Rudčenková, Kateřina: Chůze po dunách

Rudčenková, Kateřina
Chůze po dunách

recenze beletrie česká

Básnířka, prozaička a dramatička Kateřina Rudčenková vydala na konci minulého roku po devíti letech novou sbírku básní. Oproti předchozí sbírce Popel a slast z roku 2004 je Chůze po dunách o poznání tenčí – a po jejím přečtení se nabízí možné vysvětlení, proč tomu tak je: z básní čiší pečlivost, obezřetnost, trpělivé promýšlení.

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách. Fra, Praha, 2013, 74 s.

Básnířka, prozaička a dramatička Kateřina Rudčenková vydala na konci minulého roku po devíti letech novou sbírku básní. Oproti předchozí sbírce Popel a slast z roku 2004 je Chůze po dunách o poznání tenčí – a po jejím přečtení se nabízí možné vysvětlení, proč tomu tak je: z básní čiší pečlivost, obezřetnost, trpělivé promýšlení. Základ většiny z nich tvoří pohyb, konkrétně chůze. Chůze funguje jako zdroj vnitřní síly, kterou tepe celá navenek klidná a trpělivá sbírka. Do básní jsme často uváděni skrze situaci, v níž lyrický subjekt někam kráčí, někam vchází či odněkud odchází. Prochází skutečnou, „vnější“ krajinou, ale kráčí i pomyslnou „vnitřní“ krajinou své paměti, svého života. Rudčenková se zde opírá o pro literaturu tradiční symbol chůze, potažmo cesty jako modu existence, jako způsobu zachycení světa a lidského života v literárním díle. Pohyb kráčejícího subjektu symbolizuje u Rudčenkové tok času, ale také jistou formu životní filozofie; neustále být v pohybu, nenechat se pohltit žádnou definitivou (ať už jde o založení rodiny, či jiný způsob zapadnutí do neměnných životních kolejí). Ve druhém oddílu sbírky nazvaném Neviděný ohňostroj se chůze v některých básních modifikuje v plutí, proplouvání, což souvisí s častým motivem moře (tento oddíl vznikl na stipendijním pobytu na pobřeží Baltského moře v Lotyšsku). Moře je zde přítomné nejen v rovině motivické a symbolické (moře jako symbol neměnnosti, která kontrastuje s pomíjivostí člověka), ale i v jazykovém plánu: verše často napodobují monotónní rytmus vln: „Otáčela ses, aby ses ujistila, / že stopy vytlačené do břehu už jsou smyty, / smyty, nebylas. Nechtělas být (…)“.

Také při konstruování světa básně hraje u Rudčenkové důležitou roli pohyb, tentokrát soustředný – směřující nejprve odstředivě, od sebe k světu, a poté dostředivě, zpátky k sobě. Nejvěrohodnější básně se rodí ve chvíli, kdy jsme svědky důsledné osobní angažovanosti subjektu, když pohlíží do nitra či skrze vlastní nitro. Pokud v básni vidíme krajinu (která je navíc často vnímána metaforicky), vždy se jeví taková, jakým je ten, kdo ji pozoruje. Krajina nepůsobí na subjekt, ale subjekt vždy působí na krajinu. Básně se díky tomu vyznačují obdivuhodnou stabilitou; pozorovatel se nenechává strhnout vjemem, ale vždy se se skutečností konfrontuje a přetváří ji, takřka ji využívá k tomu, aby do ní promítl vlastní zkušenost: „dál jdeš bílou krajinou / z rozdrcených chodidel“. Krajina se tak stává svědkem osamělosti, marnosti lidského snažení (a nejen lidského snažení, svět sám o sobě se jeví jako nesmyslný ), otiskuje se do ní neúprosně plynoucí čas. Stopy „vytrácení“ („[n]eznatelné vytrácení / během usínání a probouzení“) nachází Rudčenková všude okolo; to, co platí pro krajinu, platí i ve vztazích, ve vzpomínkách, je spatřováno v lidských tvářích, které subjekt míjí na ulici, dokonce i ve snu (to je mimochodem sféra, v níž se Rudčenkové poezie často pohybuje) – a snaha o zachycení lidské dočasnosti je tak povýšena na leitmotiv celé sbírky.

Se svéhlavostí subjektu souvisí tendence k symbolickému pojetí skutečnosti, která je pro básnickou tvorbu Rudčenkové typická. V Chůzi po dunách jde především o symboliku barev – hned v první básnické skladbě jsou jednotlivým životním etapám přisouzeny různé barvy. Symbolické vyjadřování ale prostupuje poetiku celé sbírky: „Budu se procházet po bodláčí, / uhlících a rozdrcených mušlích / s kaktusy po kapsách“. Přes výraznou symboličnost nejsou básně přetížené – a přispívá k tomu kromě již zmíněné střídmosti nový rys v autorčině básnické tvorbě, a tím je humor, často se blížící sarkastickému ušklíbnutí: „a k stáru klasicky: růžová, uf! / na té kdysi půvabné hlavě najednou čísi / obrovské uši, brokolicový nos a modrý přeliv“.

Chůze představuje v básních Kateřiny Rudčenkové také synonymum hledání. A to je moment, v němž tato sveřepě tradiční, ukázněná poezie směřuje k takřka romantickému (a tedy opět, i když jiným způsobem, tradičnímu) gestu, zosobňovanému vedle akcentace pocitu odlišnosti („oděna míjíš pláž svlečených“) také touhou po nalezení onoho pomyslného „modrého květu“. Toto gesto zakládá třetí formu pohybu, skrze nějž se básně v Chůzi po dunách uskutečňují: neustálé pnutí mezi vyrovnaným, sebejistým tvarem – a dívčí tohou po štěstí, kterou pod tím vším tušíme.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 131 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

54%čtenáři

zhlédnuto 3225x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce