Garcia, Tristan: Faber. Le destructeur

Garcia, Tristan
Faber. Le destructeur

recenze beletrie zahraniční

Vypadá to jako politický román. Nelze se sice místy ubránit dojmu, že Tristan Garcia (*1981) v románu Faber. Le destructeur (Faber. Ničitel) svou dobu trochu přecenil, přesto je ale od prvního okamžiku zřejmé, že máme co do činění se silnou generační výpovědí.

Faber: muž, který chtěl všechno zničit
Tristan Garcia:
Faber. Le destructeur. Gallimard, Paris, 2013, 480 s.

Vypadá to jako politický román. Nelze se sice místy ubránit dojmu, že Tristan Garcia (*1981) v románu Faber. Le destructeur (Faber. Ničitel) svou dobu trochu přecenil, přesto je ale od prvního okamžiku zřejmé, že máme co do činění se silnou generační výpovědí.

Ústřední postavou románu je enigmatický Faber, jakési vtělení démona v lidském těle, kterého se chtějí všichni zbavit. Jako zlého svědomí, bývalého idolu a démona v jednom. Úměrně tomu, jak ho vlastně kdysi obdivovali.

Rozsáhlý román, čítající na 480 stran, je vlastně dobová freska povahy sociálního dokumentu, složená z filmových flashbacků: vrací se nadvakrát do minulosti, do té ponorné krajiny dětství a dospívání svých hrdinů v průběhu 80. a 90. let, aby se opět vynořil v současnosti.

Mezi dokumentem a thrillerem
Přesně popsané situace dávají zapomenout, že jsme v románu, což autor dokáže posílit velkým vypravěčským nasazením a povýtce sociálněkritickou dikcí. Od prvního okamžiku četby působí text na čtenáře jako přesně načasovaná výbušnina. Dílem pro svou plastičnost – ve smyslu silného vizuálního zážitku –, dílem pro vnitřní napětí.

Ostatně již Garciův úspěšný první román La meilleure part des hommes (To nejlepší z mužů, Gallimard 2008), traktující zážitek generace nečekaně zasažené pandemií AIDS, tedy kniha, za niž získal ocenění Prix de Flore, vyvolala svého času velký ohlas...

Autor má zkrátka cit a patřičné zaujetí pro autentičnost. Nechybí mu schopnost vybrat si závažné téma, oscilující mezi sociálním dokumentem a politickým pamfletem. Verva, s jakou črtá kolorit a autentické dialogy, vás rychle strhne: nabízí někdy doslova až reportážní syrovost na pomezí thrilleru.

Odpustíte mu s lehkým srdcem – právě z důvodu oné emotivní vervy – trochu toho nastavovaného mladického intelektuálního patosu, jímž své příběhy s oblibou zasazuje do geopolitického a civilizačního kontextu Západu. Působí to přece jen, zvláště v tomto případě, poněkud školometsky. Ale autorovi věříte, že se hodlá srdnatě utkat s tématem, které se ho velmi osobně dotýká.

Iniciace reformou Juppého
Hrdiny jeho příběhu je trojice nerozlučných přátel: Basile, Madeleine a Faber. Autorem byli vybráni tak trochu jako sociální vzorky jeho generace. „Byli jsme děti střední třídy jedné země Západu, druhá generace po vyhrané válce, jedna generace po zpackané revoluci. Nebyli jsme ani chudí, ani bohatí, nelitovali jsme aristokracie, nesnili jsme o žádné utopii a demokracie nám byla ukradená,“ píše úvodem.

Hlavní iniciační zkušeností, kromě běžných pubescentních starostí (hudba, první lásky a první zavržení), se stala zejména památná revolta z podzimu roku 1995 – proti sociální reformě konzervativního premiéra Alaina Juppého. V románu sice nenalezneme žádnou přímou návaznost na studentskou revoltou roku 1968, ale poblouzněností, hraničící s metafyzickou utopičností, je samotný román doslova prodchnut.

Příběh přátel, zasazený do fiktivního měta Le Morney, obývaného převážně těmi, co si nemohou dovolit bydlet v Paříži, otevírá místy anekdotické sociálně-politické panorama francouzského maloměsta přelomu 80. a 90. let minulého století. Jsme tak němými svědky proměny maloměstské periferie v perspektivní „tržní urbanismus“, jehož symbolem se stává odlidštěné obchodní centrum.

Odumírající část staré, kdysi dělnické čtvrti na straně druhé má půvab odcházející epochy, v němž se to občas mihne drobnými postavičkami (jednou z nich je například groteskní učitel Mésierese). Nechybějí ani symboličtí zástupci politické moci, jak je Garcia zobrazil ve směšné karikatuře pravicového starosty Hersenta.

Ten démon Faber
Ústředním hrdinou je ovšem titulní postava, Faber, jinak také Mehdi, potomek alžírských imigrantů a sirotek, kterého vychovávají dvě rodiny místních. Faber, jenž si s sebou nese nevyřčené tajemství a místy téměř nadlidskou sílu, na sebe strhává veškerou pozornost – a Garcia z něho učinil epicentrum všeho dění, jež s přesnou cykličností vybuchuje postupně v sérii událostí, kterými se posléze otřese celé maloměsto.

Kdo je ale ve skutečnosti Faber? Kým byl? Touží on sám po nějaké budoucnosti?

Příběh vypráví v různých fázích každý z trojice přátel, s trochu nastavovanou psychologií osobních motivací, jejich úhly pohledu jsou ovšem zcela podřízeny dějovému sledu, připomínající zejména odlišné aspekty situací. Zběsilé tempo tohoto střídání vyprávěcí perspektivy, uvozeného varovnými dopisy s hrozbou „blízkého úmrtí“, se v čase proměňuje. Stejně jako se proměňují jeho hrdinové.

Kdo ale chce vlastně koho zabít? Román s překvapivou poitou, v níž autor trochu zvolní, ale jako by esejisticky otevíral možné pokračování, není jen zpráva o jedné inkarnaci, ale v duchu módního exorcismu i malá exkurze do satanismu.

Autor se v jednom rozhovoru vyznal, že hlavní hrdina Faber v rozporu s latinským významem svého jména rozhodně nic zvláštního nevytvořil, ale spíše naopak, jak také zní podtitul – toužil dát zrod „démonu naší doby“. Do jaké míry se mu to podařilo, ponechám na posouzení laskavému čtenáři, ne každému to musí vyhovovat – například Patrick Grainville v listu Le Figaro se snaží nabídnout srovnání: je jasné, že Garcia není ani Céline, ani Proust, ani Flaubert, natož Victor Hugo. Ale to ani nikdo, kromě Grainvilla, od Garcii snad neočekává.

Co se mne týče, domnívám se, že oscilace mezi fantasmagorií a realitou je autorem napsaná skutečně ve velkém stylu. Faber sice stále zůstává jen tradiční románovou postavou, což si uvědomíme zejména u jednoho poněkud komického sexuálního aktu, ale neztrácí rozhodně na lesku – zvláště v jednolitosti kontrastu, oné proměně mladického idolu v dnešního bezdomovce a kriminálního vyvrhele.

Román Faber Tristana Garcii, tento psychedelický (a místy velmi politický) příběh, je nejen výrazem jisté morální krize současnosti, ale zároveň i potvrzením autorova svrchovaného talentu.

© Josef Brož

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1898x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce