Dimova, Teodora: Adriana

Dimova, Teodora
Adriana

studie beletrie zahraniční

Román Adriana je tedy autorčinou třetí knihou v daném žánru. Jde o prózu pozoruhodnou již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz zprostředkovává potencionálnímu čtenáři.

Teodora Dimova poprvé v češtině
(Poznámky o experimentálním románu Adriana)
Dimova, Teodora: Adriana. Přel. David Bernstein, Nakl. Petr Štengl, Praha, 2013, 122 s.

Teodora Dimova (narozena v roce 1960) se počátečních čtrnáct let své spisovatelské kariéry věnovala výhradně dramatické tvorbě a doposud má na svém kontě více než desítku divadelních textů, hraných na mnoha evropských jevištích.

Jako prozaička vstoupila do literatury na počátku nového tisíciletí, kdy roku 2001 vyšel její román Емине. V jeho ústřední protagonistce Janě Ilindě jako by autorka vytvořila archetyp svých mladých ženských hrdinek, které budou trpět nejistým a nestabilním rodinným zázemím a narušenými vztahy se svými patologickými rodiči, zejména matkami.

Bohatou paletu traumatizovaných dospívajících jedinců, jejichž determinovanost kritickým stavem bulharské společnosti, ale i zděděnou rodovou zatížeností a neutěšenými rodinnými poměry, předestřela v románě Майките (Matky) z roku 2005, ověnčeném několika prestižními cenami (jmenujme alespoň ve Vídni udělovanou Velkou cenu za nejlepší východoevropský román z roku 2006).

V prozatím posledním vydaném románě Марма, Мaриам z roku 2010 nechává Teodora Dimova naplno rozvinout náboženský potenciál svých děl, naznačený již dřívější prozaickou tvorbou. V současné době pak autorka dokončila román Влакът за Емаус (Vlak do Emauz), který by se měl v dohledné době objevit na pultech bulharských knihkupectví.

Román Adriana je tedy autorčinou třetí knihou v daném žánru. Jde o prózu pozoruhodnou již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz zprostředkovává potencionálnímu čtenáři. To s sebou nese zvláštní rytmus vyprávění, v němž jsou dobře patrné Juřina nervozita a únava i stále vzrůstající opilost jejího naslouchajícího bratrance: věty jsou nebývale dlouhé, zdánlivě o překot pronášené a nekonečné, čímž mohou českému čtenáři konotovat s hrabalovskými tirádami, třebaže Dimova je na hony vzdálena uměleckému naturelu Bohumila Hrabala.

Do vyprávěcí struktury Adriany autorka intertextově zapojila základní syžetové prvky z nedokončeného románu svého otce Dimitra Dimova (1909–1966), jehož prozaický i dramatický odkaz patří do bulharského literárního kánonu. Teodoře Dimově se však rozhodně nejednalo o čistě řemeslné, pietní dokončení zmíněného torza, nýbrž o možnost citově (znovu)prožívat duchovní blízkost svého otce (vždyť o tu fyzickou přišla již na prahu školního věku v pěti letech!), skrze jeho hrdiny a hrdinky s ním splynout, nechat se jím prostoupit, a tím vyjádřit, co pro ni toto intelektuální obcování znamená. Přiznává se k tomu v předmluvě: „Mohla bych začít tím, jak jsem už jako dítě nechápala, co se to děje s Adrianou a Červenkem [jejím bratrem], jak jsem byla posedlá nečekaně náhlým způsobem, jakým byl román přerušen, že je Adriana pořád ještě živá a očekává ode mě, že jí pomohu zemřít […] to by nebyla pravda. Je to mnohem prostší – nepopsatelná, z dětství se vynořivší radost z toho, že jsem otci na dotek, že jsem s ním ve spojení. Je to ještě prostší – láska, vyznání lásky mému otci.“

V Dimovově torzu, jemuž autor nestihl dát název a pro které se vžilo označení Роман без заглавие (Román bez názvu; česky doposud nepřeložen), je Adrianě 29 let. Vzhledem ke vzniku románu v rozmezí let 1944–1945 postupovala Dimova „realisticky“ a svou postavu dovedla až do počátku 21. století, kdy je z ní třiadevadesátiletá dáma.

Třebaže autorce musíme přiznat, že napsala svébytné a do značné míry originální dílo, domnívám se, že s otcovým fragmentem vytváří jakýsi volný diptych a že v ideálním případě by se k českému čtenáři měly dostat texty oba. Bohužel prozatím je vzhledem k omezeným finančním prostředkům třeba tento úkol odložit do budoucna. (Své české čtenáře by si Dimovův románový zlomek mohl najít už proto, že v příštím roce bude v rámci pražského festivalu bulharského filmu uveden společný filmový „dvojpřepis“ Adriany i Románu bez názvu; adaptaci natočil bulharský režisér Petăr Popzlatev a opatřil ji tajemným titulem Аз съм Ти, čili Já jsem Ty.)

