James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)

James, Henry
Italské hodiny (in Tvar)

recenze beletrie zahraniční

Do Itálie americký spisovatel Henry James podnikl v letech 1867–1907 na tucet cest a vycizelované zápisky z nich vyšly poprvé v roce 1909, tedy sedm let před jeho smrtí. Tehdy už byl James občanem Evropy (na protest proti liknavosti Spojených států na počátku první světové války přijal britské občanství) a ze své evropské Grand Tour se už nevrátil. Chce-li s ním však čtenář procestovat Itálii, musí chtě nechtě nejdříve přistoupit na jisté podmínky.

Luxus lásky k Itálii
(Italské hodiny Henryho Jamese)
Henry James: Italské hodiny. Přel. Petra Martínková, Leda, Praha, 2013, 488 s.

„ […] toulal jsem se první den nazdařbůh městem a coby valet de place mne vodila náhoda. Posloužila mi na výbornou a předložila mi to nejvybranější […]“

Často si ve shonu za zdánlivě nezbytnými věcmi a poctami neuvědomujeme, že tou nejcennější – vpravdě luxusní – komoditou je čas, respektive ty hodiny, jež strávíme přesně tak, jak bychom si přáli. Pyknický zevloun a původce těchto dvaadvaceti cestopisných črt-esejů to věděl až příliš dobře: „ […] při vzpomínce na odvanuté hodiny tolik prodchnuté krásou zatíží duši vědomí momentální ochuzenosti. Ach, ty závratné hodiny prostoupené světlem a mlčením – kdo je jednou okusí, ten už jednou provždy nabude stran potěšení strašlivých nároků.“ Do Itálie podnikl v letech 1867–1907 na tucet cest a vycizelované zápisky z nich vyšly poprvé v roce 1909, tedy sedm let před jeho smrtí. Tehdy už byl Henry James občanem Evropy (na samém sklonku života přijal na protest proti liknavosti Spojených států na počátku první světové války anglické občanství) a ze své evropské Grand Tour – její jednotlivá zastavení jeho evropská anabáze celkem věrně kopíruje – se už nevrátil. Chce-li s ním však čtenář procestovat Itálii, musí chtě nechtě nejdříve přistoupit na jisté podmínky.

Pravidla hry
1.

V osmé z črt, nazvané Z Chambéry do Milána, se James ve francouzském Chambéry, „pouhé čtyři hodiny od Ženevy“, těší se na dosud nepoznané rozkoše: do Itálie co nevidět prosviští „osmimílovým tunelem, dočista jako kulka hlavní pušky“. Dnes se vzdálenost ze Chambéry do Ženevy ujede pomalou jízdou za hodinu, svižnou za čtyřicet minut, rabiátskou za třicet. Jamesovo století sice zrychlovalo, on sám však byl (nejen) v tomto ohledu velký konzervativec a spíše ho zahlédneme v kodrcavém kočáře, na hřbetu koně, ve fiakru nebo jako osamělého chodce v ulicích a na prašných cestách za městskými hradbami. James stojí souhrou okolností věčně mezi starým a novým: mezi Novým světem a starou Evropou, tváří v tvář nové, sjednocené Itálii a novotám svého století. Není těžké uhádnout, na jakou stranu se povětšinou přiklání: „Vaporetti [parníček, benátské „vodobusy“] zjevně přispěly nejen k úpadku gondoliérů, už tak dosti stíhaných osudem, ale i ke zkáze paláců, jejichž základy svými vlnami podemílají, a jestliže připravila Canal Grande o jeho příslovečný poklid, zabezpečila současně pro všechny ,rychlou přepravu‘, vyjádřeno newyorským obratem, a umožnila všem – pravda, vyjma těch, kdo se k nim ani za živý svět nesníží – honit se po Benátkách se stejnou zběsilostí, s jakou se uhání po Manhattanu. U záhodnosti onoho výsledku není nutno se pozastavovat.“

Tedy jestliže do Itálie s Jamesem, pak jeho krokem, jinak hrozí, že se koncentrovaná rafinovanost rychle přejí. Jen pokud čtenář úměrně zvolní tempo, může si vychutnat mnohačetné aluze, rozkošnickou ironii, a styl…

