Wiazemsky, Anne: Studijní rok

Wiazemsky, Anne
Studijní rok

kritika překladu překlad

Sledujeme tápání mladé studentky filozofie a říkáme si: tak takhle to tedy vypadá, když se zamiluje vnučka Françoise Mauriaca a herečka z filmu Roberta Bressona! Jako mnohé jiné devatenáctileté dívky si píše deník a přemítá o tom, zda ji miluje, nebo nemiluje. Jenže všechno to působí tak nějak jinak, nevěrohodně. Anne používá zvláštní slova a podivné výrazy, její zpověď chvílemi vyznívá dost strojeně, zmateně a neupřímně.

Velmi divný rok
Anne Wiazemská
: Studijní rok. Přel. Josef Brož, Eroika, Praha, 2013, 192 s.

Autobiografická knížka francouzské herečky a spisovatelky Anne Wiazemské Studijní rok (v originále Une année studieuse) vyšla v nakladatelství Gallimard na začátku roku 2012. Autorka v ní vzpomíná na události léta 1966 a následujícího roku, který byl pro ni svým způsobem zlomový. Wiazemsky, vnučka spisovatele Françoise Mauriaca, zrovna natočila svůj první film – A co dále, Baltazare režiséra Roberta Bressona – a během letních prázdnin se připravuje na opravnou maturitní zkoušku. Na popud svého známého napíše dopis režisérovi Jeanu-Lucu Godardovi, kterého tajně obdivuje, ale kdykoliv se s ním dříve setkala, nedopadlo to příliš slavně. Jakmile Godard dopis dostane, zavolá jí a okamžitě přijede na jih Francie, kde Anne tráví prázdniny. Ukáže se, že Godard se s ní již dlouho toužil setkat. Stačí jediná schůzka a mezi Anne a o sedmnáct let starším slavným režisérem vznikne milostné pouto. Jejich láska však není procházka růžovým sadem, jednak kvůli Annině matce, jež je zcela kategoricky proti, ale také kvůli pochybám, které neustále vyvstávají na obou stranách vztahu.

Spolu se zamilovaným párem poznává čtenář společenskou a kulturní atmosféru té doby, chodí s nimi do kina na filmové novinky a setkává se s významnými osobnostmi francouzské kinematografie, mezi něž patří François Truffaut, Michel Cournot nebo Jeanne Moreauová. Po úspěšném složení opravné maturity se Anne rozhodne studovat filozofii. Její studia se ale ani zdaleka nepodobají tomu, jak si je představovala. Dívka je proto neustále zmítána nejistotou. Má zanechat studií? Miluje Jeana-Luca? Miluje on ji? Je vůbec dobrá herečka? A jak domluvit rodině, která jejího nového přítele odmítá?

Sledujeme tápání mladé studentky filozofie a říkáme si: tak takhle to tedy vypadá, když se zamiluje vnučka Françoise Mauriaca a herečka z filmu Roberta Bressona! Sice si jako mnohé jiné devatenáctileté dívky píše deník a přemítá o tom, zda ji miluje, nebo nemiluje, ale všechno to působí tak nějak jinak, nevěrohodně. Anne používá zvláštní slova a podivné výrazy, její zpověď chvílemi vyznívá dost strojeně, zmateně a neupřímně. Čtenář nejdříve možná dojde k názoru, že je to asi tím, že Wiazemsky knihu o svém mládí vydala až v roce 2012. Když s takovým odstupem vzpomínáte na milostné vzplanutí a události z doby před tolika lety, asi je popíšete jinak, tedy z pohledu té dnešní dámy, která si už nemůže vybavit své tehdejší nezralé a mladické city, natož je věrohodně vyjádřit na papíře. Navíc se jí některé věci možná spletly dohromady. S přibývajícími stránkami knihy ale čtenáři, a zejména tomu, který ovládá francouzštinu, dojde, že vina je bohužel na straně překladatele. Některé pasáže totiž znějí příliš podivně a nesrozumitelně. Překladatel se očividně nechal unést francouzským originálem a občas věty do češtiny převádí zcela beze změny, aniž by bral ohled na aktuální členění větné či jednoduše smysl sdělení. Proto ta strojenost, nepřirozenost a nesmyslnost.

Školácké chyby a zbytečné nepřesnosti se v knize vyskytují až moc často. Některé jsou způsobeny špatným čtením originálu či například neporozuměním určitému frazému, případně nedůsledným dekódováním jisté pasáže textu. Většina z chyb ale působí, jako by nám nakladatelství předložilo první verzi přeloženého románu, který po sobě překladatel už ani nečetl, a už vůbec text neměl v ruce redaktor: ten by přece musel tento „konspekt“ buď opravit (tj. částečně pracně přepsat), anebo vrátit k dopracování. Teprve pak by měl český čtenář šanci dostat do ruky knihu podobnou té francouzské a dozvědět se, co a jak Anne Wiazemsky přesně vypráví.

Aby stesky nad nedotaženým překladem nevyzněly nespravedlivě, stačí doložit pár příkladů. Knihu jsem neporovnávala s originálem pečlivě celou (jak to měl udělat redaktor, neboť už na prvních stránkách je vidět, že překladatel s textem zápolí), ve francouzské verzi jsem dohledávala zejména ta místa, jejichž podání v češtině bylo viditelně zmatené a nesmyslné. Dále jsem se snažila uvést příklady ze začátku, z prostředka a z konce knihy, aby bylo jasné, že se nejedná o jednu izolovanou nepovedenou pasáž. U některých příkladů ani originál nepotřebujeme – tam, kde jde o chybování v češtině.

Začněme něčím zcela jednoduchým: v textu se to přímo hemží přebytečnými přivlastňovacími a ukazovacími zájmeny či z francouzštiny převzatými členy. Tam, kde ve francouzštině musíme použít člen nebo zájmeno, v češtině často nemusí být nic. Což bohužel tento překlad nerespektuje. Výmluvným příkladem je věta na straně 155, která obsahuje tři stejná přivlastňovací zájmena v rychlém sledu za sebou:
„Marilou se vrátil její vlídný úsměv a její výroky jsem přisuzovala její opilosti: nenapadl ji náhodou před tím Paolo?“

Přivlastňovací zájmena se hojně vyskytují ve spojeních, kde jsou v češtině zcela zbytečná, někdy je dokonce použito špatné zájmeno:
„Při jedné z mých řídkých večeří s Jeanem-Lukem jsem mu to všechno vyprávěla.“ (s. 115)
„Měla jsem určitě jednodušší scénu, ale ta se zkomplikovala kvůli její délce.“ (s. 123)
„V kolik hodin máš svou poslední přednášku?“ (s. 139)
„Šlo o pohřební scénu a Jeanne Moreauová byla ve smutku, hlavu pokrytou černým závojem. Bylo krásně a teplo. Mezi dvěma záběry sundala Jeanne Moreauová svůj černý závoj, aby se občerstvila a nadýchala vzduchu.“ (s. 145)
„Pokynula mi, abych si k ní sedla, a otočila se zády k Marilou, usazené na své barové stoličce.“ (s. 154)

Najdou se i přebytečné číslovky, většinou jde o doslova přeložený francouzský člen neurčitý: „Cournot se usadil vedle mě a podal mi jednu knihu, téměř brožurku – Ralentir travaux...“ (s. 148)
„Na jednom stole nás čekala karafa citronády, dvě sklenice a jedna láhev vody.“ (s. 175)

Překladatel navíc vůbec nerespektuje české aktuální členění větné a převádí slovosled tak, jak se odvíjí ve francouzštině. Věty pak znějí podivně. Velmi dobrým příkladem je následující odstavec, který je převeden v podstatě slovo od slova, tak jak byl napsán ve francouzštině:
„Velká bruneta večeřela nedaleko nás, sama, posvátně a obřadně. Ponechala si svůj kabát a kožešinový límec, jenž zakrýval spodní část jejího obličeje. Držela elegantně svou dlouhou cigaretu ve špičce. Opilá radostí a vodkou a zároveň smutná, že ji vidím tak osamocenou, měla jsem chuť ji pozvat, aby si k nám sedla. Ona se v tu chvíli zvedla a já ji poznala: byla to zpěvačka Barbara! V mém obličeji bylo možné číst radost, že vidím tuto ženu, již jsem tolik obdivovala.“ (s. 87) V originále tato pasáž zněla následovně: „Une grande femme brune dînait, seule, hiératique et mystérieuse. Elle avait gardé son manteau et un col en fourrure dissimulait le bas de son visage. Elle tenait avec élégance un long fume-cigarette. Grisée de joie et de vodka et en même temps triste de la voir si solitaire, j'avais envie de l'inviter à se joindre à nous. Mais elle se leva et je la reconnus : c'était la chanteuse Barbara ! L'émotion de voir cette femme que j'admirais tant dut se lire sur mon visage.“ Dovolím si navrhnout přirozenější verzi překladu: „O samotě tu večeřela vysoká bruneta s majestátním a tajemným výrazem. Seděla v kabátě s kožešinovým límcem, který jí zakrýval spodní část obličeje. V ruce elegantně držela dlouhou cigaretovou špičku. Byla jsem díky vodce a ze vší té radosti v povznesené náladě, ale zároveň mě trápilo, že je tak osamělá, a chtěla jsem ji přizvat k našemu stolu. Jenže ona se zvedla, a v tu chvíli jsem ji poznala: vždyť je to zpěvačka Barbara! Nedovedla jsem zakrýt nadšení z toho, že se setkávám s někým, koho tak obdivuji.“

Podobný případ ze s. 151: „Švýcarský přítel Jeana-Luka nás čekal na letišti v Ženevě, odkud jsme všichni tři odjeli do Begnins.“ – O žádném „švýcarském příteli“ však zatím nebylo ani slovo, český slovosled je proto matoucí. Ve francouzštině věta zní: „Un ami suisse de Jean-Luc nous attendait à l'aéroport de Genève et nous partîmes tous les trois pour Begnins.“ Lepší verze překladu by zněla: „Na letišti v Ženevě na nás čekal nějaký švýcarský přítel Jeana-Luka a všichni tři společně jsme jeli do Begnins.“

Vět, které jsou ponechány ve své „francouzské“ podobě, je v knize nepočitatelně. Ještě namátkou několik příkladů:
„A zatímco mi pomáhal, abych se zvedla, omlouval se.“ (s. 10) (lepší by bylo: „A zatímco mi pomáhal se zvednout...“)
„Jednou večer, mohlo být tak kolem desáté, zazvonil telefon. Byl daleko od salonu, kde jsme se zdržovaly, až ve vestibulu. Nathalie ho šla zvednout a potom mě zavolala. Měla takový zvláštní výraz, když mi podávala sluchátko.“ (s. 12) (lepší by bylo: „Když mi podávala sluchátko, měla takový zvláštní výraz.“)
„Davy diváků usazených v trávě nakonec novináře vypískaly, aby je přiměly k odchodu a mohla začít tolik očekávaná tisková konference. Někteří už na ni trpělivě čekali dlouho.“ (s.176) (Jiná varianta: „Někteří už na ni dlouho trpělivě čekali.“)
„Schováni za zavřenými okenicemi, viděli jsme majitelku, jak vyjednává s novináři, kteří zrovna nevypadali, že by se snažili místo opustit.“ (s.176) (Jinak: „Schovávali jsme se za zavřenými okenicemi a pozorovali majitelku...“)
„Příval slunce opět vstupoval oknem, když jsem otevřela oči.“ (s. 184) (Co třeba: „Když jsem otevřela oči, příval...“)

Některé pasáže vyznívají podivně v důsledku překladatelova nepochopení nebo neporozumění originálu. Skoro nemine stránka, kde by nedošlo k nějaké chybě tohoto typu. Vznikají pak v češtině naprosto nesmyslné věty, nad kterými si čtenář láme hlavu, čte odstavec pořád dokola a stále nechápe. Začněme menšími prohřešky:
„Právě ona mě přiměla, abych s nimi tehdy poobědvala, čím jsem se dostala do nemilosti.“ (s. 9) V originále věta končí: „…je m'étais exécutée de fort mauvaise grâce“ – to znamená „souhlasila jsem jenom velmi neochotně“.
„Nikdy jsem nebyla naštěstí tak unavená, abych si neprošla všechny ty početné pokoje a neprohlédla knihovnu.“ (s. 12) V originále ovšem stojí: „Je ne me lassais pas de visiter les nombreuses pièces, de fouiller dans la bibliothèque.“ Což znamená: „Nikdy mě neomrzelo procházet početné pokoje a prozkoumávat knihovnu.“
„V tu chvíli se mu ulevilo a vzal mě pod stolem za ruce.“ (s. 16) V originále je ovšem „au-dessus de la nappe“, tedy doslova „na ubruse“, přesný opak zmíněného „pod stolem“.
„Aby mi udělal radost, souhlasil s tím, že si dáme poloviční láhev šampaňského.“ (s. 153) Francouzská verze ale mluví o „une demi-coupe de champagne“ neboli „půl skleničky šampaňského“.
„Byl pobavený a dal mi ho nahlas přečíst.“ (s. 163). V originále je ovšem „il m'en fit la lecture à haute voix“, neboli „nahlas mi ho přečetl“.

To jsou řekněme menší chyby, které porozumění nijak neztíží. Bohužel je jich, jak bylo řečeno, příliš mnoho. Pak se ale v překladu vyskytují čisté nesmysly, kde čtenář nemá šanci rozšifrovat, co tím autorka myslela. Například na s. 88 říká Annina matka:
„Pro mě byla hrůza být těhotná. I kdybych mohla dát tvému otci chlapce, přísahala jsem, že nebudu mít nikdy třetí dítě...“ Čtenář pozvedne obočí, neboť Anne celou dobu v knize hovoří o svém bratrovi, tedy matka otci evidentně chlapce dala. Vše se objasní při přečtení francouzského originálu, kde stojí: „J'ai eu horreur d'être enceinte. Quand j'ai pu donner un garçon à ton père, je me suis juré qu'il n'y aurait jamais un troisième enfant.“ Tedy česky: „Když jsem dala tvému otci chlapce, přísahala jsem si, že třetí dítě už mít nebudu.“

Podobně nedává smysl například odstavec na straně 145: „Raoul Coutard se bohužel snažil, z důvodů mně utajených, udělat mi první den nesnesitelným. Šel dokonce tak daleko, že zastavil záběr s výkřikem: ‚Střih! Nějaká malá žlutá kráva je v zorném poli!‘ François Truffaut se podíval mým směrem a všiml si, jak stojím za Marilou, vyděšená z toho, že mám na sobě pulovr ze shetlandské žluti a jsem možná tou, o níž je řeč. ‚Ale ne,‘ řekl Raoul klidně, ‚tahle dívka v žlutém v zorném poli není. Jedeme! Kamera!‘ A čtenář dumá... Tak nejdřív ji Raoul označí za krávu a pak s klidem uvede, že mu v záběru nestojí? Bohužel, překladatel zcela nepochopitelně zaměnil osoby, které promlouvají. V originále totiž poslední věta vypadá úplně jinak: « Mais non, Raoul, dit-il calmement, cette fille en jaune n'est pas dans le champ. On reprend ! Moteur ! » Tedy: „Ale ne, Raoule,“ řekl klidně, „tahle dívka ve žlutém v záběru není.“

Nebo věta na straně 147: „Připomínal si švýcarské hory a Ženevské jezero, přesně a zároveň diskrétně, když se pustil do důvěrných rozhovorů.“ Čtenář může mít pocit, že se jedná o poetickou větu, ovlivněnou Anniným sklonem k filozofování, ale ne, opět jde o špatný překlad. Originál totiž zní: „Il évoquait les montagnes suisses et le lac de Genève de façon à la fois précise et pudique, comme s'il se livrait à d'intimes confidences." Což znamená: „Jasně, ale zároveň ostýchavě hovořil o švýcarských horách a Ženevském jezeru, jako kdyby nám sděloval něco důvěrného.“

Neporozumění originálu, které čtenář české verze bohužel nemá možnost odhalit, najdeme na straně 151, kde stojí: „Godardovi přece jen bylo už sedmatřicet a byl považován za jednoho z nejlepších tvůrců francouzské kinematografie.“ V originále se ovšem píše: „Lui s'était mis visiblement sur son trente-et-un et s'apprêtait à recevoir le gratin du cinéma français.“ Pozoruhodná interpretace, protože „se mettre sur son trente-et-un“znamená něco jako „vyšvihnout se“ nebo „dát se do parády“. Výraz, jehož význam vyplivne Google za vteřinu, se zdál překladateli zřejmě nerozšifrovatelný, a tak prostě autorku „poopravil“ a zmínil Godardův věk v dané době, který sice nebyl 31, což je číslo obsažené ve francouzském spojení, ale také začínal na trojku... Aby toho nebylo málo, v originále se navíc ani nemluví o Godardovi, ale o starostovi, který v dané scéně Godarda a Anne oddává.

