Liessmann, Konrad Paul: Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti

Liessmann, Konrad Paul
Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti

recenze filozofie

Leccos z toho, o čem Liessmann píše, čtenáři mohli číst už v jeho předchozích textech. A zároveň v některých rovinách u něj téma „hranice“ zůstalo nedostatečně rozvinuto. Očekávat ovšem od Liesmannovy knihy multidisciplinární příručku by bylo bláhové. Jde o filozofovo zamyšlení nad potenciálně mnohem výživnějším tématem, které může podnítit k dalšímu studiu, potěšit, ale jen málokoho překvapí.

Konrad Paul Liessmann: Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti. Přel. Milan Váňa, Academia, Praha, 2014, 144 s.

Nakladatelství Academia nedávno přišlo s novou publikací úspěšného vídeňského filozofa Konrada Paula Liessmanna s názvem Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti. Podle anotace v ní má autorovi jít o hranice mezi bytím a nicotou, mezi zvířetem a člověkem, od „politických a topografických hranic až k rozdílu mezi mládím a stářím, od diference mezi placenou prací a lidským jednáním až ke krizi, jež zachvacuje vše“.

Hranici autor vnímá ambivalentně, jako cosi, co může mít svůj význam a hodnotu, vždyť základním principem každého myšlení je, nebo by mělo být rozlišování, a tedy stanovování hranic. Proto podle něj není rozumné se všech hranic bezhlavě zbavovat; rozlišovat totiž „znamená vylučovat, a to se aktuální rétorice inkluze málo hodí“. Navíc realisticky konstatuje, že „všude tam, kde mizí hranice, vznikají hranice nové“, takže sice zmizely hradby chránící okraje měst, ale místo toho rostou dobře opevněná obytná ghetta „nové globalizační elity“, do kterých je pro normálního smrtelníka obtížné se dostat. Připomíná, že tu a tam může být „humánnější hranice respektovat a přes hranice podávat druhému ruku, než hranice strhávat, abychom si druhého přivtělili“. A jestliže bohatí a mocní mohou hranice libovolně překračovat (či ignorovat), jsou to ti slabí, kdo je potřebují pro svoji vlastní ochranu.

Zvláště silně se autor přimlouvá za zachování pojmových hranic mezi člověkem a zvířetem na jedné straně a člověkem a strojem na straně druhé. Po Hegelovi přitom opakuje, že člověk právě proto, že ví, že je zvířetem, jím už přestává být. Liessmann vyhroceně tvrdí, že současný člověk „nachází své štěstí jen v obrazech svého nelidství“, což autor kritizuje. Touhu po vylepšování přirozenosti člověka coby deficitní bytosti přitom stopuje do minulosti a překvapivě ji nachází i v křesťanském konceptu nového, znovuzrozeného člověka.

Někdy autor píše o hranicích fyzických, častěji ovšem spíše o těch nehmotných, abstraktních, přičemž uvažuje například nad tím, nakolik dnešní stát pro své občany představuje záchranu a nakolik nebezpečí, nebo nad tím, kde u současných lidí leží hranice mezi rizikem a kontrolou (zatímco předchozí generace váhaly mezi nebezpečím a záchranou). Často se ovšem jeho uvažování vlastně týká „hranic“ jen okrajově nebo ne na prvním místě. Třeba když pojednává o tom, jaká by měla být evropská identita (z čehož ovšem implicitně vyplývá, co součástí Evropy je, a co nikoli), nebo když se zamýšlí nad stářím coby hranicí mezi životem a smrtí, především přitom ale tematizuje (a odsuzuje) soudobý kult mládí a podceňování hodnot stáří („jediná šance starých spočívá v tom, nestárnout“). V této i v jiných kapitolách se přitom vrací ke svému oblíbenému tématu kritérií konkurence, výkonnosti a zisku, která podle něj stále více ovládají a deformují současnou civilizaci. Případně k motivu nadvlády techniky nad člověkem, takže i kodex lidského chování je „diktován věcmi“. Přidává přitom některé nové, související aspekty: k záporům současnosti patří podle něj také preference a vláda hluku, takže například elektromotor nemá šanci se prosadit, protože je příliš tichý.

Mnohé z toho, o čem Liessmann píše, čtenáři mohli číst už v jeho předchozích textech. Ale zároveň v některých rovinách u něj téma „hranice“ zůstalo nedostatečně rozvinuto. Tak kupříkladu „obrazy nelidství“, které s nevolí uvádí, poskytují množství vděčného popkulturního materiálu, ať už jsou to roboti a kyborgové (člověk – stroj), King Kong či vlkodlaci (člověk-zvíře) nebo zombie (příhodné téma pro závěrečnou Liessmannovu kapitolu nazvanou Na hranicích mezi životem a smrtí). A téma by se dalo takřka nekonečně rozšiřovat do dalších oblastí. Kupříkladu etologové a biologové ukazují, že tendence po zevním odhraničení je i v přírodě velmi silná – čím více druhů kachen obývá jedno území, tím markantněji odlišné jsou jejich svatební šaty. (Pokud ale na některý ostrov pronikne jen jeden druh kachen, brzy u něj podle Stanislava Komárka pestré zbarvení samců úplně zanikne a obě pohlaví jsou stejně nenápadná – není se tu od koho odlišovat.) A podobně v etnologii: například pobaltští Němci, cítící se jako „kulturträgři“ v moři Lotyšů, Estonců a Rusů, byli prý mnohem „němečtější“ než kterýkoli z jejich krajanů v samotném Německu... Očekávat ovšem od Liesmannovy knihy multidisciplinární příručku by bylo bláhové. Jde prostě o filozofovo zamyšlení nad jedním (potenciálně mnohem výživnějším) tématem, které může podnítit k dalšímu studiu, snad i potěšit, ale z těch, kteří už Liessmanna znají, asi jen málokoho překvapí.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1887x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce