Peltzer, Ulrich: Bryant Park

Peltzer, Ulrich
Bryant Park

recenze beletrie zahraniční

Německý spisovatel Ulrich Peltzer se proslavil zejména svými rozsáhlými berlínskými romány Stefan Martinez (1995) a Teil der Lösung (2007, Součást řešení). Roku 2002 vydal také útlý svazek Bryant Park, původně nenápadnou povídku, do jejíhož dokončení radikálně promluvil teroristický útok na Světové obchodní centrum.

Průnik reality do světa fikce
Ulrich Peltzer:
Bryant Park. Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt am Main, 2013, 144 s.

Zatímco na ulicích houkají sirény policejních a hasičských vozů, sedí Stefan Matenaar nevzrušeně v newyorské veřejné knihovně a listuje matrikami a farními knihami z dávno zapomenutých časů. V rámci stipendijního pobytu prochází podklady ke svému novému projektu. O několik bloků dál se zřítilo lešení, následkem čehož v celé čtvrti vypukl dopravní chaos, informuje někdo ostatní. Nic hrozného se tedy (zatím) nestalo, a tak si Stefan odpoledne dopřeje trochu rozptýlení a v přilehlém Bryant Parku zhlédne společně s Newyorčany vybledlou, ale nestárnoucí filmovou adaptaci Bílé velryby s Gregorym Peckem. K večeru se ještě zastaví v jednom z blízkých barů, kde často obsluhuje jeho nová známost, neúspěšná herečka Sarah.

Pravděpodobně tentýž Stefan, respektive jeho mladší já, si chce v tíživé finanční situaci přilepšit pašováním drog do Německa a společně s italskou spojkou Edoardem putuje do Neapole, aby osobně převzal zásilku kvalitního heroinu. Jenže jak se záhy ukáže, v drogovém byznysu nehrají všichni fair play. A do třetice muž odhadem ve Stefanově věku tráví čas u lůžka smrtelně nemocného otce a postupně se psychicky připravuje na jeho neodvratný odchod.

Tyto tři dějové linky se na stránkách Bryant Parku odehrávají současně, přičemž autor se je nikterak nesnaží konvenčním způsobem rozdělit či naopak propojit. Newyorská rovina, tvořící základ příběhu, se opakovaně vlévá do vzpomínkových pasáží, psaných kurzivou, aby se na jiném místě opět vynořila třeba v polovině předchozí věty a vyžádala si znovu plnou čtenářovu pozornost.

Jednotlivé útržky do sebe zapadnou až v úplném závěru, neboť je Stefan coby vypravěč čtenáři zprostředkovává pouze po malých zlomcích, a navíc nikoliv nutně v chronologickém pořadí. Jméno Stefan Matenaar se tak kupříkladu poprvé objeví až za polovinou knihy, teprve po pohřbu přichází líčení prožitých muk v nemocnici a peníze po zesnulém otci poslouží jako kapitál drogového podniku, který však Stefan rozjednal už na prvních stránkách knihy. Skoro se zdá, že příběh nemá žádný jednoznačný začátek a konec, přestože určitý vývoj v něm jednoznačně vysledovat lze.

Náročnou orientaci v textu navíc neusnadňuje ani vyprávěcí technika blízká dnes už vzácnému proudu vědomí (stream of consciousness), spoléhající se na vylíčení postřehů, pocitů a myšlenek ústředního hrdiny Stefana, do jehož nitra se vystudovaný psycholog Peltzer noří. Statické, cestopisný dokument připomínající záběry horkého newyorského dne – pohyb stínu po lavičkách v Bryant Parku, chlad žulových a pískovcových fasád manhattanských domů či hlahol diváků během kinoprojekce pod širým nebem – kontrastují s dynamickým krimi příběhem i niterně bolestivým loučením s otcem.

Jako mávnutím katovy sekery však na straně 107 Stefanovo vyprávění utichne a do příběhu se násilím vláme jiný vypravěč, před počítačem v berlínském bytě sedící Ulrich, jenž se právě od kamarádky Jany dozvídá o teroristickém útoku na WTC. Zcela odlišným, naprosto všedním jazykem popisuje Ulrich nastalou situaci, líčí marnou snahu spojit se telefonicky s Karin a Kathrin, dvojicí známých, které zrovna pobývají v New Yorku, a přetiskuje střízlivou, veškeré básnické nadstavby zbavenou e-mailovou korespondenci ze zasažené oblasti.

Korespondenci, k níž, jak se čtenář může domnívat, nejspíše opravdu došlo, neboť skutečný Ulrich Peltzer na knize v září 2001 pracoval. Zmiňovaná Kathrin ostatně není nikdo jiný než rakouská spisovatelka Kathrin Röggla, jež byla v době útoků coby stipendistka Německého literárního fondu v New Yorku a o událostech ještě téhož roku publikovala soubor prozaických skic really ground zero. 11. september und folgendes (2001).

Původní příběh tedy pod tíhou skutečnosti zakolísá. Smyšleného Stefana Matenaara vytlačují na okamžik události z New Yorku odehrávající se během psaní. Celý pečlivě budovaný fikční svět se odmlčí nahrazen snahou převyprávět z berlínského bytu co možná nejvěrněji pocity několika jedinců krátce po útoku. Peltzerův zásah do příběhu, původně přirozeně nezamýšlený, působí téměř jako brechtovský zcizovací efekt a upomíná mj. na křehkost samotného vyprávění.

Stefanovu dějovou linku očividně váhající autor sice nakonec dohraje až k závěrečnému hvizdu, prach zřícených „dvojčat“ jako by se však snesl i na ni a skryl její původní lesk. S nadsázkou by bylo možné označit Bryant Park za sekundární oběť newyorských útoků. Povídka plná detailních postřehů, kterou nakladatel brožované verze na obálce tvrdošíjně označuje za román, se totiž v očích čtenáře v závěru smrskává na experimentální ukázku toho, jak se do vzniku literárního díla může zaříznout reálná historická událost.

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1925x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce