Franzen, Jonathan: Svoboda

Franzen, Jonathan
Svoboda

recenze beletrie zahraniční

Spisovatelé se na obálce časopisu Time neocitají příliš často. V říjnu roku 2010 se to jednomu po deseti letech povedlo. Jmenuje se Jonathan Franzen a podtitulek na obálce zněl jasně: velký americký romanopisec.

Za fasádou amerického úsměvu
Jonathan Franzen: Svoboda. Přel. Lucie a Martin Mikolajkovi, Argo, Praha, 2013, 416 s.

Spisovatelé se na obálce časopisu Time neocitají příliš často. V říjnu roku 2010 se to jednomu po deseti letech povedlo. Jmenuje se Jonathan Franzen a podtitulek na obálce zněl jasně: velký americký romanopisec.

Franzen prorazil až svým třetím románem Rozhřešení (č. 2004), který mu roku 2001 vynesl Národní knižní cenu, postup do užšího výběru na Pulitzerovu cenu a přes tři miliony prodaných výtisků v pětatřiceti jazycích. O to napjatěji se celých devět let čekalo na román následující, Svobodu, která česky vyšla nedávno v nakladatelství Argo. Zatímco Rozhřešení mapovalo léta devadesátá, tentokrát se Franzen zaměřil hlavně na první dekádu nového tisíciletí, zůstalo však jeho obsedantní téma dysfunkční rodiny z amerického Středozápadu a důraz na ekologii.

Hlavní hrdinové, Patty a Walter Berglundovi, představují podle svých sousedů „ten nejprovinilejší typ liberála, který potřebuje všem odpouštět, aby mu bylo odpuštěno, že se mu v životě daří – liberála, který nemá odvahu žít v pohodlí a přepychu“. Právník Walter je „zelenější než Greenpeace“ a Patty zase žena v domácnosti, „prosluněná přenašečka sociokulturního pylu, milá a vstřícná včelka“. Příběh jejího života je podán až pedantsky důkladně, od poměrů v Pattyině rodině až do třetí generace přes Pattyinu lásku k basketbalu, znásilnění na první schůzce a studia v Minnesotě až po seznámení s dvěma muži jejího života, laskavým a slušným Walterem a jeho spolubydlícím a nejlepším přítelem, promiskuitním rockerem Richardem.

„Můžeš bejt chudej, ale co ti nikdo nemůže vzít, je svoboda posrat si život, jak se ti zlíbí,“ řekne jednou ještě na univerzitě Walter Richardovi. Tato věta se dá prorocky vztáhnout na většinu postav v knize – na Patty a její následný nešťastný vztah k Richardovi, na angažmá Walterova syna Joeyho v Iráku i na to, s jak překvapivou lehkostí se Walter zaplete s uhlobarony. Právě v okamžiku, kdy se v „manželství Berglundových usazuje jed jako jezera uhelných kalů v appalačských údolích“, totiž Walter dostane novou práci: zřídit rezervaci pro ohrožené lesňáčky modropláštíkové. Peníze na takový projekt ovšem ani filantropičtí miliardáři nevynakládají jen tak – ptačí rezervace mají vzniknout až na rekultivované půdě, po odtěžení vrcholu hory a veškerých zásob uhlí pod zemí, doprovázeného přesídlením všech tamějších starousedlíků. Jinými slovy, rezervace sice vznikne, ale na úkor všech ostatních druhů. Aby ukonejšil své svědomí, rozhodne se Walter věnovat nemalé finanční prostředky svého chlebodárce na kampaň proti přelidnění spojenou s koncerty po celých Spojených státech.

Tato naprosto vážně míněná pasáž působí nejméně přesvědčivě. Pokud v USA přibývalo obyvatelstvo, pak jen díky imigraci, samotná natalita Američanů stačila v daných letech nanejvýš na prostou reprodukci. To sám Franzen musí vědět, a pokud to neví jeho hrdina, působí poněkud donkichotsky. Na univerzitě šermoval Walter studiemi Římského klubu – že by si o dvacet let později neuvědomoval, že se prognózy v knize Meze růstu nenaplnily? Kdyby chtěl být Walter důsledný, musel by lobbovat za naprosté uzavření hranic, politiku jednoho dítěte jako v Číně, případně nucenou sterilizaci žen jako za časů Indíry Gándhíové, a popřít tak sebe sama (měl dvě děti) i svobodu každého člověka rozhodovat se v tak zásadní záležitosti.

Jako by v půlce románu selhal postavám morální kompas: Walter i Patty každý po svém způsobu zradí své manželství, Richard své přátelství k Walterovi, Joey ve dvaceti letech získá lukrativní, ovšem evidentně zkorumpovanou zakázku na dodávky náhradních dílů do ojetých náklaďáků v Iráku. Svoboda ve své ryzí podstatě je totiž svobodou jednat bez ohledu na ostatní, ať už je to partner, rodič, původní obyvatelé v krajině určené k vytěžení, nebo stát na Blízkém východě. A naopak: pokud mají mít lesňáčci kde hnízdit, nesmí do rezervace vkročit lidská noha. Ve Franzenově pojetí je svoboda hra s nulovým součtem: každé vítězství je vyváženo porážkou někoho jiného, každá slast utrpením podváděného. Přitom nikdo ze zúčastněných není zlý, jen se mnohdy nechá vláčet okolnostmi, tak jako když si Walter připadá „jako naprosto pasivní kulička v pinballu, jejímž jediným cílem je zůstat naživu jen kvůli tomu, aby zůstala naživu“.

Svoboda je rodinná kronika a jako taková se nevyznačuje obzvláště silnou zápletkou. Franzen pouze vrší stále další materiál, aniž by mu dodával hlubší rozměr, a jeho ekologické přednášky nepůsobí z úst hrdinů dvakrát přesvědčivě. Autor české záložky tvrdí, že „psychologická drobnokresba všech protagonistů stejně jako jejich autentické reakce na témata doby nutí čtenáře zas a znova žasnout a říkat si: ano, přesně takhle to je“. Takové tvrzení je přece jen přehnané, postavy často působí jako klubíčka citů a jejich emoce zveličeně. Jinak řečeno, odpovídají spíš emocionálnímu ustrojení samotného autora a jeho manželky, tak jak je roku 2006 popsal v memoáru The Discomfort Zone: „Kvůli drobným rozmíškám u snídaně jsme oba dva byli s to ležet tváří na podlaze ve svých pokojích a hodiny čekat, až si ten druhý všimne našeho utrpení. Napsal jsem jedovaté jeremiády rodinným příslušníkům, kteří dle mého názoru urazili mou ženu; ona mi zase předkládala rukou psané patnácti- až dvacetistránkové analýzy našeho vztahu; každý týden jsem otevíral novou lahev antacidu.“ Právě proto nelze Waltera označit za zkarikovanou figurku, blázna, kterému se můžeme bezpečně vysmát. Smáli bychom se navíc i ekologickým postojům, které Franzen myslí smrtelně vážně.

Je třeba vyzdvihnout i nepopiratelné klady Svobody: román je to dobře sklenutý, dokáže překvapit neotřelými přirovnáními („dál vedli svůj převážně zajímavý každodenní život, v němž představovala třicetiminutová dávka sexuálního stresu týdně sice chronické, ale snesitelné nepohodlí, něco jako vlhkost vzduchu na Floridě“), a když už jsme u toho, i výborně napsanými erotickými scénami. Český překlad Lucie a Martina Mikolajkových je solidní a obálka dvojice Vojtěch Domlátil a Pavel Růt vtipná a nápaditá.

Podle původní definice Johna DeForesta je velký americký román „obrazem americké duše na románovém plátně“. Svoboda jím nejspíš není, ale určitě se k němu aspoň blíží.

© Viktor Janiš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3127x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce