Helsinky 1928
Parkkinen, Leena: Na řadě je Max

Helsinky 1928

Příběh siamských dvojčat zkoumá fenomén dvojnictví a převrací ho vzhůru nohama, když dvě samostatně uvažující bytosti, které nicméně sdílejí některé orgány, slévá v jedinou schizofrenní jednotku.

Přes Esplanádu uháněla bílá krysa. Uprostřed ulice zvedla uši a zavětřila. Vousky se jí zachvěly. Nedbala nadávek kolemjdoucích a vrhala se pod sukně dívkám z butiků, drápy jí klapaly po asfaltu. Obkroužila tramvaj a zmizela mezi záhonky v parku. Afrikány se zhouply a krysa byla ta tam.

Helsinky voněly po topinkách a moři. Ulicím se tu optimisticky říkalo bulváry, a přitom se utápěly ve své maloměstské důležitosti.

„Pitomý místo,“ prohodil Max německy. „V Paříži by tančily černošky s pštrosími péry, ale my musíme hnít tady.“

Zašustil jsem novinami a přál si, aby bratr mluvil tišeji. Lidé na Esplanádě rozuměli němčině dobře. Rozhlédl jsem se okolo, ale nikdo se na nás nedíval. Rackové v parku se prali o zbytky oběda. Z čajového šálku stoupala pára do chladného podzimního dne. Pořádné kávy jste se v tomhle městě nedočkali. Léto jsme strávili po štacích, objížděli jsme venkovská města. Doufali jsme, že dostaneme víza do Sovětského svazu s úmyslem odcestovat přes něj do Ameriky, na prkna, co vskutku znamenají svět. Tak jsme čekali. Získat papíry bylo obtížnější, než jsme si mysleli, ale nakonec to bylo jedno. Helsinky byly místem stejně dobrým jako kterékoliv jiné. Max se při tanci zadýchával čím dál tím častěji, a když si dnes ráno bral šálek čaje, třásla se mu ruka. Minulou noc jsem se probral ze sna a spatřil Maxe, jak hledí s otevřenýma očima do stropu. Chtěl jsem bratra udržet co nejdál od hráčských stolů Montparnassu, od rukou donášejících pivo, od žen, které se vytrácejí spolu s nocí. V Helsinkách se na nás dívali s opovržením, ale Max byl příliš nešťastný na to, aby to zaznamenal. Jazyk byl požehnáním. Nadávky tlučhubů na ulici nám jen prolétaly kolem uší.

„Ani slušný jazz,“ pokračoval Max. „Harmonika a čaj.“

„Suché období by ti mohlo prospět,“ odvětil jsem.

„Proklatá prohibice,“ odsekl bratr a hodil okem po kolemjdoucí servírce. Vytáhl jsem z vesty hodinky. Měl jsem novou vestu, na kterou jsem byl pyšný. Ani Max na ní nenašel nic, co by se dalo zkritizovat. Rozložil jsem si noviny na kolena, ale nebyl jsem schopný se na ně soustředit. Pohledem jsem v davu hledal známou tvář.

„Kdy přijde?“

Vtom Robert přecházel přes ulici. Potkali jsme ho na večírku. Celý večer nás sledoval, a když jsme odcházeli, zatahal nás za rukáv. Usmál jsem se a doufal, že se ho rychle zbavím. Pozornost cizích lidí nás živí, ale čas od času si od toho chcete dát pohov. Robert vytáhl z kapsy skicář a dal mi ho do ruky. Přestože jsem nechtěl, udělal na mě dojem. Rychlé, energické linie, na nichž Max a já sedíme, smějeme se a gestikulujeme. Dnes ráno spolu se snídaní donesla domácí telegram, ve kterém Robert navrhoval, abychom se sešli.

Když přišel, napůl jsme vstali. Potřásl si s námi pevným stiskem, přešlápl z nohy na nohu a usadil se.

„Chtěl bych dokončit ty skici.“

Uvědomil jsem si, že si v novinách prohlížím reklamu na boty. „Ruusuvuori, a. s. uvádí nové módní střihy, po kterých bude tuto sezonu největší poptávka. Nesporným hitem je béžová barva všech odstínů. Objednávky pro chodidla jakékoliv velikosti. Upřesněte prosím, zda si přejete kaučukovou, či francouzskou podrážku, nebo dřevěný podpatek.“ Článek doplňovala kresba boty s přezkami.

„Nemáme času nazbyt,“ řekl jsem. Nerad čekám.

„Blbost,“ odvětil Max. „To se ví, že budeme stát modelem.“

Robert prohrábl kapsy.

„Přijďte zítra. Tady je moje vizitka.“ Posunul k nám přes stůl papírek.

„Bulvár 14,“ četl mi Max přes rameno. Papír vypadal draze, ale vedle vodoznaku vystupoval otisk prstu. Mrkl jsem na Roberta. Nehty měl černé od hlíny. Když si mého pohledu všiml, ruce schoval.

„Není to daleko,“ pronesl Robert. „Někoho se zeptejte.“ Vstal.

„To se ani nenapiješ?“

„Musím pracovat. Ale přijdete, že ano?“ Prsty žmoulal klobouk. Ohlédl se stranou, všiml si mého pohledu a zčervenal.

„Mám schůzku. Ale potřebuji vás. Tak přijďte.“

Přikývl jsem. Nechtěl jsem ho sledovat, když odcházel, tak jsem zabořil zrak do novin. Řádky pobíhaly sem a tam jako hmyz.

Zdálo se, že to Max se servírkou vzdal a začal pomrkávat po kolemjdoucí slečně. Zanedlouho slečinka prošla podruhé a posadila se k našemu stolu. Usmívala se se zavřenými ústy, aby zakryla zuby. Její sukně měla módní střih. Vzory na látce se rozšiřovaly nestejnoměrně, šlo o zbytky z výroby koupené ze skladu. Směrem k hrudi se květiny pobízivě rozšiřovaly. Dýchaly.

„Odcházíme,“ oznámil jsem Maxovi. „Za chvíli nás vyhodí.“

O Robertovi jsme mluvili až druhý den ráno.

„Co myslíš...“ začal jsem.

Větu přerušilo zaklepání. Nechtělo se mi otáčet. Pokojská odnášela podnos obvykle, kdy se jí zachtělo. Nejčastěji ale poté, co jsme s Maxem odešli. Buď se bála naší pozoruhodné siluety, anebo Maxových hbitých prstíků. Otočil jsem se teprve, když jsem od dveří zaslechl hlasité popotahování.

Paní domácí. Nasadil jsem co nejzdvořilejší úsměv.

Penzion se nacházel v Albertově ulici, v židovské čtvrti. Podlahy byly pokryté jasně zelenými koberci a spáry okenních rámů za desítky let zaplnili umačkaní komáři. Na závěsech se houpaly palmy. Křeslo se parádilo stejným vzorem a látka vystačila i na polštáře na pohovce. Pokaždé když jsem ráno otevřel oči, se mi při pohledu na ty závěsy trochu zatočila hlava. Modře se dmoucí voda a květiny větší než dlaně zaplétající se mezi palmy doslova křičely chudobou. Z prádelny o patro níž stoupaly louhové výpary, ze kterých se stahoval žaludek. Ze závěsů zaváněl jed na šváby. Jenom z toho pachu svrběly záda a ruce.

Nejsem si jistý, zda nízká cena pokoje dostatečně kompenzovala podezřívavé pohledy domácí a její polypy překypující nos. Stála ve dveřích s rukama v bok. Vyčkávali jsme. Myslí mi proběhly různé scénáře: pokoj jsme zaplatili předem, na pokoji jsme nežehlili ani jsme nežádali o vyleštění bot. Max jako by si uvědomil, že se k něčemu schyluje, nenápadně odstrčil zapomenutou hedvábnou punčochu z postele. To přimělo domácí k akci.

„Tohle není bordel.“

Obličej jí ztuhl hněvem. Prsty měla od louhu a čelist se jí rozladěně chvěla. Zástěra byla poseta tabákově hnědými skvrnami.

„Asi to tak bude, když to madam říká,“ usmál jsem se. Úsměv je jedna z prvních věcí, kterým se člověk v cirkusu naučí. Není to až tak těžké: je potřeba jen protáhnout koutky úst nahoru a zamrkat.

Domácí zase popotáhla.

„Tohle je spořádanej barák.“ Zatímco ta slova pronášela, jako by si je současně potvrzovala a ukončila je s překvapivou rázností. Vzdychl jsem. Brzy zase popotáhne a s každým jejím posmrknutím budeme muset připlatit.

„Kolik?“

Domácí zbystřila, teď jsme se konečně dostali k jádru věci. Obratem uvedla sumu, která se blížila našemu týdennímu nájmu. Vrazil jsem jí do ruky zbytek naší hotovosti, ani neohrnula nos nad pomačkanými bankovkami. Takové prstíky by se uživily i na pařížském kapsářském trhu.

„Ty a ta tvá včerejší holka,“ vyčetl jsem Maxovi, když domácí odešla.

„Musím být přeci věrný ženám, které jsem ještě nepotkal.“

„Ověřil sis vůbec její pracovní povolení? V životě jsem nenarazil na ženskou, která by zapomněla punčochu. Amatérka.“

Max zvedl punčochu ze země a přičichl k ní.

„Tahle holka byla jiná. Tak čistá.“

„Jo, to jsou všechny. Vydělávají si na studia nebo pro nemocnou matku. Ženské mají vždycky své důvody. Proto je tak málo spisovatelek. Všechnu energii spotřebují k vymýšlení nejrůznějších výmluv. Všiml sis jejích zubů? Dva přední zuby měla úplně zkažené. Štěstí, že jí nevypadly, když jste byli v nejlepším.“

„Tak miloučká.“

„Miloučké jsou nejhorší. Ty si totiž myslí, že to ani nemusí umět.“

„Ach, jak jsi krutý.“

Max se dramaticky svalil na záda s rukou na čele. Zapotácel jsem se, ale zůstal jsem sedět podepřen o předloktí.

„Pokud mělo jít o špatnou imitaci Grety Garbo, tak to sis mohl nechat až po obědě,“ zasyčel jsem.

Max se nadzvedl.

„Z tebe se stává cynik. Na to jsme příliš mladí.“

„Možná ty. Já se cítím na sto.“

„Myslím to vážně. Stává se z tebe nevrlej starej mládenec. Ten nejhorší druh.“

„Slíbili jsme Robertovi, že k němu přijdeme.“

„No vážně, kdy tys to naposled...“ Max předstíral, že počítá na prstech. Jako kdyby to nebylo zbytečné.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jitka Hanušová, Argo, Praha, 2014, 286 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse