Simukka, Salla: Rudá jako krev

Simukka, Salla
Rudá jako krev

ukázka dětská

Bylo nebylo, jednou uprostřed zimy se z mraků snášely sněhové vločky měkké jako peříčka. V hradním okně, jehož rámy byly z černého ebenového dřeva, seděla královna a vyšívala.Zatímco tak vyšívala a vyhlížela z okna, stalo se, že se jehlou píchla do prstu a na sníh skanuly tři kapky krve. Červené kapky vypadaly na bílé sněhové pokrývce tak hezky, že si královna pomyslela: – Ach, kdybych tak měla děťátko, bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako ebenové dřevo!

Salla Simukková: Rudá jako krev. Přel. Jitka Hanušová, Egmont, Praha 2013, 280 s.

Prolog

Bylo nebylo, jednou uprostřed zimy se z mraků snášely sněhové vločky měkké jako peříčka. V hradním okně, jehož rámy byly z černého ebenového dřeva, seděla královna a vyšívala.Zatímco tak vyšívala a vyhlížela z okna, stalo se, že se jehlou píchla do prstu a na sníh skanuly tři kapky krve. Červené kapky vypadaly na bílé sněhové pokrývce tak hezky, že si královna pomyslela: – Ach, kdybych tak měla děťátko, bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako ebenové dřevo!

Lumikki Anderssonová. Finská Švédka z Riihimäki.

Ta, která měla na všechno promyšlený názor.

Ta, která sbírala jedničky jak z fyziky, tak z filozofie.

Která hrála Ofélii takovým způsobem, že se dva z pedagogů rozzlobili a zbytek dojal.

Která se nezapojovala do žádných společných školních programů ani akcí.

Která vždycky jedla sama, ale nikdy nevypadala osaměle.

Byla cizím kusem skládačky, který nemá své místo, ale přitom může překvapivě sedět téměř kamkoliv.

Nebyla jako ostatní. Byla právě jako ostatní.

Lumikki došla ke dveřím temné komory a rozhlédla se. Nikde nikdo. Vstoupila do předsíně a zavřela za sebou dveře. Nastala tma. Otevřela zkušeně a bez váhání dveře temné komory. Ruka už znala prostor před sebou. Neproniknutelná tma. Ticho. Klid. Její vlastní chvilka před začátkem školního dne. Vynulování. Nabití. Každodenní rituál, o kterém nikdo nevěděl. Ten zvyk byl vzpomínkou na minulost a zároveň i součástí přítomnosti. Lumikki musela po mnoho let vyhledávat různé úkryty, protože měla strach. Nalézat tajná zákoutí a bezpečná útočiště bývala věc přežití. Nyní už to nebyla otázka strachu, ale touhy zabrat si svůj vlastní prostor na takovém místě, které patřilo všem. Tmavá komora bylo její útočiště, ve kterém se mohla ještě na chvíli uklidnit, než vstoupila do světa řečí, hlasů, názorů a pocitů jiných lidí.

Lumikki se opřela o stěnu a hleděla otevřenýma očima do černoty. Vyprazdňovala z hlavy myšlenku za myšlenkou. Ze všeho nejjednodušší bylo oprostit se od všedních, z větší části triviálních úvah, které se točily kolem následující hodiny matematiky, možné návštěvy obchoďáku po škole, večerní hodiny body combatu. Nyní se ten povrchní rozruch nedařilo smést pryč. Něco tomu bránilo. Něco rušilo.

Pach.

V temné komoře to bylo cítit jinak než obvykle. Nedokázala ten odér definovat. Udělala krok vpřed. Něco se lehce dotklo její tváře a ona couvla zpátky, rozsvítila bezpečné červené osvětlení.

Pětiseteurovka.

Desítky pětiseteurovek visely v temné komoře a sušily se. Byly pravé? Lumikki se dotkla povrchu nejbližší bankovky. Zdálo se, že minimálně papír byl pravý. Ověřila, zda se v miskách nevyvíjejí fotografie, a rozsvítila normální světlo.

Bankovky proti světlu. Vodoznak měly, stejně tak obrazec, který se při pohledu proti světlu poskládal. I ochranný proužek a hologram byly na svých místech. Pokud bankovky nebyly pravé, šlo o velmi vydařené padělky.

Voda v miskách byla nahnědlá. Lumikki ji zkusila prstem. Voda.

Podívala se na podlahu, na které byly patrné červenohnědé skvrny. Podívala se na růžek bankovky, na kterém byla stejná červenohnědá barva. V tu chvíli věděla, co ji v temné komoře tak rušilo.

Pach staré krve.

Kapitola 4

Lumikki hleděla z okna třídy na jinovatkou se třpytící stromy a nízké, staré náhrobky. Bílá pohlednicová scenerie ji ani trochu nezajímala. Bylo zkrátka jednodušší spočinout očima na ní než na úkolech nadepsaných na tabuli, které vyžadovaly zapojení mozku. Myšlenky se přitom chtěly zabývat něčím docela jiným než matematikou.

Peníze v temné komoře nechala. Odešla, zavřela za sebou dveře a šla na hodinu. Nikomu se o nich ani slovem nezmínila. Měla celou vyučovací hodinu na přemýšlení, co udělat.

V životě si nejlíp poradíš, když se co možná nejméně pleteš do cizích věcí.

To bylo už dlouhé roky její motto. Žádné zaplétání, žádné potíže, žádné zásahy do záležitostí ostatních. Když byla zticha a mluvila jen tehdy, šlo-li skutečně o vážnou věc, měla od ostatních pokoj. Dokonce i teď měla chuť na celou věc zapomenout. Zapomenout na vyprané bankovky od krve. Bohužel věděla, že nemá na výběr. Peníze ji hryzaly v mysli stejně neodbytně jako v nich nasáklý pach. Nebude mít klid, dokud nepodnikne něco, co by tu záhadu alespoň trochu vyjasnilo.

Asi by to měla oznámit řediteli. Tím by se celá záležitost pohnula kupředu a pryč z její mysli. Možná, že byly bankovky součástí nějakého uměleckého projektu. V tom případě by sotva byly pravé. Ale proč by někdo vyvíjel tolik úsilí k výrobě falešných peněz? Navíc vypadaly tak opravdově, že by je policie zaručeně označila za padělky, a padělání byl zločin.

Anebo byly pravé.

Lumikki nenapadl žádný dobrý důvod, proč by se někdo rozhodl prát takové množství peněz ve školní temné komoře. A především je tam nechat za odemčenými dveřmi. To bylo nesmyslné jednání. Její mozek se snažil najít logické vysvětlení, ale marně. Zavřela oči a viděla bankovky, jak visí na šňůrách. Na tom obraze něco zásadního chybělo, klíčový činitel, který by jí vyjevil odpověď. Nebyla žádný Sherlock Holmes, který by na základě jediného pohledu dokázal sestavit bezchybný řetěz událostí vedoucí k sušícím se bankovkám.

Lumikki bude muset za ředitelem. Měla by ty bankovky posbírat a zanést řediteli. I když možná by na ně neměla sahat?

Slunce nezkrotně sálalo do větví stromů, ty odpovídaly vzdorovitým, oči sužujícím jiskřením. Mráz vřeštěl zimou až dovnitř do tepla třídy. Lumikki se otřásla. Stojící vzduch ve třídě byl ochromující, myšlenky se posouvaly ztuha.

Učinila rozhodnutí.

překlad © Jitka Hanušová
ukázka z knihy Rudá jako krev
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2299x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce