Willingham, Bill: Mýty 4 – Pochod dřevěných vojáčků

Willingham, Bill
Mýty 4 – Pochod dřevěných vojáčků

recenze komiks

Po dvou úvodních svazcích, které byly jakousi expozicí do světa pohádkových bytostí vyhnaných z pohádkové říše do současného New Yorku, nabírá série Mýty charakter velké hrdinské fantasy. Ve čtvrtém pokračování musejí pohádkoví exulanti svést bitvu s dřevěným vojskem, které podle své nejslavnější figurky vyrobil řezbář Geppetto.

Bylo nebylo, z pohádek tekla krev...
Bill Willingham, Mark Buckingham, Craig Hamilton, Steve Leialoha, P. Craig Russell: Mýty 4 – Pochod dřevěných vojáčků. Přel. Ľudovít Plata, Crew, Praha, 2013, 240 s.

Představte si pohádkové bytosti – Sněhurku, Šípkovou Růženku, Vlka, Modrovouse a doslova tisíce dalších –, jak žijí na jediném místě. To místo se jmenuje Mýtov a leží v New Yorku – a to od dob, kdy se město ještě jmenovalo Nový Amsterdam. Jejich Domovinu totiž obsadil záhadný Nepřítel. Kdo nebyl zavražděn nebo zotročen, ten uprchl do exilu... Bill Willlingham vypráví jejich příběhy v sérii Mýty, která se v Pochodu dřevěných vojáčků dočkala českého překladu již čtvrté knihy z dvaceti, které dosud Willingham publikoval.

Mýty u nás byly na poli komiksových fantasy sérií poměrně dlouho na okraji zájmu. Což se začalo letos měnit – po přechodu k nakladatelství Crew se zapracovalo na propagaci, slibuje se pravidelnější vydávání (dvě knihy ročně) a především se dostaly přes fázi sice zajímavého, ale pořád jen „hravého“ představování. Víme již, že Zlý vlk je náčelníkem policie, Sněhurka pravou rukou starosty, Modrovous kapitalistickým spiklencem v pozadí, Zlatovláska nebezpečná revolucionářka atd. A také víme, že krom Mýtova je zde i Farma, kde žijí bytosti ne zcela lidské (a ne zcela rovné jako jiné, rovnější si bytosti lidské). Ale především jsme se naučili oceňovat způsob, jakým Willingham uchopuje pohádkové kánony a dopracovává je (případně radikálně přepracovává) v konfrontaci s naším světem a povinností mytických bytostí mezi sebou navzájem vycházet.

Ve třetí knize (Láska jako z pohádky) tak mohl začít s poměrně brutálními zvraty – o to působivějšími, že opravdu vycházely z lásky v mnoha jejích podobách. Někdo se tak dostal do prekérního vztahu, někdo umřel a hlavně se narušil dlouhá léta udržovaný status quo. Krásný princ, sukničkář a oportunista, nastoupil svou cestu k převzetí moci (pomocí volebního zákona, který se pár století nikdo neobtěžoval pořádně si přečíst), do čehož ovšem – přichází Nepřítel. Doposud se jednalo pouze o sílu v pozadí, v Pochodu dřevěných vojáčků však Willingham odhaluje část jeho sil a pojímá celou knihu jako grandiózní hrdinskou fantasy – nebo spíše hrdinskou epiku obecně. Vše přitom začíná již působivým prologem nazvaným Poslední hrad. V něm se seznámíme s poslední baštou mýtů v Domovině, kde Nepříteli čelí bok po boku Robin Hood, Krkavčí bratři či plukovník Medděd. Barvité postavičky zde hrdinně umírají, aby vykoupily svým druhům čas nutný k útěku. Hrdinství vyvažuje zbabělost a oportunismus, čest je konfrontována s tragickým milostným příběhem (ona má místo na lodi uprchlíků, on musí zůstat) a vše korunuje patos, který od podobných příběhů očekáváme. Je to však jen úvod k tomu, co se řítí na Mýtov v současnosti.

Willingham uměl vždy zaujmout tím, jak chytře využít pohádkových schopností svých postav. Minule například Vlk a spol. záměrně píchli Růženku do prstu, takže v objektu, do kterého potřebovali proniknout, všichni usnuli... A když zjistili, že Krásný princ již necítí ke své bývalé (několikáté) manželce dostatečnou lásku, aby ji polibkem probudil, odhalili, že je vždy možné použít psa jménem Princ, který má lidi rád tak nějak z principu. Je to vtipné, ale hlavně je to logické a výborně naroubováno na požadavky konkrétního žánru (ve výše zmíněném případě konspiračního thrilleru). Tentokrát si scenárista krom jiného pohrál s motivem Pinocchia. Nepřítel totiž donutil jeho stvořitele, aby mu vyrobil neporazitelnou armádu (odtud název). Její příslušníci jsou přitom s prominutím pěkní dřeváci. Chovají se jak obávaní „muži v černém“, o „masácích“ si myslí jen to nejhorší a Pinocchia považují za jakéhosi proroka svého rodu. Což u této postavičky (v minulém díle mimochodem využité pro nafocení kompromitujících „pedofilních“ fotografií) zadělává na zajímavé dilema. Zároveň to mění kontext, v němž se v komiksu několikrát objeví motiv vyřezávaných vojáčků-hraček. A stejně jako náhle teče „krev“ z hraček, pokračuje Willingham v přeměně pohádkových archetypů v plnokrevné postavy.

Je třeba řešit vztahy, dotáhnout nějaké ty staré rivality (třeba mezi bezejmennou ježibabou z chaloupky v lese a Babou Jagou), odhalit zrádce, vyrovnat se se syndromem přeživších a nad to zamaskovat masivní bitvu před obyčejnými lidmi. Ona bitva, která tvoří finále knihy, přitom boduje především svou „barvitostí“ – tedy tím, kolik podivuhodných postaviček do ní zasáhne a jak jejich zvláštnosti Willingham využije. Čistě z hlediska dostání požadavkům hrdinské epiky – tedy využití jednotlivých prvků, které by podobný příběh měl obsahovat, a prací s nimi – však je ve stínu již zmíněného prologu. Trochu paradoxně tak Pochod dřevěných vojáčků nabídne to nejlepší hned na začátku. Ovšem i zbytek je více než nadprůměrným fantasy příběhem.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1450x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce