Murakami, Haruki: 1Q84: Kniha 3

Murakami, Haruki
1Q84: Kniha 3

recenze beletrie zahraniční

Některá tajemství je možná lepší nechat tak, jak jsou, jinak by příběh přišel o část svého kouzla. Poslední díl trilogie známého japonského autora nás opět zavádí do Kočičího města, do světa po přehození výhybky, světa, jehož jednu číslici v letopočtu nahradilo písmeno Q – symbol pro otazník.

Otázky nechte kočkám
Haruki Murakami: 1Q84: Kniha 3. Přel. Tomáš Jurkovič, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2013, 464 s.

V oblíbené facebookové skupině „Odposlechnuto v Praze“ se objevil příspěvek, ve kterém se zákaznice v knihkupectví dotazuje, jestli už mají „toho nového Kurakao Kakao“. Pohotová prodavačka na to odpovídá, že ano, Haruki Murakami je támhle. Tato anekdotická příhoda ilustruje, že je Murakami v současné době nejoblíbenější japonský spisovatel u nás – „Kurakao Kakao“ mohla být klidně zkomolenina jména jiného japonského (a vlastně nejen japonského) autora, ale prodavačka správně odhadla, že se jedná právě o Murakamiho.

Český čtenář se s Murakamim poprvé setkal u románu Norské dřevo (1987, česky vyšlo v roce 2002), pro autora celkem netypického nostalgicky laděného milostného příběhu bez prvků sci-fi a surreálna, kterými se vyznačuje většina jeho děl. Tento román se dočkal v Česku mimořádné obliby, o čemž svědčí další dvě vydání v letech 2005 a 2009. Překladatel Tomáš Jurkovič se pustil do překladů dalších Murakamiho děl, mezi jinými například Kafka na pobřeží (2002, česky 2006) a Konec světa & Hard-boiled Wonderland (1985, česky 2008), která se vyznačují větším rozsahem a využíváním různých sci-fi a nadpřirozených prvků, a asi nejlépe je označuje výraz postmoderní.

V této linii pokračuje i trilogie 1Q84, Murakamiho zatím nejrozsáhlejší opus, který čítá přes 1500 stran. V prvních dvou dílech jsme mohli sledovat osudy sportovní instruktorky Aomame, učitele matematiky a spisovatele Tenga, osudově spojené setkáním v dětství, kteří se nezávisle na sobě vzájemně hledají. Tato jednoduchá milostná linie je ale pouze jedním vláknem příběhu, jehož další linie se věnují Tengově románu Kukly ze vzduchu, napsanému společně s tajemnou Fukaeri, záhadě Tengova původu a konečně podivným změnám, jež se dějí se samotným světem, ve kterém se hrdinové ocitli.

Konec druhého dílu zanechal Aomame v okamžiku, kdy se chystá ukončit svůj život na magistrále číslo 3. Svůj sebevražedný záměr ale nakonec neuskuteční, protože chce ještě jednou v životě uvidět Tenga. Vrací se do chráněného bytu v Kóendži s přesvědčením, že je-li jejím osudem se s Tengem setkat, znovu přijde na opuštěné dětské hřiště před jejím domem. Aomame tráví své osamělé čekání rutinním životem – jídlem, spánkem, cvičením a čtením Proustova Hledání ztraceného času.

Mezitím se Tengo vydává zpět do „Kočičího města“ – Čikury, kde v sanatoriu leží jeho umírající otec. Tamější sestry jsou dojaty jeho péčí o otce v komatu, kterému Tengo celé hodiny předčítá knihy. Tengo se ale cítí provinile, protože skutečným důvodem toho, proč s otcem tráví tolik času, je touha ještě jednou zahlédnout kuklu ze vzduchu se spící Aomame, což se předtím právě v otcově pokoji stalo. Při čekání se i Tengův život přeměňuje v opakování rutinních úkonů – jí, spí, prochází se po městě a píše svou knihu.

Svou vlastní dějovou linii ve třetím díle nově dostala i postava soukromého detektiva Ušikawy, který se objevil už v dílech předchozích. Jeho část příběhu se nejvíce podobá detektivce – Ušikawa shromažďuje informace, sbírá důkazy, sleduje stopy… a dostává se přitom čím dál blíž k Aomame, která je cílem jeho pátrání. Rutina se nakonec nevyhýbá ani jemu – tráví celé dny sledováním lidí, kteří přicházejí a odcházejí do Tengova domu, fotografuje je, občas se protáhne, pak jde vyvolat fotografie a najíst se.

Podrobné popisy toho, jak Ušikawa čeká na Tenga v zimě před restaurací a touží po teplé večeři, nebo toho, jak Aomame pije na balkoně kakao, v nás vyvolávají pocit reálnosti světa, ve kterém žijí, což kontrastuje se všemi podivnostmi a záhadami, s kterými se v tomto světě setkáváme. Řetězce příčin a následků se zpřetrhaly a znovu se propojily na nečekaných místech: když má Tengo za bouřlivé noci pohlavní styk s Fukaeri, otěhotní z toho Aomame, která téže noci zabila Lídra. Duch Tengova otce opouští tělo, aby pokračoval ve vybírání televizních poplatků pro společnost NHK od ostatních postav v příběhu. Na obloze jsou dva měsíce, a Ušikawovými ústy na svět vylézají Little People.

Ať už se postavy snaží vnést do tohoto světa zdání normality sebevíc, je to přece jenom Kočičí město, svět po přehození výhybky, svět, jehož jednu číslici v letopočtu nahradilo písmeno Q – symbol pro otazník. A tam, kde je otazník, je samozřejmě i otázka. V případě 1Q84 dokonce celá řada otázek:

Kdo zabil Aomaminu kamarádku Tamaki? Souvisí její smrt se smrtí Tengovy matky? Kdo jsou Little People? Co je jejich cílem? Jak funguje vztah mother – daughter? … A to je jen několik z mnoha dotazů, které při čtení pravděpodobně čtenáři vytanou na mysli. Když Tengo pohřbívá zesnulého otce, nemůže přestat myslet na tajemství svého původu. Sestra Kumi Adači mu dá následující radu:

„Dost možná, že si tvůj tatínek odnesl na druhou stranu nějaký tajemství. A tebe to, jak se zdá, zasáhlo. Ale podívej, ty už bys do toho tmavýho vchodu radši neměl dál nahlížet. To nechej kočkám.“

Je to možná vzkaz všem Murakamiho čtenářům, kteří jsou nespokojeni s tím, že se všechny příběhové nitky nespojily ve smysluplnou tapisérii – některá tajemství je lepší nechat, tak jak jsou, jinak by příběh přišel o část svého kouzla. Jestli se s tím čtenář spokojí, je už ovšem jiná otázka.

Murakamiho trilogie má sílu čtenáře pohltit. Kromě důrazu na detailní popis často rutinního jednání hrdinů je třeba vyzdvihnout také umně vystavěné dialogy a (pro postmoderní literaturu typické) četné odkazy na knihy, filmy a hudbu, ale třeba i reklamy – důležitou roli v příběhu hraje billboard jednoho řetězce čerpacích stanic. Všechno to vytváří uvěřitelný svět, ve kterém všechny nepatřičné, nevysvětlitelné a někdy až děsivé jevy působí o to výraznějším dojmem. Svět 1Q84 je pokřiveným zrcadlem světa reálného, a hrdinové se z něj za každou cenu snaží uniknout. Přitom ale nezanedbávají ani sebemenší detaily svých životů. I když na ně v noci svítí dva měsíce, dále pracují, pijí kakao a píší knihy. Pokoušet se odhadnout „co chtěl básník říci“ v postmoderních románech je samozřejmě nanejvýš ošemetné. Přesto bych si troufla říci, že jednou z věcí, kterou se nám Murakami snaží sdělit, je tato: Ať už se nám zdá náš svět jakkoliv pokřivený, tak dlouho, když se řízneme a teče červená krev, je to pro nás svět skutečný, a nezbývá nám, než v něm žít podle svého nejlepšího uvážení.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2603x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce