Bargielska, Justyna: Píšeš báseň?

Bargielska, Justyna
Píšeš báseň?

ukázka beletrie zahraniční

višničko třešničko višničko třešničko udělej to kouzlo s mincemi z nichž jednu beru do ruky a když zavíráš oči počítám do deseti pokládám je na stůl a ty všechny hladíš a říkáš to je ona a to je ta ještě teplá vypaluje ti rudý cejch do vnitřku dlaně a mně uvnitř a v dalším okamžiku ti letím přes ruce mizím ve tvém oku uchu

Justyna Bargielska: Píšeš báseň? Přel. Lucie Zakopalová, Protimluv, Ostrava, 2013, 100 s.

Obětuji život
Mám slabou stránku: procházím se po lese
a zjišťuji, kam bych chtěla jít, až se ukáže,
že mě celým tím mokrým nedělním rozbřeskem táhl pes,
kam chtěl, a já teď nevím, jak zpátky, a prší.
Ale to je teprve úvod k mé slabé stránce.
Tam totiž, odkud nevím, jak se vrátit, jsou maliny,
na něž se nikdy nikdo nedíval. Jen pro mne.
Jenže i ty jsou jen úvodem
k záložce s nápisem „Udělej, co Bůh káral“,
kterou mi dala Ivonina dcera, přesvědčená,
že je nevhodné užívat písmeno zet, když se píše o Bohu.
Ta záložka pasuje do všech knih
a ze všech knih vypadává. Znám jen jednoho
člověka, který by dokázal stvořit tak důmyslnou záložku.
Nevím, lásko, co si s tím vědomím počít.

višničko třešničko
višničko třešničko udělej to kouzlo
s mincemi z nichž jednu beru do ruky

a když zavíráš oči počítám do deseti
pokládám je na stůl a ty všechny hladíš

a říkáš to je ona a to je ta ještě teplá
vypaluje ti rudý cejch do vnitřku dlaně

a mně uvnitř a v dalším okamžiku ti
letím přes ruce mizím ve tvém oku uchu

Smrt jako malování
Sestřenice ze zátoky se v létě osmdesátého asi šestého dostala k tátovu fiátku, vydala se na cestu do Varšavy a auto zrušila. Tak jí táta koupil ke čtrnáctým narozeninám moped, no a ona se vydala na stejnou cestu a v té samé zatáčce ji srazil náklaďák. Prý s tím mopedem letěla vzduchem několik desítek metrů, ale já jsem tenkrát takovým věcem moc nevěřila, čtrnáct let, to už pro mě byla dospělá ženská, s prsama, a dospělé ženské, jak všichni víme, nelétají. Pohřeb vyšel přesně na půlku prázdnin, ale kostel byl plný slavnostně oblečených dětí. Rakev nechali zavřenou a květy nosili především bílé. Při vzpomínce na roztomilý melodický rozsah onoho obřadu docházím k názoru, že kamarádi tragicky zemřelé ještě nemutovali.

A to samé léto zemřela na venkově nějaká cizí stařenka, s níž nás spojovalo pokrevní pouto bližší, než nám tvrdili. Zesnulou vystavili, pak vezli z domu koňským povozem a cestou do kostela se k průvodu postupně připojila celá vesnice. Zřejmě k té cizí stařence patřila nejen naše rodina. Vzpomínám si, že místo abychom přes kanál jeli přívozem, šli jsme kolem, o dva kilometry dál, k mostu a silnicí u lesa, kde teď na každém kroku stojí tiráky. Když na to teď myslím, nemůžu uvěřit, že tam kdysi ty tiráky nebývaly. Snad seděly v zemi a tichounce pištěly jako mandragora.

S bratranci a sestřenicemi jsme v rohu strýcovy zahrady sbírali červený rybíz – kdybyste mě zabili, nevím, jestli strýc žije, nebo nežije, a pokud nežije, kdo z žijících to bude vědět jistě. Strýc měl zelený kýbl a verandu, která vrhala hluboký stín, takový stín už potom nikdy nic nevrhalo. Na tetiččině dvorku jsme krmili nutrie – prý minulou zimu zemřela i ona, ale jestli se to stalo, protože přestala dýchat, nebo proto, že žila moc dlouho a přestala být vidět, to nevím. Vedle klece s nutriemi stála deskami přikrytá studna, do níž pionýři z jedné mé noční můry házeli těla svých obětí. Jednu noc je tam házeli a pak jsem celý den chodila jako náměsíčná, protože další noc jsem musela do té studny, bublající jako hrnec s vývarem, nakouknout a utéct.

Ve vsi měl každý nějaké první dítě, které zemřelo, než se objevili mladší sourozenci, a na které se pak urputně nevzpomínalo při žádné příležitosti. Všichni dohromady měli pak neznámého vojína, který padl na pískovci – sesbírali ostatky a šup-šup je pochovali. Barevný plůtek, označující hranice jeho hrobu, sloužil jako start pro rozběh ke skoku ze svahu do písku, a když jsme do něj s jekem upadli, dělali jsme na památku vojína holubičku.

Rakve zajíždějící, rakve vyjíždějící. Rakve předhánějící se na čtvrt míle. A v každé rakvi můj vlas a můj nehet.

Žalmismo
Nic už, nic! Ani kdo teď bydlí v onom bytě,
kde nás arabskou gumou přilepení břichatí ptáci z kalendáře
na stráži ventilačních potrubí chránili před průvanem
a hmyzem a lidstvem, ani jestli se na mě pamatuje,
ani jestli opravdu vysekal okno ve stěně
a vytvořil lunetový výhled na taneční dům ve dvojnickém městě.
Přišel za mnou stůl
se čtyřmi židlemi, připlula ryba, všechno poslinila.
Ani jestli by ho pořád zajímala moje láska
a do jaké míry, nic!
Ani jestli ho miluju,
nebo jestli zůstaneme normálně, obyčejně,
jako ty anonymní housky navždycky v Pánubohu.

justynex
haló, lysý pejsku! pořád níž hledáme
místo na spaní. náhodné semínko
vyrůstá a prodírá se ze mě, a tak krvácím
tady i tam. co vlastně chtěl ten revizor?
nastoupil s cigárem, foukl a všichni zmizeli
v oblacích dýmu. i já mám své temné stesky,
řekl, a autobus zastavil v širém poli
a v noci. dobře, že nosím lístek pro muže: to není
ostuda, píšu, vzít k doktorovi ženu, která přestala mluvit.
můra se odlepila od stěny, máš rozbitý zvonek?
a otřepává na mě svá zlatá křidýlka. můro, justýnko,
nejpodobnější jste trouchnivějícímu listí. haló, lysý pejsku!
dnes spíme na podlaze kotelny, na dně autoklávu.

Zlá žena v pudinku
A zase mě telefonicky, mailem a lístkem pod dveřmi ohlášená návštěva jehovistek zastihuje v noční košili. Starší dítě pryč, mladší kdesi uprostřed postele, ani kalhotky jsem si nestačila obléct, obávajíc se ztráty inspirace. Za monitorem vyčuhují dvě sklenky, jedny z těch nižších: první s chivasem a druhá s regalem. Rozbouřený mozek.

„Ale, píšete, paní Justýnko?“
„Ale, no tak si trochu píšu, paní Kačenko a paní Anežko.“
„Ale o čem tak píšete, paní Justýnko?“
„Ale, to víte, o zimě ve městě.“
„Ale co když zima nebude?“
„Víte, umím psát tak i tak.“

Budeme si povídat o Bohu, slíbila jsem jim. Naposledy mi na kliku pověsily letáček, šest klíčových problémů bytí i s ilustracemi.

„Nepodívala jste se náhodou, paní Justýnko, na ten traktát, který jsme tu nechaly? Našla jste na to ve svém uhoněném, uspěchaném životě čas?“

„No, do prdele!“ říkám. „V uhoněném! Jestli takhle postavíte otázku, skutečně jsem neměla čas se na ten traktát podívat.“

Zato teď si ho vezmu do ruky, ať mají radost, ať si mě po návratu na základnu odškrtnou, ať jim hrají jejich jehovistické statistické trubky. Šest bodů – týmová práce se nezapře. Vyhlásit devadesát pět tezí dokáže každý, kdo má kladivo, hřebík a po ruce nepancéřové dveře. Škrtat musíte ve společnosti. Každý člověk je schopen najít si škrtací skupinku. My jsme například tři: Jack, já a Daniels. Udělat z devadesáti pěti tezí elegantní „Chovej se slušně!“ nám zabere čtvrthodinku. Podle našeho názoru si o podobné zkrácení přímo říkají kamenné desky, ale ze zásady nic nekomentujeme ani nezasahujeme do práce jiných skupin.

Mezitím vstává syn. Před několika dny se podrápal nad pravým obočím a teď mu tam visí stroupek, druhý v jeho životě po pupeční šňůře.

„Ach, nejradši bych ho snědla,“ říkám, mám po krk celého toho duchovna.
„Kouzelné děťátko,“ potvrzují jehovistky.
Děťátko? Stroupek. Stroupek bych chtěla sníst. Bohužel v radostném zmatku loučení odpadl stroupek kamsi na pohovku.
„Pa, pa, tak příští úterý!“
„Pa, pa, paní Kačenko a Anežko.“
Vyndávám lux. Zpátky k zimě, říkám si, zajímalo by mě, jestli na ni Bible zná odpověď.

Šaty v barvě počasí
Ach, ať už ten románek jednou skončí!
Jen ne pořád: když ty nejsi přikrytá, také
nejsem přikrytý. A tak podobně, vznešeně jako katedrála,
zatímco jde sotva o hotelovou deku. Můj mail
byl lepší. Ach, ať už konečně, vždyť jeho byl horší,
skončí ten románek! Naší láskou je vzdálenost.
Nikdy nebudeš můj. Skutečné deky
jsou z písku, ze dřeva člunu, z kožichu lišky,
které patří ostrov.
Proto nikdy nebudeš můj, dokonce píšu-li
tahle všechna pouhá jen slova, navždycky tvá.

Dům
Rozčilují mne okna v domě na druhém břehu
ulice, která zpěněná teče pode mnou. Celé hodiny
se dívám sousedům pod pokličku, kde vřou srdíčka
holoubků – tak táta říkal v dětství ledvinkám,
tedy v době, kdy kočky mizely a objevovaly se
po změně měsíční fáze a s natrhnutým uchem. Teď
už beze mě – okna v přízemí jako lunapark, ve schránce
leží letáky s ženami tak dospělými, jako já
nikdy nebudu, i kdybych na kolenou prošla
z kuchyně do pokoje po rozbitém skle.
V patře člověk se psí tlamou, nebo snad
pes s lidskou tváří, nikdy nevím, na prutu
spouští skleněné oko a pozoruje ty zezdola.
Rozčilují mě jejich okna. Přehánějí to s tím životem,
jako by snad nevěděli, že to vůbec není nutné.

A opětovně se v naší čtvrti mezinárodní mistrovství ve zručnostním pojídání pizzy a těstovin, jakož i v konzumaci na čas koná, o němž se vyprávět chystám
Jenže to až příští sobotu, zato minulou sobotu jsem byla na hřbitově, poumývat hroby. „Umíš ty vůbec mýt hroby?“ zeptala se mě máma, vytrhla mi z ruky polévák a věchet skleněné vaty, jímž se tradičně myjí hroby v naší rodině, takže nakonec jsem je nemyla a jen jsem opatrně nosila vodu, aby mi nenakapala na boty, když je to hřbitovní voda. „Mami, kde vlastně máme pochovat vás?“

Nejlépe s babičkou z tátovy strany, protože s ní nikdo ležet neusiluje, ale jak se ukázalo, táta na babičce na oplátku škudlil, tak jako ona na něm škudlila celý život, babička tedy leží v holé zemi, ne v kobce, jenže pouze do kobky lze přidávat mrtvoly. Mrtvola v holé zemi musí čekat sedmdesát let, než jí tam někoho dosídlí. Babiččin hrob se mi tedy vyjevil jako bezcenný, ačkoli bolestně neprázdný. Hned jsem si zapsala do diáře, že mám zjistit ceny a učinit příslušné kroky.

„Píšeš báseň?“ zeptala se máma. „Já nevím, proč ty básně píšeš. Po kom.“

Snad po tátovi. Smutně jsem tlačila zpáteční vozík s dětmi, máma šla za mnou a na náhrobcích stavěla svíčičky za půl zlotého, protože pod každým náhrobkem ležel něčí výjimečný patron z máminy vůle: můj, mých dětí, mého muže, a dokonce i všichni partneři mé mladší sestry měli své patrony, schválně mladé sebevrahy nebo tragické oběti. Mihl se přede mnou hrob a na něm dvě jména: ležela v něm Janina od prvního a druhého příjmení a anonymní voják, nejspíš narychlo přidaný k Janině za války, kdy nebyl čas ani na zálety, ani na hygienu. Trh s nemovitostmi, pomyslela jsem si, to je boj. Nanejvýš se k někomu přidám, až nadejde můj čas, dětem nařídím to samé. A vůbec, do té doby zlikvidují smrt, o rozkládání nemluvě.

Doma byl strejda a přišel pro nás k brance.
„Nosí to otroci, na sedm, třetí s, sedmé a?“ zeptal se.

Domnívala jsem se, že otroci chodí nazí, ze své podstaty.

„Nosítka,“ řekla Petrova snoubenka, pro niž chodit nahý znamenalo něco jiného.
„A jak se cítíš?“ zeptala se s pohledem na můj novozélandský dvojitý kočárek a spící děti. „Slyšela jsem, že jsi taková hrdinka, necítíš bolest ani únavu. Petr mi to říkal. Panebože, vstávají,“ dodala hledíc do kočárku.

Vstávaly, skutečně, jako červencový úsvit nad Stalingradem, kalně, ale v podstatě děsivě. Zazvonil telefon, kamarád se ptal, co dělám zítra.

„No, co bych dělala, sedím doma, nejbližší dekompresní komora je v Gdaňsku,“ řekla jsem. „Přijď.“

V předsíni
Všichni malují byty, aby stačily vyschnout,
aby na zimu nezůstaly s divnými stíny na stěnách. Jen náš soused byt nemaluje.
O kolik větší oblečení nosí můj tichý soused?
Větší o ženu a půlroční dceru.
Je krásně! Ale nesmíme zapomínat,
že už je půlka srpna. Dejme srpnu nůž,
možná že nůž hledá.

překlad © Lucie Zakopalová
ukázka z knihy Píšeš báseň?
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Protimluv, Biuro Literackie a překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3476x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce