Václavková, Tereza
Jak Egu dojel na konec světa

Jak Egu dojel na konec světa
Tereza Václavková. Jak Egu dojel na konec světa. Verzone, Praha, 2013, 61 s.

Disney vsadil na auta jako hlavní personifikované postavy už v roce 2006 úspěšným filmem Auta v hlavní roli s odtahovým vozem Burákem a závodním autem Bleskem McQueenem. Svého automobilového hrdinu má nyní i Česko: je jím „auto za dolar“, trabant Egu. A přestože je trabant považován za nejhorší vozidlo na světě, nelze si představit vhodnějšího adepta na českou superstar než u nás tak oblíbené malé autíčko ze starých časů NDR. Předlohou mu bylo skutečné vozidlo a silný příběh. Na motivy cestovatelského deníku dobrodruha a novináře Dana Přibáně trabantí pohádku Jak Egu dojel na konec světa napsala a nakreslila Tereza Václavková.

Byl jednou jeden malý trabant a jeden velký sen… A co se z takového splněného snu dá vytěžit, ukazuje velká one man show vedoucího expedic na konce světa Dana Přibáně, který objíždí města s vtipnými a strhujícími přednáškami o výpravách s trabantem a posléze také dalšími stroji, fiatem „maluchem“ a jawou. Dobrodružství začala v roce 2007 zdoláním Hedvábné stezky ve střední Asii, pokračovala Afrikou a Jižní Amerikou. O každé výpravě vznikl dokument, ten z poslední cesty půjde do distribuce letos. Trabant Egu se stal národním hrdinou – dokázal to, co mnozí považovali za nemožné.

Tereza Václavková má ráda silné myšlenky, současné příběhy a zajímavosti. Není tedy divu, že se rozhodla využít potenciál trabantího dobrodružství a zpracovat je pro dětského čtenáře. Rozsáhlá síť aktivit kolem trabanta Egu zdařile rozšiřuje možnosti zakotvení pohádky u širšího publika. Expediční trabant Egu si například větší děti můžou sestavit v oblíbených vystřihovánkách časopisu ABC, ve kterém Přibáň pracoval.

Václavková se uchýlila k antropomorfizaci, aby tak došlo ke ztotožnění s postavou vysmívaného automobilu, který má sice občas strach, ale většinou mu nechybí kuráž. Z popisu, jaký trabant vlastně je, vyvstává obraz zranitelného, malého a ošklivého vozu, se kterým je o strach jezdit. Na tomto pozadí výrazně vystupuje jeho zarputilost, s níž chce dojet až na konec světa. Autorka jejím prostřednictvím vyzdvihla základní téma síly snu – aneb jak dokázat velké věci, i když vám nikdo nevěří nebo když říká, že něco nejde, aniž by to zkusil.

V knize nechybí náležitá dávka dobrodružství, kterou skýtá cestování, ovšem s důrazem na připravenost. Ukáže dětem i co si sbalit na expedici a jak opravit kolo. A pak už můžou spolu s trabantem Egu vyrazit na poučné putování Afrikou a Jižní Amerikou. Egu má dětskou schopnost se divit, pozastavuje se nad neznámými věcmi, které cestou potkává, jako je poušť, ledovec nebo exotická zvířata, a porovnává je s tím, co zná. Nenásilně a vtipně tak malým dětem přibližuje život na jiných kontinentech a jejich specifika, pro snadnější zapamatovatelnost se zaměřením na ta „nej“: vypráví, jaká je nejvyšší hora Afriky, že kolem rovníku jsou nejkrásnější zvířata a v Americe zase ta nejbarevnější. Přitom rodičům nechává prostor pro dovysvětlení. Pomoc bude třeba zejména u cizích jazyků, například postava Malucha mluví polsky. Egu se na cestu ptá zvířat, lidi v knize nemají místo. Vyústěním příběhu je, že žádný konec světa neexistuje, protože země má tvar jako meloun. Nepostradatelnou součástí výkladu jsou mapy zachycující, kudy Egu putoval.

Velmi důležitou roli hraje v knize motiv kamarádství, které je zásadní pro druhé dobrodružství situované do Jižní Ameriky. Egu na cestu přibírá trabanta Babu, motorku Anežku a Polski Fiat Maluch. Každý z nich má v příběhu důležitou úlohu a i ten nejmenší článek skupiny dokáže velké věci.

Jak Egu dojel na konec světa je milý a něžný příběh bez přítomnosti zla, stejně jako předchozí autorčiny knižní příběhy věnované Jůlince (Jůlinka z veselé zahrádky, 2011; Jůlinka z jedlé zahrádky, 2013). Potěší, pobaví a poučí nejen děti motoristických fanoušků.

© Martina Siwek Macáková