2.
…styl, rozkošatělou syntax a vlastně strategii, ke které při překladu přistoupila Petra Martínková. S postupujícím věkem narůstala i pověstná délka Jamesových vět – nahlédneme-li do předlohy, zjistíme, že některé z nich se táhnou přes celé odstavce i strany. Překladatelka – podle svých slov – nesáhla při převodu po dobovém jazyku, ale snažila se – aby dosáhla obdoby pro Jamesův vypjatý styl – současný jazyk dobově stylizovat určitými výrazy a postupy: osobitou rovinu syntaktickou nahrazovala neobvyklou rovinou lexikální. Pokud čtenář přijme i toto pravidlo hry a nezrychlí krok, po chvíli už ho slova jako děva či melanž rušit nebudou a dokonce se dozví, co je to pažit (pokud to na rozdíl od recenzenta už nevěděl) – slovní zásoba a invence překladatelky je obdivuhodná. Na překladu pracovala rok a během dalšího roku dostával text konečnou podobu ve spolupráci s redaktorem Petrem Matouškem. Ten – mimo jiné – přizpůsobil poznámky (rozumně vřazené až na konec) pro český kontext. Vyjma poznámek knihu doplňuje rejstřík a slovníček (obsahující hlavně slova francouzské a italské provenience).

3.
Čtení citelně ulehčí jakákoliv minulá cesta do Itálie (jinam než do Rimini), solidní zázemí ve výtvarném umění nebo alespoň ochota nechat Jamese chvíli odpočívat někde na vyvýšené terase nad Arnem a sám si dohledat, o čem je to vlastně řeč.

Části věnované Benátkám, „nejkrásnější ze všech kobek“, jsou nabity odkazy – přímými i skrytými – na malíře benátské školy, některé ze stran se proměňují v paletu barev, realita a obrazy se prostupují: „Nikde […] se umění a život nezdají tolik prolnuté a takříkajíc srostlé. Veškerá nádhera světla a barvy, veškeré benátské ovzduší i veškeré dějiny Benátek se skvějí na stěnách a na stropech místních paláců; všechen um starých mistrů, všechny výjevy a vize, jež nám zanechali na plátně, jako by se tetelily v paprscích zdejšího slunce a mihotaly se na vlnách.“ Podobně arkadická krajina v okolí Říma – Campagna – připomíná v autorově podání plátno Clauda Lorraina. James rád při popisu vykresluje žánrové obrázky, malířská terminologie je všudypřítomná: „Když na slunci před klášterními vraty vyspávají tři contadini s osmahlou hrudí a odcházející mnich přes ně šine svůj stín, stěží podle mne naleznete v Římě scénu, jež by štětci hověla víc. Jestliže však prodlíte pohledem u všeho, na co by se hodily vaše vodové barvy, pak k lateránské bazilice sotva dospějete.“ Nutno dodat, že oproti černobílým ilustracím Josepha Pennella, jež text doprovázejí, z popsaných stránek barvy doslova hýří.

Rozkol mezi starým a novým řádem
Američan, jenž ochotně zabloudil na své evropské Grand Tour, se do Itálie dostal až po jejím sjednocení. Z vlastní zkušenosti mohl však posoudit proměnu Říma – ten byl k Itálii připojen až roku 1870: „Poutník, který znával Řím coby papežské hájemství a vrátil se doň v průběhu loňské zimy, musel ihned postřehnout, že okolí prošlo závažnou změnou: takovou, která nepřála scenérii, koloritu ani ‚stylu‘.“ Jako ctitelovi Renana mu sice nevadí, že katolické náboženství ztrácí na autoritě, ale s rozpaky popisuje civilnost a přístupnost prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II.: ten vyskočí z drožky u Quirinálu a jakoby nic od zástupu mužů a žen přebere jejich supliky. Aristokratickému Jamesovi chybí okázalá reprezentace papežského majestátu.

V Benátkách se mu nelíbí tehdejší rekonstrukce sv. Marka, nelíbí se mu vlastně vše, co necitelně – mnohdy s vidinou zisku – uhlazuje a přeblýskává původní zašlost. Benátské Lido přisuzuje sjednocené Itálii a prý se podrobuje ničemným inovacím (tj. nabírá dnešní podobu). O Spezii zase poznamenává, že toto město zohyzdila prosperita.

James ale nestraní jen starému – třebaže je má raději – není jednostranný a zavilý (jako Ruskin, kterého místy ironizuje), stejně tak to není snob, jeho biotopem nejsou pouze galerie a kostely: v Benátkách i Janově si všímá chudoby, popisuje setkání s venkovany, benátský svátek Redentore nebo římský karneval. Sám dokonce Itálii obhajuje v „pachtění za budoucností a aktivním saldem“, chápe, že ji všichni nemohou nazírat byronovsky, ruskinovsky, artisticky, poeticky a esteticky: „Zřídilo si [mládě, tj. mladá Itálie] v Římě tramvajovou linku, od Porta Popolo k Ponte Molle, a já ho už v duchu vidím, jak se tímto prostředkem demokratické dopravy vítězoslavně řítí dohledné budoucnosti vstříc.“

Autor črt si opakovaně stýská, že minulost se proměňuje v muzeum bez vazby k přítomnosti. Benátky – a potažmo celá Itálie – mu před očima nabírají podobu kolosálního mauzolea, jež u vstupu chrání turniket. A samozřejmě mu – samotáři, který v jednom z dopisů zmiňuje, že měsíc nepromluvil s lidskou duší – vadí „neomalení hosté“, turisté.

Ne náhodou tuto recenzi otevírají slova, kterými Henry James Italské hodiny uzavírá: luxus lásky k Itálii. Po přijetí podmínek může být James i milý společník a průvodce. Tedy hlavně pomalu! Kdo nespěchá, stárne pomaleji.

Ukázka z českého překladu
Číst text v originále
Rozhovor Ivany Myškové s Hanou Ulmannovou v pořadu Mozaika na ČRo 3 – Vltava

© Luděk Liška
článek byl uveřejněn v časopise Tvar 
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Miguel, 20.02.2016 23:34
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
mk: S Middlemarchom na Slovensku je možno problém aj v tom, že už vyšiel v slovenčine v roku 1981 a v náklade 20.000 kusov. Takže kto ho chcel, ten ho možno má, pretože nie je problém ho v antikvariáte zohnať. Aj keď sa určite nájdu ľudia, ktorí by chceli aj český preklad. Ja nad tým tiež uvažujem.
Vložil: Oto Horák, 13.01.2014 12:02
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Propagace určitě může být dost důležitá a pasivita se nakladateli většinou vymstí - knihu na trhu "utopí". (Nevidím např. zásadní důvod, proč by se Eliotové Middlemarch, plný milostných vztahů, měl prodávat hůř než knihy Jane Austenové...) Obecně se však smiřujeme s tím, že některé knihy jsou už ze... své podstaty "takové" (čti menšinové, resp. intelektuální), že si na sebe "nevydělají". Stejně tak jsou filmy a divadelní představení, které jsou v Česku bez dotací a sponzorů nevyhnutelně ztrátové. (Přesněji řečeno, jsou to - s výjimkou takových Babovřesků - takřka všechny.) A přesto vznikají... Nakladatel by neměl vycházet jen vstříc čtenáři, jeho pohodlí a návykům, ale snažit se jej i přesvědčit, upoutat jeho pozornost, formovat jeho vkus a zájmy. Vezměme si třeba obálky: nakladatelé vesměs říkají, že nejvíce prodávající jsou ty s barevnými fotkami (nejlépe s mladými ženami a muži či krajinou). Znamená to však, že i u tzv. seriózních titulů by měly obálky vypadat takto (být "polopatické")? Je to otázka úvahy nakladatele, samozřejmě i jeho ochoty ke kompromisu. Dobrý nakladatel musí zvažovat nejen finanční stránku své činnosti, ale i prestiž svého podniku. A v tomto smyslu může kalkulovat i s dílčí finanční ztrátou. Chápu, že takový "průšvih" s jednou knihou může být fatální pro malého nakladatele (vydávajícího několik knih do roka) a že si jej proto nemůže dovolit. (To je i případ Middlemarche a jeho nakladatele...) Velké nakladatelské domy (Argo, Euromedia, Albatros, Mladá fronta aj.) si však nějaký ten finančně nevýhodný, ale z hlediska kulturního důležitý titul dovolit mohou. Záleží pak jen na jejich majitelích, šéfredaktorech a manažerech, zda si třeba i trošku sníží zisk podniku, ale udělají něco cenného a trvalého (samozřejmě při využití dotací, které ztrátu snižují). Chápu, že nakladatelé nezažívají lehké časy, ale zodpovědnost za kulturní stránku jejich podnikání je na nich. (Žádná čísla, vykazující "nemožnost" vydání daného titulu, na tom nic nezmění.) I když pochopitelně NEJEN NA NICH...
Vložil: Mirek Skala, 13.01.2014 10:46
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
mk: Tady se opět ukazuje, že problém je hlavně v distribuci a propagaci (a netýká se to jen českých knih na Slovensku, ale obecně knih v Česku), resp. v tom ohromném množství knih, které u nás vychází. Na jedné straně je to skvělé, ale na druhé se pak nedivme, že se mnohé knihy v tom množství ztratí,... knihkupci je už nedoobjednají apod. A je to škoda. Vydání třeba zrovna Middlemarche nebo před lety Portrétu dámy a další klasiky, která vychází poprvé, by mělo být událostí. Ale kolik recenzí o těchto a jiných románech vychází?
Vložil: mk, 13.01.2014 10:40
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Viktor Janiš: Neviem, ako vyzerala distribúcia románu Middlemarch v českých končinách, ale u nás na Slovensku (v Bratislave) som ho nevidel v žiadnom. Dokonca aj v bratislavskom Artfore som musel slečnu uistiť, že taká kniha existuje a že od príslušného vydavateľa majú v distribúcii zopár kníh. Po dvoch... týždňoch netrpezlivého čakania sa konečne objavila na pulte. Keď sa "várka" vypredala, už som ju v kníhkupectve nikdy nevidel. Zrejme by si ju mnohí aj kúpili, lenže nebolo kde a aj AF ju malo iba na objednávku s dobou dodania niekoľko mesiacov, čo čitateľa skôr odradí. Tí, ktorých navnadilo moje nadšenie a knihu si zohnali, boli podľa spätných ohlasov mimoriadne spokojní. O neexistencii recenzentov, od ktorých by sa masy dozvedeli aspoň jednu drobnú popularizačnú informáciu, že keď už prečítali všetko dôležité od Dostojevského, tak nech si prečítajú Middlemarch, radšej pomlčím. Čo už.
Vložil: Oto Horák, 12.01.2014 19:43
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Viktoru Janišovi: Nakladatelské ambice nemám (nemám mj. organizační talent), ale čísla, která uvádíte, jsou jistě průkazná. Nevinil jsem z toho, že u nás nevycházejí klasici pouze nakladatele (byť Magda de Bruin připomíná, že určité možnosti podpor, nadací a grantů tady jsou), nýbrž také čtenáře a v... neposlední řadě přidávám nedostatek mecenášů a ztenčující se dotace ze strany ministerstva kultury. Viníky jsou všichni dohromady. Nevím však proč bych nesměl vyjádřit svou lítost, že místo některých zásadních knih, na které nejsou peníze, se vydávají literárně nesrovnatelně méně významné tituly...
Vložil: Magda de Bruin, 12.01.2014 16:45
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Jen taková obecnější poznámka k vydávání klasiků: např. nizozemský lit. fond NLF podporuje vydávání klasických děl (čímž se, pravda, dnes myslí i autoři 20. století)dokonce štědřeji než současné autory. A je tu obecnější trend - např. projekty Schwob a Finnegan´s... list,vysloveně zaměřené na podporu pozapomenutých významných titulů, které by měly být přístupné v jiných jazycích. Takže nakladatel ve skutečnosti může náklady snížit využitím grantů. A protože ohlas určité knihy se předvídá těžko, nedá se ani s takovou jistotou předem říct, že klasické dílo si koupí jen pár set lidí: takový Sándor Márai byl pro prvního nakladatele, který se vydání odvážil, také velká sázka do loterie. A podobných příkladů nečekaných literárních hitů se najde víc (v Nizozemsku např. Hans Keilson a v posledních dvou letech John Williams). Nelze nezmínit niz. Nadaci Babička, která se už léta zasazuje o nizozemské vydání Babičky Boženy Němcové (a jak se zdá, letos se to snad podaří). Jádro nadace přitom tvoří Nizozemci, kteří ani neumějí česky, takže tu knihu znají jen zprostředkovaně. Ale vzali si do hlavy, že musí být dostupná v nizozemštině - bez ohledu na to, jestli si ji kromě členů nadace (a to je skoro určitě míň než 400 zájemců) koupí i někdo jiný. Našli nakladatele, který je ochoten s využitím grantů knihu vydat.
Vložil: Viktor Janiš, 11.01.2014 23:28
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Oto Horákovi: Nikdo vám nebrání Pirra (dle Wikipedie "critical and financial disaster for Melville") v češtině vydat: za překlad těch 416 stran dáte i esům jako Petra Martínková cca 75 tisíc, redakce vás přijde na necelých 15 tisíc, korektury tak na 4 tisíce, sazba odhadem něco přes 10 tisíc, u tisku... počítejte tak 30 korun za výtisk, při tisícovém nákladu ofsetem tedy 30 000, obálka 5 tisíc, práva nula celá nula nic. Dohromady 139 tisíc. Z maloobchodní ceny má nakladatel cca 40 procent (zbytek sežere distribuce a DPH). Při uvažované ceně 350 Kč za výtisk tedy potřebujete prodat z tisícovky výtisků "jen" 992 kusů, abyste byl na NULE. Už chápete, proč se do toho nakladatelé moc nehrnou? Stačí se spálit jednou, třeba s Middlemarchem. Prudkou touhu mít tuhle absolutní klasiku 19. století pocítilo méně než 400 lidí (co jsem se naposledy ptal, tedy).
Vložil: Oto Horák, 08.01.2014 08:53
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Připojuji se k výzvě, aby se vydávala anglo-americká klasika. Kromě Henryho Jamese bych připomenul, že v češtině dosud nikdy nevyšel zásadní román Hermana Melvilla Pierre, Virgiňané W. M. Thackeraye a - světe div se - dokonce jeden román Charlese Dickense: Náš společný přítel. (Kritikou odlidšťující... moci peněz je mimochodem velmi aktuální...) Zato se nám nedávno dostalo bez ladu a skladu vše co se zachovalo z juvenilií Jane Austenové, včetně výtvorů, které dnešní nájemné spisovatelky po ní dopsaly... Bohužel komerční zřetele v dnešní nakladatelské politice - i u tzv. seriózních nakladatelů - hrají stále více prim. A tak můžeme očekávat spíše než Zlatou číši (mimochodem kdysi velice působivě zfilmovanou Jamesem Ivorym - že má na csfd.cz tak málo hvězdiček, na to nehleďte!) ještě větší porci nordkrimi. Lze jistě chápat, že čtenáři se zajímají i v próze o dnešní problémy, ale je škoda, když se přes takového "senzačního" Chucka Palahniuka nedostanou třeba právě k absolutně "nesenzačnímu" Henry Jamesovi. Přitom Palahniuk by se svým spisovatelským uměním měl Mistru nanejvýš namáčet pero v kalamáři...
Vložil: Mirek Skala, 04.01.2014 10:08
James, Henry: Italské hodiny (in Tvar)
Díky za každého Henryho Jamese! Nedávno vyšly také jeho Strašidelné příběhy. Tento významný autor je u nás ale pořád dost podceňovaný, málo známý a hlavně málo překládaný. Jsou to pořád stejné nářky, ale z jeho velkých románů byl do češtiny (s velkým zpožděním, ale přece) přeložen jen Portrét dámy,... dále už nic, jen některé menší romány, novely a povídky. Dočkáme se někdy překladů jeho vrcholných děl Vyslanci, Křídla holubice a Zlatá číše? Já vím, že dnes tyhle tlusté, náročné psychologické romány (jistě náročné i na překlad) bude číst málokdo, ale je to velký dluh, který v překladech anglo-americké prózy máme... Připomínám, že o Jamesovi vyšel před časem skvělý román Colma Tóibína Mistr.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

57%čtenáři

zhlédnuto 3258x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce