Nizozemsky psaná literatura v roce 2013

Nizozemsky psaná literatura v roce 2013

studie beletrie zahraniční

Přehled významných literárních událostí, úmrtí, cen i novinek v nizozemsky psané literatuře za rok 2013 včetně informací o finanční podpoře překladů nizozemské a vlámské literatury v cizině.

Nizozemsky psaná literatura v roce 2013

„2013: Rok sportovní knihy“, hlásá palcový titulek knižní přílohy deníku NRC Handelsblad z 6. prosince 2013. Vedle pár povídkových sborníků se sportovní tematikou k takovému označení jistě vedl Gijp, portrét bývalého fotbalisty a populárního televizního „fotbalového analyzátora“ Reného van der Gijpa, jehož autorem je televizní redaktor Michel van Egmond. Kniha popisující dočasnou psychickou krizi (vyhoření) této celebrity, jinak zosobnění plebejského humoru a banality, získala v říjnu 2013 čtenářskou cenu NS Publieksprijs a prodalo se jí na 300 tisíc výtisků. Jiný „sportovní“ titul pochází od novináře Berta Wagendorpa, který ve své čtenářsky úspěšné (prodalo se přes 75 tisíc výtisků), ale literárně vzato slabé knize Ventoux líčí peripetie „chlapského“ přátelství, jak se projevují během cyklistické túry několika kamarádů středního věku v závodnickém stylu (současný nizozemský trend). Sport však pronikl i do skutečných literárních sfér: Abdelkader Benali se v knize Bad Boy inspiroval aférou kolem kickboxera Badra Hariho, který se dostal na stránky (nejen bulvárního) tisku jednak pro poměr s „fotbalovou kráskou“ Estelle Cruijffovou (neteří legendárního fotbalisty Johanna Cruijffa a manželkou jiného slavného fotbalisty Ruuda Gullita), jednak pro hrubé fyzické napadení jistého podnikatele. Literární kritika však Benaliho příběh společenského vzestupu syna z rodiny marockých přistěhovalců (jaký zažil i autor) neocenila. A tak vzniká otázka, nakolik je „sportovní“ charakteristika literárního roku 2013 výstižná, jestliže nás zajímají zdařilá a skutečně literární díla.

Mistr nezdaru
Snad nejvýznamnější, rozhodně dlouho očekávanou literární událostí roku bylo listopadové vydání prvního dílu životopisu W. F. Hermanse. Autor Willem Otterspeer (1950), profesor historie na Leidenské univerzitě, mu dal titul De mislukkingskunstenaar (Mistr nezdaru) a na osmi stech stránkách vylíčil Hermansův život od narození (1921) do roku 1952. Druhý díl byl měl následovat o rok později. Vydání provázela typicky hermansovská hádka, v níž různí milovníci Hermanse napadali autora biografie ještě předtím, než si knihu vůbec mohli přečíst. Při oficiálním křtu 27. listopadu v nabitém amsterodamském sále Rode Hoed promluvil mj. jeden z Hermansových obdivovatelů současné spisovatelské generace Tommy Wieringa a byla poprvé provedena Hermansova absurdní fraška z roku 1946 s názvem De hemelvaart der dwaze maagden (Nanebevzetí bláznivých panen). Otterspeer však utržil i při této příležitosti ránu pod pás: opakované odklady vydání (na životopise pracuje od roku 2000 a kniha byla původně plánovaná na rok 2005) zdůvodňoval tím, že výjimečně získal jednorázový přístup k Hermansovu archivu, a tak chtěl do publikace zahrnout co nejvíc dokumentů, které jinak budou nedostupné až do 50. výročí Hermansova úmrtí (zemřel 1995). Přítomný správce Hermansova archivu k tomu z první řady poznamenal, že o přístup do archivu lze zažádat kdykoliv a po posouzení žádosti může být přístup povolen i dalším zájemcům už teď. Bez ohledu na tyto rozruchy přijali méně ortodoxní hermansovci z řad profesionálních i běžných čtenářů knihu příznivě a ocenili množství dosud neznámého materiálu i přesvědčivý způsob zpracování.

Mistr fejetonu
Sté výročí narození Simona Carmiggelta (1913–1987) připomněl nový výbor z jeho sloupků s názvem Gedenkdrukt (novotvar přeložitelný snad jako Vytištěno na paměť) a publikace Dwalen door Amsterdam met Simon Carmiggelt (Bloumání po Amsterodamu se S. C.). Rodák z Haagu se proslavil fejetony pod pseudonymem Kronkel (volně přeloženo „zádrhel“, název se přenesl i na jeho texty), v nichž na minimálním prostoru mistrně zachytil atmosféru Amsterodamu, jak ji vnímal na ulici z hovorů okolo i z náhodných setkání s barvitými figurkami. Kromě publikování v amsterodamském deníku Het Parool a v četných knižních vydáních Carmiggelt fejetony předčítal v rozhlase a později v televizi. Jeho typický nevzrušený přednes a zbrázděná, posmutnělá tvář v kombinaci se suchým humorem se nesmazatelně vepsaly do paměti.

Úmrtí
Citelnou ztrátou pro nizozemskou literaturu bylo úmrtí Gerrita Krola (1934–2013). Matematik z univerzitního města Groningen na severu země v sobě slučoval svébytného spisovatele s odborníkem na informatiku ve službách nadnárodních koncernů (Shell apod.). Počátkem tisíciletí se u něj projevila Parkinsonova choroba. Stavy způsobené vedlejšími účinky léků Krol využil literárně ve svém posledním románu Duivelskermis (Ďábelský lunapark) z roku 2007. Za své rozsáhlé a různorodé dílo (kromě prózy psal také poezii a eseje), v němž se zajímavě promítá jeho exaktní zaměření, získal v roce 1986 Huygensovu cenu a v roce 2001 Cenu P. C. Hoofta.

Týden knihy
Motto březnového Týdne knihy tentokrát znělo „Zlaté časy, temné stránky“, tedy ohlédnutí za nizozemskou slavnou i stinnou minulostí. Tradiční prémii napsal oblíbený nizozemský satirik a publicista, nepřítel jazykových nešvarů Kees van Kooten (1941). Novela De verrekijker (Dalekohled) zpracovává historku autorova otce z prvních dnů po německé okupaci v květnu 1940, kdy měl jako nizozemský voják zabavit civilistovi dalekohled. Epizoda je pro autora záminkou k dalším vzpomínkám na otce či na vlastní vojenskou službu o dvacet let později.

Literární ceny
Každoroční knihkupecké ceny, předávané v přímém televizním přenosu (dvě nizozemské: jarní Libris zaměřená výhradně na romány a podzimní AKO pro fikci i literaturu faktu, obě v hodnotě 50 000 eur, a vlámská Gouden Boekenuil v hodnotě 25 000 eur), vyznamenaly značně různorodé autory. Libris potvrdila široký ohlas i komerční úspěch (s více než 100 tisíci výtisky nejlépe prodávaný nizozemský román za rok 2013) románu Tommyho Wieringy (1967) Dit zijn de namen (Toto jsou jména), o němž jsme se zmiňovali už v loňském přehledu (česky od tohoto autora vyšel jeho první bestseller Joe Kluzák, Argo, 2008). Kniha rovněž získala čtenářskou cenu v rámci vlámské knihkupecké ceny Gouden Boekenuil. Wieringa však zabodoval i v zahraničí, když se jeho předchozí román Caesarion (2009) dostal do užšího výběru literární ceny IMPAC Dublin, určené pro nejlepší román v angličtině (ať už původní, či přeložený – v tom případě připadá čtvrtina ceny překladateli), vybraný na základě nominací knihovníků z celého světa. Je pravda, že zúčastněné nizozemské knihovny (na rozdíl např. od českých) chápou tuto soutěž jako příležitost k propagaci vlastní literatury ve světě, mají přehled o nizozemských titulech přeložených do angličtiny a nominují téměř výhradně nizozemské a vlámské autory, což je základní předpoklad k tomu, aby autor mohl postoupit do užšího výběru. Wieringův úspěšný rok završila pocta v podobě výzvy organizace CPNB (pro kolektivní propagaci nizozemské knihy), aby napsal prémii k Týdnu knihy 2014. Vyzkoušel si i reportérskou profesi v šestidílném dokumentárním televizním seriálu De Grens (Hranice) z různých částí nizozemského pohraničí.
Cenu AKO získala všestranná autorka a výtvarnice působící na pomezí nizozemské a vlámské literatury Joke van Leeuwen (1952, nositelka Huygensovy ceny 2012), za román Feest van het begin (Svátek začátku). Van Leeuwenová je známá především jako přední nizozemská autorka literatury „bez věkového vymezení“, jak charakterizuje své knihy pro děti a mládež (obvykle si je i sama ilustruje), avšak v tomto románu pro dospělé využila svého historického vzdělání. Dějištěm je nejmenované město v revoluční době, podle všeho Paříž v době francouzské revoluce.
Zdánlivě zcela odlišné laureáty cen Libris a AKO spojuje záměr autorů napsat jakési podobenství o zásadních lidských věcech: van Leeuwenová o hledání štěstí v chaotickém období převratných společenských změn, Wieringa o významu víry ve světě korupce a pokleslých morálních hodnot v okolí fiktivního stepního města Michailopol. Oba se také zajímají o složitý vztah společenství k „cizorodým prvkům“, jak se projevuje například vůči utečencům či přistěhovalcům.
Laureátem vlámské knihkupecké ceny Gouden Boekenuil se stal Oek de Jong (1952) za objemný autobiograficky laděný opus Pier en oceaan (Molo a oceán – viz také loňský přehled).
Dvouletá debutantská cena Antona Wachtera se v roce 2013 neudělovala, ale cena BNG Nieuwe Literatuurprijs (kulturního fondu banky BNG) pro autory do čtyřiceti let, kteří napsali nejméně dva tituly a dosud se jim nepodařilo doopravdy prorazit, odměnila román Christiaana Weijtse (1976) Euforie: fiktivní příběh architekta, který po ničivém útoku Al Káidy v Haagu, jemuž padne za oběť celý komplex megalomanských budov z 90. let 20. století (což bylo podle autora období euforie, tedy nepodloženého pocitu závratné radosti a pohody), dostane za úkol centrum města obnovit a svým projektem se chce vrátit k lidským rozměrům.
Básnickou cenu VSB Poëzieprijs získala nizozemská básnířka (původním povoláním vězeňská dozorkyně) Esther Naomi Perquin (1980) za sbírku Celinspecties (Inspekce cel). Na přelomu ledna a února 2013 také předal zemský básník Ramsey Nasr (1974) žezlo nové zemské básnířce Anne Vegterové (1958). V pořadí čtvrtá vykonavatelka tohoto úřadu tentokrát nebyla zvolena čtenáři, jak tomu bylo doposud, nýbrž jmenována odbornou porotou. Funkci bude zastávat do ledna 2017. Protože se střídání básníků nečekaně překrylo s oznámením abdikace královny Beatrix, rozloučil se ve verších s více než třicetiletou epochou nakonec jak odstupující Nasr, tak nastupující Vegterová. Jmenování nového zemského básníka bylo součástí prvního Týdne poezie, celostátní literární události, která se teď bude konat každý rok.
Za celé dílo se každoročně (střídavě za prózu, poezii a esejistiku) uděluje Cena P. C. Hoofta. V roce 2013 připadla esejistovi (ale také spisovateli, básníku a dramatikovi) Willemu Janu Ottenovi (1951). Už zmíněnou Cenu Constantijna Huygense, udělovanou rovněž za celé dílo, získal vlámský spisovatel, básník, dramatik a (např. shakespearovský) překladatel Tom Lanoye (1958). Jeho nejnovější román Gelukkige slaven (Šťastní otroci), neurotické křižování dvou belgických ztroskotanců a psanců stejného jména (Tony Hanssen, stejně jako hrdina autorovy prvotiny) po současném světě, patří ke kritikou vyzdvihovaným titulům roku 2013, v němž autor navíc oslavil třicáté výročí svého vstupu do literatury. Román také zvítězil v anketě o nejlepší erotickou scénu roku.
Cenu Zlatého pisátka (Gouden Griffel) pro nejlepší původní dětskou knihu dostal Simon van der Geest (1978) za napínavý příběh Spinder (Přadlák) o soupeření dvou bratrů o využití sklepních prostor, přičemž mladší Hidde (jehož deníkové záznamy jednoho měsíce čteme) v nerovném souboji sahá i k hrůzostrašnému tajemství, jež oba bratři už pár let sdílejí. Autor cenu dostal podruhé, v roce 2011 byla odměněna jeho předchozí kniha Dissus, příběh Odyssea převedený do světa současných dětí. Cena se uděluje v rámci dětské varianty Týdne knihy, která se koná tradičně v říjnu.
Odnož knihkupecké ceny Libris zaměřenou na historické publikace Libris Geschiedenisprijs získal historik Martin Bossenbroek (1953) za knihu Boerenoorlog (Búrská válka) o druhé búrské válce (1899–1902). Publikace byla také mezi finalisty knihkupecké ceny AKO.

Další zajímavé knižní novinky
Kromě těchto oceněných autorů a titulů vzbudila v roce 2013 ohlas celá řada dalších zavedených i nových jmen. Ze spisovatelů, kteří jsou díky překladům známí i českým čtenářům, uveďme – vedle již zmíněných literárních úspěchů Tommyho Wieringy – autobiograficky laděný „bildungsroman“ vlámské spisovatelky Saskie de Costerové (1976) Wij en ik (My a já, česky od téže autorky Hrdina, Pistorius & Olšanská 2008), jímž podle svých slov uzavřela fázi experimentování a vydala se cestou větší čtenářské přístupnosti. Básník a prozaik Remco Campert (1929), který se podvakrát představil osobně v pražské Arše (1999, 2007), napsal novelu Hôtel du Nord o životním bilancování stárnoucího básníka. O lásce v různých podobách píše do češtiny pravidelně překládaná Margriet de Moor (1941) v románu Mélodie d’amour. Přední představitel beletrizované literatury faktu Frank Westerman (1964, č. El Negro, Pistorius & Olšanská 2007, Zvíře, nadzvíře, Host 2012) pátrá ve Stikvallei (Dusivé údolí) po příčinách ekologické katastrofy v jednom kamerunském údolí roku 1986, ale současně se zamýšlí nad vznikem legend a mýtů od Islandu po Havaj. Mezinárodně uznávaný Arnon Grunberg (1971) vydal povídkovou sbírku Apocalyps (Apokalypsa).
Z autorů, jejichž knihy dosud do češtiny přeložené nejsou, vyvolal znovu (viz loňský přehled) pozornost A. F. Th. van der Heijden (1951) románem De helleveeg (Babizna), který tvoří pátý svazek autobiografické větve autorova díla se souhrnným názvem De tandeloze tijd (Bezzubý čas). Kniha vzbudila rozruch pobouřenou reakcí nestora nizozemského bigbítu Petera Koelewijna, protože autor v románu vyvolal dojem, že Koelewijnova matka poskytovala komůrku nad rodinnou rybárnou v brabantské metropoli Eindhoven andělíčkářce k ilegálním potratům. Sté výročí první světové války předjímá vlámský spisovatel Stefan Hertmans (1951) v románu Oorlog en terpentijn (Válka a terpentýn), založeném na deníkových zápiscích autorova dědečka. Kniha psaná vytříbeným, květnatým jazykem vzbudila ohlas ve Vlámsku i Nizozemsku (prodáno přes 20 000 výtisků), ale živý zájem projevili i zahraniční nakladatelé.
Ze stálic současné nizozemské literatury bez závratných prodejních výsledků, avšak uznávaných v kruzích náročnějších čtenářů vydal Allard Schröder (1946) román De dode arm (Mrtvé rameno) o hledání identity nemanželského syna, který trpí tím, že nepoznal otce. Stejným tázáním po identitě, ale v souvislosti s životem v jiné kultuře se zabývá spisovatel a básník Ilja Leonard Pfeijffer (1968) v románu La Superba, v hlavní roli s autorovým bydlištěm – italským městem Janovem.
Z autorů mladší generace napsal Joost de Vries (1983), srovnávaný už od své prvotiny Clausewitz (2010) s nizozemským klasikem Harrym Mulischem, román De republiek (Republika) o potrhlém profesorovi Josipu Brikovi, „hitlerogovi“ (postava inspirovaná slovinským filozofem Slavojem Žižkem). Pozornost vzbudil také Jamal Ouariachi (1978, syn marockého otce a nizozemské matky) románem De vertedering (Zjihnutí) o mladém muži, který sbírá odvahu k vybřednutí z jednotvárnosti a bezpečí zaběhnuté každodennosti. Podobně tápajícího mladého introverta, jehož hlavní ambicí je po úspěšném literárním debutu Lipari zmizet, uvádí kunsthistorik a výtvarník Robbert Welagen (1981) v autobiograficky laděném románu Het verdwijnen van Robbert (Robbertovo zmizení). Téma rozpadu rodiny zpracovává politoložka z Twentské univerzity Wytske Versteeg (1983) v knize Boy, kde adoptivní matka pátrá po okolnostech smrti pubertálního syna. Stejným tématem se zabývá Walter van den Berg (1970) v autobiograficky laděném románu Van dode mannen win je niet (Nad mrtvými chlapy se zvítězit nedá), v němž se snaží vžít do svého otčíma-násilníka a pochopit kořeny jeho jednání. Z vlastních zkušeností ošetřovatele čerpá Ernst Timmer (1954) v hořce humorném románu Florijn o poustevníkovi z vlastní volby, který se však koncem života už neobejde bez pomoci, a o pocitech profesionálního pečovatele, jenž naráží na administrativní i lidské meze péče o bližního. Žánr historického románu úspěšně pěstuje „nizozemský Eco“ Jan van Aken (1961), jehož nejnovější román De afvallige (Odpadlík) o Gótech v římské říši se formou pikareksního románu či „road movie“ zamýšlí nad nespolehlivostí historického líčení. Do finále literární ceny AKO pronikla z literatury faktu kniha De vergelding (Odplata) Jana Brokkena (1949) o nevyjasněném incidentu kolem likvidace německého vojáka a následné odplaty v autorově rodné vsi Rhoon roku 1944 a o vlivu tohoto „kostlivce ve skříni“ na současný život místního společenství.

Zahraniční úspěchy
Kromě už zmíněného Wieringova Caesariona mezi deseti finalisty (z toho mj. Murakami a Houellebecq) ceny IMPAC Dublin zaznamenala nizozemsky psaná literatura dvojnásobný úspěch ve francouzském překladu: nizozemský spisovatel a novinář Toine Heijmans (1969) získal Prix Médicis étranger za román Op zee (Na moři). Vlámský spisovatel Erwin Mortier (1965, č. Marcel, Paseka 2013) dostal Prix du meilleur livre étranger v kategorii esejistiky za Gestameld liedboek. Moedergetijden (Přerývaný zpěvník. Mateřská kniha hodinek), záznam závěrečné životní fáze autorovy matky, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Tuto cenu ve stejné kategorii získal ostatně v roce 2012 vlámský spisovatel David Van Reybrouck (1971) za knihu Congo, een geschiedenis (Kongo, dějiny, viz také přehled za rok 2010). Mezinárodní bestseller Hermana Kocha (1953) Večeře (Het diner, č. Barrister & Principal 2013) se během dvou týdnů po americkém vydání probojoval na devátou příčku v žebříčku deseti nejprodávanějších knižních titulů listu The New York Times. Australská fimová hvězda Cate Blanchett na podzim oznámila, že chce režisérsky debutovat americkou filmovou verzí tohoto románu.

Literární provoz
Žebříček nejprodávanějších titulů sice převážně kopíruje globální bestsellery bez nároku na literární úroveň (Brown, Hosseini, E. L. James apod.), ale díky tomu se v Nizozemsku prodalo 41 milionů knih a obrat klesl „jen“ o 5,5 % (oproti loňským 6,3 %). Podíl elektronických knih stoupl z 2,2 % na 3,2 %. Z nakladatelského a knihkupeckého světa přesto přicházejí spíše poplašné zprávy o snižování stavu zaměstnanců, slučování nakladatelství, pozastavování příjmu nových titulů či o balancování na pokraji krachu (to se týká např. knihkupeckého řetězce Selexyz-Polare). Snižování počtu vydaných titulů a zdrženlivost v uvádění neznámých autorů na nizozemský knižní trh způsobuje, že je stále obtížnější prosadit v nizozemských nakladatelstvích např. některého českého autora.
Naproti tomu Nizozemský literární fond NLF s ohledem na krizi rozšířil podporu překladů nizozemské literatury i na třetí titul stejného autora u jednoho nakladatele (dosud podporoval jen první dva tituly úhradou 70 procent překladatelských nákladů, v případě klasických autorů hradil překladatelské náklady stoprocentně). Podpora třetího titulu činí 50 procent překladatelských nákladů. Opatření zavedené loni pokusně na dobu jednoho roku bylo prodlouženo i na rok 2014. Vlámský literární fond hradí u prvních dvou titulů 60 procent překladatelských nákladů, u třetího titulu 50 procent, v případě klasických autorů hradí u prvních dvou titulů překladatelské náklady v plné výši a u třetího titulu ve výši 75 procent. Kromě toho uděluje do konce roku 2014 „ekonomicky slabším“ zemím příspěvek na produkční náklady v maximální výši 1400 eur na titul.

Pro zájemce o širší perspektivu nizozemsky psané literatury: nakladatelství Academia chystá publikaci Dějiny nizozemské literatury (ed. Wilken Engelbrecht).

Internetové odkazy:
nizozemské literární časopisy
autoři a tituly doporučovaní Nizozemským a Vlámským literárním fondem (bližší informace v angličtině)
podmínky grantu NLF
podmínky grantu VFL

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2242x

Inzerce
Inzerce