I jinde si překladatel vymýšlí a patrně z důvodu svého neporozumění nebo z neochoty trápit se hledáním správného významu píše v češtině něco zcela jiného:
„Jean-Luc zaparkoval ledabyle auto u příjezdu, čímž vzápětí zablokoval cestu dalším, kteří jeli za ním, a v rychlosti mi popsal svého přítele.“ (s. 140) Bohužel, francouzský originál zní trochu jinak: „Jean-Luc gara sa voiture n'importe comment et au pas de course, en bousculant les personnes qui se trouvaient sur notre chemin, me décrivit son ami.“ Neboli: „Jean-Luc zaparkoval, jak ho napadlo, a už za běhu mi popisoval svého přítele, přičemž odstrkoval lidi, kteří nám stáli v cestě.“

Překladatelův vynalézavý přístup dodává knize někdy dokonce humorný nádech. Třeba když na straně 172 nabízí Anne oblečení ze svého šatníku Jeanne Moreauová:
„Každopádně, Anne, pokud si chcete obléknout šaty už použité nebo cokoliv jiného, moje osobní šatna je vám otevřena.“ Proč by Anne toužila nosit „použité šaty“? Protože je na sobě předtím měla Jeanne Moreauová? V originálu je ovšem „robe plus habillée“ neboli „společenštější šaty“.

A úplně v závěru knihy (s. 188), když se Anne vzpamatovává z nervového záchvatu a Jean-Luc je celý šťastný, že mu žena nezemřela, pokazí překladatel scénu, která by se klidně dala označit za něžně romantickou, následující větou: „Jean-Luc mě vzal do náruče a začal si otírat hlavu o okraj mého ramene.“ Takový projev lásky by se dal očekávat od psa, ale ne od zamilovaného manžela. Ve francouzštině je to mimochodem zase trochu jinak: „Jean-Luc me prit dans ses bras et cala sa tête au creux de mon épaule.“ Tedy úplně jednoduše: „Jean-Luc mě objal a položil mi hlavu na rameno.“

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Na každé stránce se dá něco najít, od malých chyb až po vážné nesmysly. Překladatel celkově převádí text do češtiny dost neobratně a navíc občas vynechá celou větu nebo její část, vymýšlí si. V Nouvel Observateur1 o autorce napsali, že má úchvatnou paměť a výjimečnou schopnost přirozeně vklouznout do kůže dospívající dívky, rozdmýchat dobu už dávno vyhaslou, rekonstruovat zapomenuté dialogy a dodat barvu černobílému období. Českému čtenáři bohužel není takové potěšení z četby dopřáno. Ten, kdo se zvládne prokousat až do konce, jenom pozvedne obočí a asi si pomyslí, že autorka je trochu pomatená a natolik intelektuálně založená, že jí nikdo nerozumí.

1. http://bibliobs.nouvelobs.com/documents/20111222.OBS7354/godard-mauriac-et-moi.htmlzpět

© Anna Žilková

Diskuse

Vložil: Jiří Vodička, 06.03.2015 15:59
Wiazemsky, Anne: Studijní rok
„Jean-Luc mě vzal do náruče a začal si otírat hlavu o okraj mého ramene.“ :o))))))) Neumětelství a šlendrián - kombinace smrtelná pro každé řemeslo.
Vložil: Péťa, 04.11.2014 19:56
Wiazemsky, Anne: Studijní rok
Je to zralé na Skřipec.
Vložil: jana chartier, 04.11.2014 15:41
Wiazemsky, Anne: Studijní rok
Tak jsem si to přečetla a "můj hněv byl okamžitý". Je to škoda, knížka je to jistě půvabná. takhle aby si člověk lámal hlavu, co si to ten Godard vybral.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1967x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce