Rudčenková, Kateřina: Chůze po dunách

Rudčenková, Kateřina
Chůze po dunách

ukázka beletrie česká

projdeš červenou krajinou / železitými pláněmi / s pravdou podvědomě uloženou / vedle hlíz jedovatých ocúnů

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách. Fra, Praha, 2013, 74 s.

červená krajina

projdeš červenou krajinou
železitými pláněmi
s pravdou podvědomě uloženou
vedle hlíz jedovatých ocúnů
projdeš do dáli
až k okrovému moři
na němž se pohupují
spokojení
k moři plnému rudých jahod
velikosti oken
do daleka do žhnoucího nekonečna

Nepozorované vytrácení

Hmota času, lavina černého sněhu,
ve které visíme:
rudé šípky v černých větvích,
běluhy pod ledem.

Neznatelné vytrácení
během usínání a probouzení,
úbytky vášně,
zato zvýšené nároky na dávky důvěry

a v koutku bytnějící touha
po čím dál zásadnějším vyznění života,
po čím dál vznešenějším sebeuskutečnění,
s čím dál menší schopností a zájmem
to všechno vykonat.

Neviděný ohňostroj

Nešel jsi ven.
Vše bylo předem
příliš představitelné.

Slyšels jen dunění: rozstřikoval se
kdesi mimo tvé zorné pole.

Sledovals náměstí s lidmi běžícími nocí,
aby tu slavnost ještě zachytili.

Fascinován důvěrou, s níž se hnali
za světelným štěstím
na jednoznačně černočerné obloze.

Ventspils, konec světa

Došla jsem na konec světa, dál cesta nevede,
a vede-li, pak jen táž.

Mezi borovicovým lesem rašícím z dun
a mořem dirigujícím pevninu, jež dotírá
a zas bere svou žádost zpět,
mořem, jež jediné v sobě
v tom rozmarném pohybu
nese věčnost,
mezi suchými kmeny a kamením
a stále přitakávající trávou
čnělo nějaké lano natažené sem z dávných dob
zaniklých rybářských vesnic.

Rackové tu viseli ve vzduchu, aniž by se hnuli
z místa
mávali, usilovně mávali proti proudu větru.

Zase se třpytila masa vod,
po obzoru se šnečím tempem šinula loď,
nemohla přece nikdy dorazit k cíli, to bylo
jisté,
leda až za pár let, zdálo se, touhle rychlostí.

Tři roky důvěřivé blízkosti,
kus útesu, jenž se urval,
aniž by po něm zbyl ve vodě či na pevnině
jediný důkaz. Leda hořkost z větru
ulpívající na patře, leda pár šedých trav
ve vlasech písku,
leda rackové překvapeně tápající
ve výšce nad náhlou průrvou prázdného
prostoru.

Takových mávnutí a pořád na místě,
Pro tutéž intenzitu je třeba
stále víc úsilí a času.

Ta šnečí loď z obzoru nakonec zmizela.
A cesta zpět – celé hodiny jít po pobřeží
podél svých vlastních obrácených stop,
svědků rozhodnutí dosáhnout vždy toho
nejzazšího
dohlédnutelného bodu.

 

© Kateřina Rudčenková
ukázka z knihy Chůze po dunách
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Fra

Diskuse

Vložil: Břetislav Ditrych, 17.02.2014 14:55
Rudčenková, Kateřina: Chůze po dunách
Milá Kateřino, Vaše básně si vždycky rád přečtu! Mějte se hezky, B.D.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2485x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce