„Je začátek nového století a hudební průmysl čelí krizi. Nové technologie, nová média a nové obchodní praktiky představují těžkou zkoušku pro principy copyrightu. ,Piráti‘, kteří využívají revolučního postupu, jenž jim umožňuje přesné kopírování, rozmnožují hudební skladby jako na běžícím pásu.“ Tato slova uvozují jednu z kapitol knihy Pirátství. Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese od britského historika Adriana Johnse. Čtenář předpokládá, že jde o popis situace počátku 21. století, ale autor pasáž chytře formuloval tak, aby postihovala i situaci hudebního průmyslu na začátku století dvacátého. I když se konkrétní technické prostředky změnily, hlavní aktéři i podstata sporu zůstávají nezměněné. Přičemž například pro dnešní vydavatele hudebních nahrávek nebo tištěných učebnic může být zjištění, že těžkosti s jejich podnikáním mají četné precedenty v minulosti, sice myšlenkově obohacující, ale asi je jen slabou útěchou…

Podle autora jsou dějiny pirátství „dějinami modernosti“, což ale neznamená, že by jeho kniha začínala až od Gutenberga, jak by mohl naznačovat její podtitul. Naopak, Johns připomíná už některé antické autory (jako Galénos a Vitruvius), kteří kritizovali skutečnost, že je jim připisováno autorství knih, jež nenapsali, nebo naopak jejich díla byla vydávána pod cizími jmény. Specifická kombinace obchodních a kulturních složek, která dala vzniknout „pirátství“, jak ho chápe Johns, ovšem tehdy ještě neexistovala. Koncept duševního vlastnictví je tedy podle autora spíše až novověkým vynálezem (první všeobecný zákon o patentech pochází z roku 1447), jeho principy jsou dynamické  a „skrz naskrz historické“. Přitom ale autor současně ukazuje, že určité konstanty se – jak už jsme ostatně viděli – vracejí napříč staletími, například spory o svobodu šíření informací. Už ve středověku se debatovalo o tom, zda je poznání darem od Boha pro několik málo zasvěcenců, nebo je může získat každý, kdo je „dostatečně zdatný a dodržuje pravidla dané metody“.

Autor do své knihy shromáždil úctyhodné množství poznatků z velmi odlišných oblastí, protože padělat či nelegálně rozšiřovat se dají nejen knihy a hudba, ale například i léky. Čtenář se v knize seznámí také s dlouhou řadou osobností z různých oborů, s vynálezci a tiskaři, s vydavateli fyzicky ničícími skladiště pirátských knih i s teoretiky uvažujícími o podstatě vědy nebo o dějinách civilizace z hlediska pirátství. Pozoruhodný je případ Norberta Wienera, který čím horlivěji bojoval za obecnou otevřenost ve vědě, tím si víc chránil autorství své vlastní práce a žárlivě si střežil pověst zakladatele kybernetiky.

V publikaci najdeme také spisovatele, kteří bojují proti vydávání podvržených verzí vlastních knih, jako Cervantese, jehož don Quijote v druhém dílu románu záměrně místo do Zaragozy zamíří do Barcelony, aby se odchýlil od příběhu jím neautorizované knihy a ukázal tak „její neautentičnost“. Johns uvádí i autory, jejichž díla byla padělateli podivným způsobem dotvářena a křížena. Chyběly v nich proto celé kapitoly, nebo se tam naopak objevovaly odstavce od úplně jiného autora, takže vznikaly hybridy, kdy mohl být Dickensův román „okořeněn špetkou Thackerayho“.

Dozvíme se v ní o sebezničujících válkách mezi jednotlivými původci pirátských tisků, jež je někdy vybičovávaly k neslýchaným výkonům, jako například stihnout vytisknout, svázat a distribuovat knihu za dvacet osm hodin. Tyto boje přitom mohly vést i k tomu, že své zboží nabízeli nejen částečně či zcela protiprávně, ale také pod cenou. Poučíme se o těžkostech BBC (a jejích předchůdců) s kontrolou toho, zdali někdo neposlouchá „načerno“, a o snahách po vypátrání pirátských posluchačů. I o hlasech těch, kteří v odporu proti tomu naopak hrdě vyhlašovali, že je lepší „zrušit rozhlas, než se vzdát svobody“.

Čtenář má možnost nahlédnout do prostředí komunit kreativců, kteří byli schopni sestrojit si – za účelem neplaceného poslechu – vlastní radiopřijímač nebo vynalézat způsoby, jak se nabourávat do telefonní sítě a volat v ní zadarmo. A také o panteonu slavných postav, jejichž slavné kousky se mezi členy dané komunity po léta tradovaly a opřádaly stále novými legendami. A s překvapením si v knize čte také o tom, kam až se vyhrotil spor o to, zda měla být americká produkční společnost Columbia Pictures odkoupena japonskou firmou Sony. Mnozí Američané prý tehdy proti tomuto kroku protestovali, odsuzovali ho jako ztrátu duše vlastního národa a argumentovali tím, že americký film zůstával „jedinou věcí, kterou Japonci nedokážou napodobit“.

Autor toho ví o pirátství příliš mnoho, než aby se uchyloval ke zjednodušování a schematickým soudům, které by někoho příliš unáhleně zatracovaly. Ukazuje nebezpečí pirátství, ale zároveň se ho snaží opatrně zastávat. Zdůrazňuje, že samotné slovo „pirátství“ je odvozeno od výrazů původně označujících „zkoušku“, „zkušenost“ či „pokus“. Je podle něj ironie, že kdysi tedy mělo blízko ke kreativitě, za jejíhož nepřítele je nyní považováno, a to ne zcela spravedlivě. V současnosti každopádně čelíme krizi konceptu duševního vlastnictví. Volá proto po jeho reinterpretaci a zásadním přehodnocení. Za svůj axiom by autorem žádaná reforma mohla „přijmout rozlišení mezi digitální a analogovou sférou, neboť kopírování je v každé z nich prokazatelně jiné. Nebo by mohla podpořit radikálnější formu propojení, která by rozlišovala hned několik kategorií – genetickou, algoritmickou, podle způsobu zápisu a další –, a nikoli pouze dvě.“ I když autor přichází s těmito nekonvenčními nápady, spěcháme dodat, že sám je při zachování práv jiných autorů ohleduplný a u ilustrací, které jsou v jeho knize přetištěny, pečlivě uvádí zdroj a případně i svolení majitele práv.

Johns nedává jednoduchý návod, jak problém autorských práv jednou provždy vyřešit. A podle něj ho nedává ani historie „pirátů“, která nabízí jen různé, více či méně neúspěšné pokusy. Avšak díky němu alespoň známe dějiny těchto ztroskotavších snah opravdu důkladně.

Adrian Johns: Pirátství. Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese. Přel. Lucie Chlumská a Ondřej Hanus, Host, Brno, 2013, 636 s.