těmto verzím přidal Bohumil Doležal i svoji vlastní, dnešní, i když v závěrečné kapitole mohl trochu více mluvit sám za sebe a neschovávat se za citáty z Masarykovy havlíčkovské monografie. Přitom je jasné, že se tento aktualizovaný Havlíček nemusí líbit každému, ani současnému Masarykovu prezidentskému nástupci ne, a ten se přitom na KHB, když se mu to hodí, také občas odvolává…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jiří Bernkopf, 16.12.2013 11:14
Doležal, Bohumil: Karel Havlíček. Portrét novináře
uvedl jsem nesprávnou stranu, je to str. 72
Vložil: Jan Vaněk jr., 16.12.2013 10:59
Doležal, Bohumil: Karel Havlíček. Portrét novináře
Příslušná pasáž, resp. její urverze, byla myslím publikována na autorově webu.
Vložil: Jiří Bernkopf, 15.12.2013 18:47
Doležal, Bohumil: Karel Havlíček. Portrét novináře
Dobrý den, pane Lukavče, děkuji za zajímavou reflexi. V jednom však Doležalovi křivdíte. Na str. 65 cituje BD Havlíčka takto: " (...) Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase ošizen a do libovlády nazpět vtlačen (celá věta zdůrazněna... BD). Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám sebe metlu absolutie." Následuje komentář bd: "Tyto řádky napsal Havlíček více než pětašedesát let před vypuknutím ruské revoluce!" Já tomu rozumím tak, že Doležalova poznámka se vztahovala k větě první (zdůrazněné - můžeme říct "nadšeně" - autorem), která velmi dobře vystihuje situaci v Rusku (tehdejším i dnešním), kde objektivně byly a jsou s humanitním vzděláním obrovské problémy. Druhá věta mluví o jiném případu (možno říct do jisté míry opačném), tj. o národu mravně zkaženém, sic možná vzdělaném. Jednak to k Rusku moc nesedí a jednak si nemyslím, že by si BD dovolil odsoudit celý národ jako mravně zkažený, jak to z Vašeho citátu vyplývá. Doležalova poznámka byla na konci odstavce, nelze tedy vyvozovat, že se vztahuje výlučně k poslední větě. BD se velmi kriticky vyjadřuje o Sovětském svazu a o Rusku, jako jeden z mála to dělá velmi přímočaře, srozumitelně a zároveň erudovaně. Nebylo by fér dělat z něho rusofoba. S úctou jb
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1896x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce