Chateau, Ladislava: Vlak do Výmaru: volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem

Chateau, Ladislava
Vlak do Výmaru: volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem

recenze historie

Kniha zabývající se u nás nepříliš známým tématem kolaborace či odboje francouzských autorů vůči nacistickému a vichistickému režimu je pečlivě napsaná a podložená studiem velkého množství sekundární literatury. Autorce se přitom nedá upřít, že se pokouší o nečernobílý pohled na tuto nesnadnou problematiku.

Ladislava Chateau: Vlak do Výmaru: volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Host, Brno, 2013, 420 s.

Ladislava Chateau (1950) je esejistka, publicistka a překladatelka knih z francouzštiny, která se dlouhodobě věnuje česko-francouzským vztahům a propagaci francouzské kultury. Je rovněž autorkou několika knih, přičemž její předchozí tituly Portrét pro Lou, Sabinu a Marii a Barman rytířem Čestné legie alespoň v Národní knihovně nepatří k těm nejpůjčovanějším, spíše naopak (i když druhá z nich je už vyprodaná). Její nová kniha má ale šanci oslovit široké spektrum čtenářů. Zabývá se totiž chytlavým a u nás nepříliš známým tématem kolaborace či odboje francouzských autorů vůči nacistickému a vichistickému režimu, je pečlivě napsaná a podložená studiem velkého množství sekundární literatury. Autorce se přitom nedá upřít, že se pokouší o – pokud možno – nečernobílý pohled na tuto nesnadnou problematiku.

A jak z perspektivy autorky francouzští spisovatelé dopadají? Zhruba řečeno, o nic hůře ani lépe než jejich kolegové v jiných zemích. Byli mezi nimi hrdinové, konformisté i zrádci, kolaboranti i odbojáři, což ovšem nebránilo tomu, aby mezi jedinci nacházejícími se na „opačných stranách barikády“ existovaly přátelské vztahy. A spletité byly osudy těchto literátů po konci války: někteří byli popraveni (jako Robert Brasillach), další spáchali sebevraždu (Pierre Drieu La Rochelle) a jiní, ti z opačného tábora, se zase někdy styděli přiznat, že se s těmi zdiskreditovanými stýkali a že je žádali o pomoc. Zvláště podrobně autorka analyzuje vývoj Pierra Drieu La Rochelle: dětství s úzkostlivou matkou a záletnickým otcem, ranou fascinaci smrtí či manželství s bohatou Židovkou, kterou záhy opustil. Právě trýznivé vědomí vlastního hanebného chování k židovské manželce pak u něj podle autorky vyústilo v nepřátelství k Židům. Jeho antisemitismus interpretuje jako projev sebenenávisti; byl totiž úzkostný a slabý, ale „snil o tom, že bude Viking“. V textu se ovšem mihne i mnoho dalších pozoruhodných jmen: Gaston Bachelard, který prý (zpočátku) sympatizoval s Pétainovým režimem, Céline, jenž si stěžoval, když jeho díla nebyla zařazena na výstavku antisemitských knih, či Jean Cocteau, který se v době války stýkal s leckým, chyběla mu prý totiž „rozlišovací schopnost“.

Samotný název publikace je motivován kongresy evropských intelektuálů ve Výmaru, které pořádal ministr propagandy Goebbels a jichž se někteří Francouzi (ale třeba i někteří Slováci a samozřejmě mnozí další) účastnili. Někteří oficiální zástupci francouzské delegace ovšem kupříkladu odmítli účast na oficiálním programu ve Štrasburku a musel pro ně být vytvořen program náhradní, což jeden z tehdejších skutečných odbojářů sarkasticky komentoval slovy: „Určitě si připadali jako odbojáři.“ Autorka osvětluje i to, jak se někteří ze spisovatelů stavěli k Mnichovské smlouvě, jak za nacistické okupace fungovala cenzura (když cenzor naznačil, že kvůli jisté kapitole dílo nebude moci vyjít, autor kapitolu raději sám vyřadil), anebo jakou funkci sehrála při spojenecké invazi v Normandii poezie: jako signál pro domácí odboj byly zvoleny verše Paula Verlaina.

Kniha klade četné obecné otázky o poslání a odpovědnosti intelektuálů. Citován je přitom samotný Goebbels, který se sice snažil některé z nich si naklonit, ale do deníku si poznamenal, že „intelektuál je vždy darebák a hovno“, i de Gaulle, který odmítl Brasillachovi udělit milost s odůvodněním, že byl pokládán za toho, kdo měl osvítit ostatní, nikoli vést je ke katastrofě, být intelektuálem je totiž „přitěžující okolnost“. Sama autorka není tak přísná, ale za sebe soudí, že nadání a vzdělanost, není-li doprovázena citem a obyčejnou lidskou dobrotou, je „mrtvola v plesových šatech“. Detailně dále přepisuje slova, která si v Paříži zapsal Ernst Jünger v den, kdy policie celé město pročesává a sváží všechny Židy na jedno místo před transportem do koncentračních táborů. Jünger ale nic z toho nevnímá, protože medituje nad tím, odkud „se bere ten pocit náhlé prázdnoty a nudy při pohledu na měnící se barevnost květin“ (otázka, nakolik smysluplné jsou takové úvahy v situaci, kdy jdou jiní na smrt, je plně legitimní; i dnes se ale člověk nad každou knihou či psaním recenze může ptát, kolik uprchlíků se asi zrovna topí při marné snaze dostat se do některé země EU…). Chateau srovnává i cesty levicových západních spisovatelů do Sovětského svazu a selektivní vnímání tamní reality u většiny z nich s tím, jak jejich kolegové později cestovali do nacistického Německa a tvrdili, že tam neviděli žádné otroky, jen samé „svobodné lidi“. Právě tímto argumentem se někteří po roce 1944 snažili spisovatele kolaborující s nacisty hájit. Autorka ale dodává, že na rozdíl od nich Sartre nebo Aragon „nevybízeli k deportacím, k nenávisti, nepsali štvavě“. Můžeme se samozřejmě zamýšlet nad tím, jestli jejich podpora komunismu také neměla jisté neblahé důsledky, každopádně tato čtivá a záslužná kniha poskytuje k podobným úvahám velké množství konkrétního materiálu.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1354x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce