Lidegaard, Bo: Landsmän

Lidegaard, Bo
Landsmän

recenze historie

V tragických osudech židovského národa v Evropě během 2. světové války lze nalézt jen velmi málo světlých okamžiků, kdy se pronásledovaným Židům dostalo pomoci.

Bo Lidegaard: Landsmän. Z dánštiny do švédštiny přel. Margareta Eklöf, Natur & Kultur, Stockholm, 2013, 526 s.

V tragických osudech židovského národa v Evropě během 2. světové války lze nalézt jen velmi málo světlých okamžiků, kdy se pronásledovaným Židům dostalo pomoci. V souvislosti se severní Evropou je nejčastěji zmiňován švédský diplomat Raoul Wallenberg, který svým osobním nasazením zachránil před likvidací desítky tisíc maďarských Židů. K jiné, méně známé akci na záchranu Židů přímo v severní Evropě došlo na podzim roku 1943, kdy se téměř celé populaci Židů v Dánsku, čítající přibližně 7000 osob, podařilo uprchnout před deportací do koncentračních táborů, o které krátce předtím rozhodla okupační správa, do neutrálního Švédska. U příležitosti sedmdesátého výročí této události napsal dánský historik Bo Lidegaard v roce 2013 rozsáhlou knihu s prostým názvem Landsmænd (Krajané), která ještě téhož roku vyšla i ve švédském překladu Landsmän, pro nějž autor připsal samostatný doslov.

Lidegaard se zabývá dánskými dějinami ve 20. století a za svůj společenský i badatelský přínos obdržel v roce 2004 vedle dalších ocenění také titul „Rytíř 1. stupně řádu Dannebrog“. Vedle badatelské činnosti má také zkušenosti z práce na různých odděleních dánského ministerstva zahraničí.

Lidegaard pochopitelně není první, kdo se záchranou dánských Židů zabýval, většina předchozích prací však vzešla z pera zahraničních (tedy nikoliv dánských) autorů, povětšinou žurnalistů bez hlubšího historického vzdělání. Lidegaardovu práci tak nelze považovat za pouhý pokus zviditelnit se u příležitosti významného výročí, nýbrž za příspěvek snažící se alespoň částečně vyplnit bílé místo v dosavadní produkci.

Autor svůj text přehledně rozdělil do 14 kapitol, z nichž každá je věnována událostem jednoho dne v období od 26. září do 9. října 1943, pouze první kapitola shrnuje kromě událostí ze samotného 26. září také vývoj postavení Židů v Dánsku od třicátých let. Závěrečný epilog pak shrnuje osudy jednotlivých aktérů po roce 1943. Na rozdíl od některých dřívějších prací k tomuto tématu se autor nezaměřuje pouze na jednu skupinu účastníků těchto pohnutých událostí, nýbrž se snaží zachytit aktivity jak samotných Židů, tak i okupační správy a jejího represivního aparátu a vedle toho také činnost dánských politiků na domácí půdě i v exilu. Opírá se přitom o bohatou pramennou základnu – čerpá z deníků, které si uprchlíci v průběhu útěku vedli, z oficiální korespondence mezi dánskými, německými a švédskými úřady, z dobového tisku a v některých případech i z deníku samotného dánského krále Kristiána X.

Autorovým záměrem však nebylo pouze podat popis událostí z přelomu září a října 1943, nýbrž také pokusit se odpovědět na otázky, proč se téměř všichni Dánové rozhodli pomoci svým ohroženým spoluobčanům a proč Švédsko otevřelo těmto uprchlíkům hranice. Autor se nespokojil s obecnými formulacemi typu „pomáhat ohroženým je morální povinností každého člověka“ a snaží se dopracovat ke konkrétnější odpovědi. Na jednu stranu dochází k pro Dány jistě příznivému závěru, že místní židovská komunita byla natolik propojena s ostatními složkami dánské společnosti, že tradiční antisemitistická propaganda snažící se Židy vyčlenit z občanské společnosti se v Dánsku nemohla prosadit – tento důležitý závěr je také důvodem, proč Lidegaard svou knihu nazval právě Krajané. Na druhou stranu autor připomíná, že když okupační správa v roce 1941 po vpádu nacistických vojsk do Sovětského svazu pozatýkala značnou část představitelů dánské komunistické strany, těchto krajanů se v Dánsku téměř nikdo nezastal. Poněkud provokativně pak klade otázku, zda by se Židé dočkali pomoci od širokých vrstev dánské společnosti, pokud by rozhodnutí o jejich deportaci přišlo dříve než v roce 1943, tedy po vstupu USA do války, porážce německých vojsk v severní Africe i u Stalingradu a po kapitulaci Itálie. Ve stejném duchu autor hodnotí rozhodnutí švédských politiků o udělení azylu všem přibližně 7000 uprchlíků. Ačkoliv oceňuje vstřícná gesta ze švédské strany jako např. příděly benzinu zdarma pro dánské rybáře, kteří se po převezení uprchlíků vraceli se svými loďmi zpět do Dánska, či velkorysé odmítnutí nabídky uhrazení veškerých nákladů z dánské strany po roce 1945; připomíná zároveň, že židovští uprchlíci pomohli Švédsku získat sympatie Spojenců v situaci, kdy se válečné štěstí začínalo obracet v neprospěch Osy a švédští politici hledali způsob, jak odčinit svou dosavadní vstřícnou politiku vůči Německu (známé dodávky železné rudy či přesuny německých vojsk z Norska přes švédské území na východní frontu).

Výše zmíněný speciální doslov napsaný pro švédské vydání knihy bohužel nepřináší téměř nic nového, jedná se spíše o jakési stručné shrnutí švédské politiky během celé 2. světové války, které s vlastním tématem knihy souvisí jen okrajově. Navzdory očekávání je tak doslov v zásadě zbytečný. Naopak českého čtenáře jistě zaujme skutečnost, že situace, v níž se Dánsko před německou okupací nacházelo, se velmi podobala té, v níž bylo Československo: také v Dánsku se dodnes vedou diskuse na téma „Měli jsme se bránit?“, i dánští politici se snažili vyřešit problém stále narůstajícího počtu uprchlíků z nacistického Německa a stejně jako zde by i v případě dánska Německo ve 30. letech bylo rádo vidělo německo-dánskou hranici výrazně hlouběji na dánském území.

Pro českého čtenáře je také zajímavou informací, že necelých pět set dánských Židů, kteří byli navzdory pomoci spoluobčanů i laxnosti větší části německých orgánů při útěku dopadeni, bylo deportováno do Terezína, kde zůstali až do konce války.

Celkovou přehlednost knihy bohužel značně nabourává obrazová příloha. Její černobílé provedení, chvílemi téměř působící dojmem muzejních popisků, sice velmi působivě vystihuje atmosféru tématu díla, ale její rozmístění je dosti chaotické a rušivé, neboť na mnoha místech vložená příloha přetrhává souvislý text. Umístění obrazové přílohy na začátek a konec každé kapitoly by jistě bylo pro celkový čtenářský dojem lepší. Textový doprovod pak nezřídka opakuje informace obsažené již v samotném textu knihy, což přínos obrazové přílohy dále snižuje.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2107x

katalogy

Inzerce
Inzerce