Je těžké usuzovat, jak by fragment rozvíjející tuctovou, v podstatě triviální milostnou zápletku jako vystřiženou z červené knihovny dotvořil a domyslil sám autor: Adriana Gajtanova, dívka z milionářské rodiny, je pokoušena představou přebrat chudé dívce Marii jejího nastávajícího, plavčíka Adamova; Adriana se s plavčíkem seznámí díky svému bratrovi Červenkovi, jehož Adamov zachrání poté, co se vrhl v sebevražedném skoku do vody a přišel málem o život, aby hájil čest své sestry. Teodora Dimova dějovou kostru tohoto torza, končícího pozváním Adamova a jeho snoubenky Marie do rodinné vily Gajtanovových, včlenila do svého románu, a tím vcelku plytkou fabuli povýšila na dílo odkazující až kamsi k antickému dramatu: Její Adriana Adamova svede, a tímto mrzkým činem dožene Marii k sebevraždě. Léta výčitek nemohou odčinit tento těžký hřích, Adriana je štvána horečnatými sny a záchvaty šílenství, jež tlumí alkoholem a sedativy, až se rozhodne jako 93letá kajícnice svůj někdejší poklesek vykoupit…[1]

Tím Teodora Dimova vytvořila román, v němž je smrt ústřední hrdinky umělecky působivým ztvárněním známého axiomu: Osudu je těžko se vzepřít, je silnější než jakékoli lidské individuum a mnohonásobně převyšuje možnosti člověka vymanit se z jeho tenat.

Z jiného úhlu pohledu je Adriana zároveň moralitou, v níž je základní problém viny relativizován fatalitou. Proč prostřednictvím inzerátu stará dáma hledá mladou společnici? Nemůže zemřít dříve, dokud se nevyzpovídá ze svého mladického selhání – dokud nepodá svědectví o nalezení vlastní víry, dokud nedosáhne smíření a dokud někdejší vinu neodčiní dobrovolným odchodem; tím však Fátum vítězí nad vírou, a tedy i nad Bohem.

Při své cestě k očištění Adriana reflektuje současné i minulé Bulharsko, a to velice skepticky – před válkou patřila ke smetánce, ale potom se jí rudá diktatura i tzv. nová demokracie slévají do bizarního bezčasí proživořeného na jednom zeměpisně vymezeném „území“ (příznačně nehovoří o státě, o Bulharsku, ale o bezejmenném „území“; právě v tomto bodě opět poznáváme autorčin kritický postoj k vývoji bulharské posttotalitní společnosti).

Román Teodory Dimovy Adriana vrcholí grandiózní přímořskou scénou, v níž je dávný hřích vykoupen asistovanou sebevraždou hlavní hrdinky (další důkaz, jak spisovatelka dokáže nenápadně a zdánlivě mimoděčně reagovat na aktuální téma o etičnosti eutanazie). Svou úchvatností se toto finále blíží závěrečné pasáži ze Smrti v Benátkách Thomase Manna: Umírající Aschenbach sedí na břehu, fascinován antickou krásou polského chlapce Tadzia: „Zírající Aschenbach tam seděl, jako seděl kdysi, tehdy, když onen šerošedý pohled, vyslaný od tamtoho prahu, se setkal s jeho pohledem poprvé. Jeho hlava na opěradle lehátka sledovala pomalu pohyb hocha kráčejícího venku v moři; teď se nadzvedla, jakoby tomu ohybu v ústrety, a sklesla na prsa, takže oči hleděly odzdola, tvář ochabla, nabývajíc vroucně pohříženého výrazu hlubokého spánku. Připadalo mu, že onen ubledlý, půvabný psychagog tam v dáli se na něho usmívá, že mu kyne; že sňal ruku s boku, ukazuje před sebe a vznáší se napřed do mnohoslibné nezměrnosti. A jako tolikrát, vydal se za ním.

Uplynuly celé minuty, než přispěchali Aschenbachovi, který se v židli zhroutil, na pomoc. Dopravili ho do pokoje. A ještě týž den zvěděl uctivě vzrušený svět zprávu o jeho smrti.“[2]

Je tu však i jeden podstatný rozdíl – mladé Adrianině společnici Juře na rozdíl od bájného psychagoga (průvodce duší do zásvětí) chybí právě onen metafyzický rozměr, ono kynutí do „mnohoslibné nezměrnosti“. A kromě toho se Jura na Adrianině smrti účastní pohnuta vnitřní náklonností, lidskou blízkostí a obdivem ke staré dámě. Z téže lásky, z níž Teodora Dimova vytvořila pendant k románu svého otce, přijímá Jura svou úlohu milosrdné sestry, sama vstupujíc do mořských vln a napomáhajíc naplnit Adrianin život až do velkolepého konce…

Přeji všem, kteří si román Teodory Dimovy Adriana koupí anebo vypůjčí v knihovně či od přátel, aby pro ně jeho četba byla stejně výjimečným zážitkem, jakým próza zapůsobila na mě.

 


[1] Zájemce o zevrubnější interpretaci románu a o detailnější komentář k intertextovým souvislostem s Románem bez názvu odkazuji ke svému doslovu Velkolepost umírání aneb Spění k smrti má být očistné…. In: Teodora Dimova: Adriana. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2013, s. 109–120.

[2] Thomas Mann: Smrt v Benátkách. Přel. Jitka Fučíková. In: Novely a Povídky. Praha 1979, s. 180–181.

© Marcel Černý
Text byl přednesen na křtu románu Adriana v Knihovně Václava Havla 5. prosince 2013 za osobní účasti autorky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2355x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce