Ondjaki: Os Transparentes

Ondjaki
Os Transparentes

recenze beletrie zahraniční

Portugalskou Saramagovu cenu letos získal angolský spisovatel Ondjaki za román Os Transparentes. Stylisticky pozoruhodné dílo představuje život v bleskově se rozvíjejícím městě třetího světa. Obraz angolské společnosti vykresluje na pozadí příběhu obyvatel jedné téměř (ne)obyvatelné budovy v Luandě.

Saramagova cena pro angolského autora
Ondjaki
: Os Transparentes, Editorial Caminho, Alfragide, 2012, 428 s.

Saramagovu cenu založila v roce 1999 nadace Círculo de Leitoresna na počest portugalského spisovatele Josého Saramaga, který získal v roce 1998 Nobelovu cenu za literaturu. Je udělována za konkrétní portugalsky psané dílo vydané do 35 let věku jeho autora. Ocenění se vyhlašuje jednou za dva roky a letos je získal angolský spisovatel Ondjaki za svůj román Os Transparentes (2012; Průhlední). Porotci ocenili estetickou a formální vyspělost textu: kromě humoru a vypravěčského umění vyzdvihli zejména práci s jazykem. Autor vychází z mírně kreolizované portugalštiny, kterou se hovoří v Luandě, a přidává k ní prvky vlastní. To ve spojení se stylistickou komplexností textu, zachycujícího jak jazyk úřadů, tak i jazyk ulice, odráží život v bleskově se rozvíjejícím městě třetího světa a dokresluje obraz angolské společnosti, podaný na pozadí příběhu obyvatel jedné téměř (ne)obyvatelné budovy v Luandě. Sám Ondjaki o ceně prohlásil, že nenáleží jemu, ale Angole, jíž vděčí za svou inspiraci.

I když Angola jako samostatný stát existuje teprve od roku 1975 a až do roku 2002 tam zuřila občanská válka, poměrně mladá angolská literatura, zahrnuje již několik jmen známých i mimo hranice lusofonního světa. Je to například básník Agostinho Neto (nar. 1922), první angolský prezident: u nás vyšla jeho sbírka poezie Posvátná naděje (Sagrada Esperanca, česky v překladu Pavly Lidmilové, Odeon, 1983). A také významná osobnost angolské prózy José Luandino Vieira (nar. 1935, česky vyšel výbor z jeho povídek Kdysi v Angole, v překladu Pavly Lidmilové a Vlasty Mackové jej vydal Odeon, 1980) či romanopisci Pepetela (nar. 1941), Manuel Rui (nar. 1941) a José Eduardo Agualusa (nar. 1960). Ondjakiho tvorba je v neustálém dialogu s touto starší generací, a to zejména s dílem Luandina Viery, s kterým ho pojí nejen zájem o hlavní město Luandu a její život, ale i téma dětství a zejména inovátorská práce s jazykem, která je obdobou díla brazilského autora Joãa Guimarãese Rosy.

Ndalu de Almeida (*1977, Luanda) vystudoval v Lisabonu sociologii, doktorát z afrických studií získal v Itálii. V současné době žije v Brazílii. Pseudonymem Ondjaki, jenž v africkém jazyce umbundu znamená válečník, podepisuje veškerou svou uměleckou tvorbu, která sahá od výtvarného umění přes film – spolupodílel se například na tvorbě filmového dokumentu Oxalá cresçam pitangas – histórias da Luanda (Kéž rostou pitangy – příběhy z Luandy) – až po literaturu, která je hlavní oblastí jeho činnosti. V roce 2000 vydal svou literární prvotinu – sbírku poezie actu sanguíneu (krvavý čin), za kterou také hned obdržel čestné uznání při udělování ceny Antónia Jacinta. Kromě poezie, která prostupuje veškerou jeho literární tvorbu, vydal i divadelní hru a několik knih pro děti. Jádrem jeho tvorby je však povídka. Za povídkové sbírky dostal už nejedno ocenění. Zmiňme alespoň dvě: Bom dia camaradas (Dobrý den, kamarádi) nebo E se Amanhã o Medo (A jestli zítra strach). Kniha Os Transparentes je jeho druhým románem.

V Ondjakiho povídkách je Luanda těsně spjata se vzpomínkami na dětství, funguje tedy jako nostalgický prostor osobní paměti (rodný dům, ulice, nanejvýš čtvrť), smíšený s historickou realitou (události občanské války, implementace socialismu v Angole atd). Vzniká tak působivý obraz města, které si díky dětskému nazírání i přes nesnáze způsobené nesnadnou politickou a ekonomickou situací zachovává svou poetickou tvář. V obou románech, Quantas Madrugadas tem a Noite (2004, Kolik rozbřesků má noc) a Os Transparentes, už stesk po dětství ustupuje kriticky sžíravému pohledu dospělého, který líčí Luandu současnou a neváhá poukazovat na její palčivé problémy. Ale ani mimořádně bezútěšná situace nemůže připravit románové protagonisty o humor a jejich neskutečná vynalézavost rozehrává nejednu groteskní až absurdní situaci.

Ústředním bodem oceněného románu je tedy budova stojící v centru Luandy. Těm, kteří Luandu znají, možná připomene budovu, jež se skutečně nachází na náměstí Kinaxixi a od roku 1992 sloužila jako útočiště válečným uprchlíkům z vnitrozemí. Budova v dezolátním stavu bez tekoucí vody a elektrických rozvodů se v té době stala nechtěným symbolem angolského hlavního města. Budova románová je sice též v neutěšeném stavu, nicméně alespoň vody se jí dostává hojně. Bez ustání totiž vytéká v prvním patře a tvoří zde malé jezírko. Má blahodárné uklidňující účinky a stmeluje kolem sebe osoby spjaté s příběhem budovy. Jako představitelka ženského elementu je spojena i se sexualitou, kterou v lidech ve své blízkosti probouzí. V této souvislosti je příhodné zmínit Pepetelův román O Desejo de Kianda (Kiandino přání), který líčí postupné sesouvání budov na náměstí Kinaxixi za zpěvu Kiandy, tradiční angolské bohyně vod. Stejně jako Kiandino jezero v oblasti Kinaxixi muselo ustoupit moderní zástavbě, tak i jí reprezentované tradiční hodnoty byly obyvateli Luandy houfně opouštěny ve prospěch rádoby „západního“ (rozuměj moderního) životního stylu. Zřícení budov tedy umožnilo, že se na náměstí znovu rozlilo Kiandino jezero. Na pozadí tohoto románu můžeme chápat hojnost vod v Ondjakiho románové budově jako symbol přežívajících tradičních hodnot.

Avšak voda v tomto románu není živel jediný. Příběh se čtenáři otevírá i zavírá líčením ničivého požáru, připomínajícím obraz pekla, který má město očistit. Město vzplálo kvůli neopatrné těžbě ropy. I když nejen zahraniční experti upozorňovali na nebezpečí plynoucí z těžby přímo pod městem, politici těžbu jednohlasně schválili, s tím, že v Angole se vše vždy nějak vyřeší. Hlavním rozhodovacím kritériem byl samozřejmě finanční profit představitelů vlády a zainteresovaných podnikatelů.

Odtud i samotný název románu, Průhlední. Autor jím nemá na mysli nikoho jiného než prosté obyvatele tohoto velkoměsta, již jsou neustále přehlíženi do té míry, že se stávají neviditelnými. Jejich názor a životní potřeby nic neznamenají, nemají, jak se bránit proti zvůli moci, kterou v knize reprezentují státní úředníci a jejich různé kamarádšofty. Průhlednost je v knize nejpříznačněji zobrazena na postavě Odonata, obyčejného muže s rodinou, jehož život se podobá životu většiny obyvatel Luandy. Je to člověk, který své město bezmezně miluje a už se nedokáže dívat na poměry, které v něm vládnou. Trápí jej čím dál větší beznaděj z toho, že nemůže jakkoliv ovlivnit běh věcí. Jeho přehlédnutelnost se začne projevovat i fyzicky – jeho tělo se stává průsvitnějším a průsvitnějším, až postupně neváží takřka nic. Nakonec mu jeho žena musí přivázat na nohu provázek a všude ho vodit s sebou, aby se úplně neztratil. V životě i ze života.

Kniha je poskládaná z příběhů mnoha postav, které se mezi sebou mnohdy ani neznají, ale jejich osudy jsou zároveň těsně propletené. V pozadí tušíme obraz města, které – ač přesně geograficky určeno – nám v mnohém může připomínat jakékoliv moderní město se svými problémy. Snad proto je už kniha překládána v Mexiku, Argentině, a dokonce i ve Francii a Německu.

© Kateřina Dosoudilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.