Amette, Jacques-Pierre: Brechtova milenka

Amette, Jacques-Pierre
Brechtova milenka

recenze beletrie zahraniční

Stojí Amettova Brechtova milenka za zvláštní pozornost i s odstupem několika let po vydání v českém překladu? Hlavní význam této knihy tkví minimálně ve dvou podnětných kontrastech ukázaných na rozdílném erotickém chování dvou mužských postav a na nevyrovnaném mileneckém vztahu Brechta s herečkou.

Kontrasty Brechtovy milenky
Jacques-Pierre Amette
: Brechtova milenka. Přel. Růžena Ostrá, Atlantis, Brno, 2008, 184 s.

Udělení Goncourtovy ceny za rok 2003 vzbudilo zvláštní pozornost. Nejen proto, že v daném roce uplynulo sto let od jejího založení, ale především došlo k předčasnému vyhlášení výsledku, v nezvyklém a nedohodnutém termínu. Porota pod vedením Edmonde Charles-Rouxové (držitelky Goncourta z roku 1966 za – i u nás přeložený – román Zapomenout na Palermo) chtěla krajním krokem zřejmě předběhnout udělení „konkurenční“ ceny Francouzské akademie právě tomu románu, který měla sama vyhlédnutý...

S odstupem času kontroverzní způsob rozhodnutí ztrácí na důležitosti, zatímco u vyznamenaného díla lze úspěšněji hledat oprávněnost ocenění a zejména se naskýtá lepší možnost zamyšlení nad jeho – případnou – nadčasovou hodnotou. Brechtova milenka, zmiňovaný vítěz Goncourtovy ceny 2003, se nabízí k takovému posouzení hned z několika důvodů.

Styl a téma
Autor knihy, Jacques-Pierre Amette (nar. 1943), je zkušený francouzský autor románů, povídek, divadelních her a filmových scénářů. Kromě toho se uplatňuje i jako literární kritik a znalec německé kultury (mj. právě Bertolta Brechta a jeho díla). Amette se u nás představuje Brechtovou milenkou (kromě ní vyšla česky i divadelní hra Mýtina) jako autor navazující na tradici realistických vypravěčů. Vyhýbá se jak složitým narativním strategiím, tak i experimentům stylistickým. Nesnaží se nijak vézt na postmoderní vlně zpochybňováním vypravěče, poznatelnosti reality, žánrových kategorií i morálních hierarchií. Ostatně postmoderní autor by asi neřekl jako Amette, že píše tak, „aby si každý čtenář mohl vzít z psaní nějakou lekci“ (v rozhovoru v pořadu České televize Před půlnocí).

Amettův styl v Brechtově milence je jasný, popisný, někdy až strohý a – až na pár výjimek – bez metafor. Můžeme jej označit za rutinovaný, nebo i přiměřený tématu a dostatečně přesvědčivý, těžko ale právě v něm budeme hledat zdroje kvalit knihy. Děj se odvíjí lineárně, přísně chronologicky, v krátkých, většinou úsečně podaných kapitolách, bez „magických“ prvků, podřizuje se kauzalitě a psychologické výstavbě hrdinů. Syžet je všechno možné, jen ne nezvyklý. Příběh úspěšného a protežovaného umělce, jenž si najde milenku v mladé adeptce herectví, donášející na něj politické policii, není ničím neotřelým a v současném německém umění najdeme několik tematicky příbuzných děl. (Vzpomeňme jen film Barbara Christiana Petzolda a především Životy těch druhých Floriana Henckela von Donnersmarcka...) Motiv vzájemného zamilování agentky a jejího řídícího důstojníka lze dokonce označit za banální a velmi využitelný v tzv. červené knihovně.

Nijak zvlášť objevné není ani Amettovo pojetí Bertolta Brechta. Slavný dramatik není kritizován za své přizpůsobení režimu v Německé demokratické republice, a to ani v případě zjevných morálních selhání. Jedná se zejména o Brechtovu oportunní reakci na berlínské povstání ze 17. 6. 1953, jehož rychlé udušení umělec okamžitě odhadl a přihlásil se v listu Neues Deutschland s loajální – byť lehce rezervovanou – podporou vítězné moci. Jen pozadí přitom tvořila spisovatelova alibistická báseň, která režim naopak ironizovala. (Kolem tohoto Brechtova souhlasu-nesouhlasu se navršila podobná mytologie jako u nás na podpis-nepodpis Jana Wericha pod tzv. antichartou...) Možná ještě nesympatičtější je Brechtovo „pragmatické“ obětování některých blízkých spolupracovníků a přátel, kteří se režimu znelíbili. (Asi nejznámější případ studenta a pozdějšího předního spisovatele Horsta Bienka, vyvezeného do ruského lágru, Amette ve svém románu ani nezmiňuje...) Současně však nikde v textu knihy nenajdeme stopy přiznané či nepřiznané obhajoby proslulého spisovatele.

Z románu Brechtova milenka i z historické skutečnosti – kterou Amette důkladně prostudoval – vyplývá, že Brechta si za jeho postoj k stalinskému režimu v NDR nemůžeme vážit, ale dokážeme jej pochopit. Při jeho posuzování totiž nelze nebrat v úvahu kulturně-politickou situaci v USA (kde umělec až do roku 1948 žil), vyznačující se agentománií a ostrakizací levicových umělců (spojenou se jménem senátora Josepha McCarthyho), jakož i nelehkou – zejména finanční – situací většiny emigrantských spisovatelů (kromě oné hrstky úspěšných, z německých autorů v podstatě jen Thomase Manna, Liona Feuchtwangera a Franze Werfela). Naproti tomu východoněmecký režim Brechtovi v rámci svého státně dirigistického systému nabídl možnosti (hlavně vlastní, velkoryse dotované divadlo Berliner Ensemble), které mu Západ nejen nabídnout nechtěl, ale ani nemohl. Pro Brechta, podobně jako pro jeho velké kolegy Arnolda Zweiga (jenž o socialistickém systému – jak o tom svědčí např. jeho dopisy Feuchtwangerovi – neměl žádné iluze) či Heinricha Manna (jehož návratu do NDR zřejmě zabránila jen smrt), šlo o nabídku neodolatelnou...

Z hlediska literatury je podstatné, jak se autorova politická a osobní, začasté „prospěchářská“ rozhodnutí promítla do umělecké tvorby. A tady je třeba říci, že Brecht (opět: podobně jako Arnold Zweig) učinil režimu jen minimální ústupky, pohyboval se na hraně možného: rozšiřoval prostor svobodné kultury. Přitom inspiroval nejen své německé následovníky, kteří vesměs prošli také Berliner Ensemblem (Volker Braun, Heiner Müller, Peter Hacks aj.), George Taboriho, ale třeba i dramatiku francouzskou. Včetně té, která se proti Brechtovu vlivu programově vymezovala pěstováním divadla okázale apolitického, absurdního (Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Robert Pinget aj.) či která mezi oběma typy dramatu kolísala a hledala „třetí cestu” (Arthur Adamov, Jean Genet  aj.). Amette je sám také dramatik, a proto o tom jistě něco ví...

Jakkoli můžeme Amettovu neideologičnost, spisovatelskou „neutralitu“ v – už odeznělém – sporu mezi Západem a Východem přivítat, není sama o sobě ničím mimořádným. Že vládci NDR nedůvěřovali lidem a společnost byla totálně „profízlovaná“, je známý fakt, stejně jako že kampaň vůči tomuto státu ze strany Západu byla často nevybíravá a demagogická. Studená válka a její dilemata jsou ostatně tématem řady významných literárních i filmových děl...

Stojí tedy Amettova Brechtova milenka v některém ohledu vůbec za zvláštní pozornost? V čem vlastně tkví hlavní význam této knihy?

Kontrasty
Myslím, že ve znázornění dvou dichotomií, ve dvou podnětných kontrastech. První, možná zřetelnější, spočívá v erotickém chování. Zosobňují jej Bertolt Brecht a důstojník Stasi Hans Trow. Brecht je představitelem erotické lásky v jejím egoistickém pojetí. Ženy používá k rozkoši i uspokojení ješitnosti a poskytuje za ně kariérní šance a dárky. Ani na chvilku se nepokouší předstírat, že by onu „předhozenou“ Marii miloval. Brechtově manželce Heleně Weigelové se přitom vyplácí být „tolerantní“.

Trow – nepočítaje občasné sexuální příhody – vidí naopak lásku jako altruistický cit, při němž se nic nežádá. Proto je rozhodnut se Marie vzdát, milovat ji jen platonicky a něco pro ni udělat, pomoci jí odejít z NDR. Vyhrocením tohoto rozporu nesklouzl Amette k tezovitosti, nýbrž položil inspirativní otázku, která si říká o zaujetí postoje i v „rozmazanějších“ životních situacích.

Druhý kontrast zosobňují Bertolt Brecht a Marie Eichová. Postava této nadějné herečky se škraloupem v minulosti (její manžel a otec byli nacisté), Brechtovy milenky a agentky Stasi, je sice fiktivní, inspiraci k ní ale našel Amette v několika reálných ženách. Brecht si zvykl na exkluzivní postavení, luxus, privilegia (např. čtení západního tisku), je ctižádostivý občas až k směšnosti (trápí se tím, že „Hitler byl větší scénograf než on“ – s. 170). Ví o svém sledování tajnou policií („Brecht víc než kdy jindy dýchal atmosféru inkvizice...“ – s. 131), občas kvůli nějaké dílčí záležitosti napíše stížnost vrcholným politikům, ale navenek předstírá loajalitu: našel s režimem modus vivendi. Brecht se stává cynickým počtářem, mistrem ve využívání jiných lidí, což sám zpodobnil v Žebrácké opeře. V tomto románu tehdejší rebel nezapomenutelným způsobem ukázal kapitalismus jako systém, v němž se byznys a zločin neoddělitelně proplétají, v němž každý šidí a okrádá každého.

Marii zpočátku lákají hlavní role v Berliner Ensemble. A „od prostého uměleckého aktivismu ke spolupráci se Státní bezpečností byl jen krok“ (s. 26). Časem se však zklame jak v divadelní práci, v obdivovaném, ale chladném Brechtovi, tak i ve východoněmeckém politickém systému. („Vyhýbala se těm, kteří veřejně vystupovali pro politický tábor, s nímž se patnáct let neztotožňovali“ – s. 156.) Nejde ani tak o to, že „jejich ideologická bouda spadne“ (s. 84), ale hlavně že Marie „dá přednost klidu, spánku před cynickými počty“ (s. 122). Odejde na Západ, aby zde pracovala jako učitelka a žila se svou dcerou nenápadně, „anonymně“, bez partnera, v jakémsi pohroužení do sebe a smíření...

Životní cesta Marie, titulní hrdinky Amettova románu, by se dala nejlépe charakterizovat následujícím citátem (převzatým z dopisu Richarda Wagnera): „Cesta k naprostému zklidnění vůle vede skrze lásku, a to nikoli abstraktní lásku k lidstvu, nýbrž lásku, která ve skutečnosti rozkvétá ze zla sexuální touhy.“

Ve dvou základních kontrastech Brechtovy milenky je tak plodně obsažen i kontrast třetí, mezi konkrétním a obecným.

Najdeme jej třeba i v pasáži, kde Amette působivě načrtává atmosféru času a místa: „Za čtyři měsíce bude sněžit. Brzy bude uhlí v kamnech, horký čaj, přenášení spisů z poschodí do poschodí, tajné porady o poschodí výš, smutné vlečné čluny naložené uhlím, opakování krizí mezi Akademií umění a Berliner Ensemblem, ctnostný národ, pokrytectví umělců, rutina...“ (s. 130).

 

© Oto Horák
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   39%čtenáři

zhlédnuto 1823x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce