Braccini, Tommaso: Před Draculou: archeologie upíra

Braccini, Tommaso
Před Draculou: archeologie upíra

recenze historie

Upír byl podle autora nakonec zbaven významu, a tak ztratil svou identitu. A to stačilo k tomu, aby získal, co mu staletí zaříkávání, kremací či rozhřešení nedokázala poskytnout – „pokoj a mír“. To zní – tváří v tvář dnešní popkulturní záplavě fiktivních upírů – jako provokace. A mírně provokativní je v tomto smyslu i celá Bracciniho kniha. Je podnětná právě v tom, jak znovu a přesvědčivě ukazuje proměnlivost představ, které mnozí pokládají za tradiční a neměnné.

Tommaso Braccini: Před Draculou: archeologie upíra. Přel. Tereza Sieglová,  Argo, Praha, 2013, 266 s.

Když před devíti lety vyšla kniha Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy od Giuseppeho Maiella, nevzbudila u odborníků žádné velké nadšení. Bylo jí vytýkáno, že obsahuje řadu neprokazatelných až nesmyslných tvrzení (jako že koncepce vampyrismu, jejíž stopy vedou přinejmenším do mladšího paleolitu, byla kdysi společná veškeré euroasijské populaci). A že její autor, mimochodem Ital žijící dlouhodobě v Čechách, přesně nedefinuje, čím se vlastně zabývá.

Po uplynutí takřka jednoho desetiletí byla letos česky o tomtéž tématu vydána kniha dalšího Itala, kulturního antropologa Tommasa Bracciniho. Nese název Před Draculou: archeologie upíra a její autor si na definicích dává záležet a úzkostlivě se drží dobových pramenů, které v příloze přetiskuje. Důraz přitom klade právě na psané slovo, naopak je velmi skeptický k metodám archeologů. I když se u nás občas vyskytnou zprávy o tom, že byl objeven hrob vampýra (podle toho, že ležel mimo vysvěcenou hřbitovní půdu a v nestandardní poloze), autor dokládá, že přinejmenším v oblasti Balkánu se dá přítomnost víry v upírství daného jedince touto cestou dokázat velmi obtížně. Buď byl z takového člověka vymítán ďábel, či se prováděly jiné obřady nezanechávající fyzické stopy, nebo byla mrtvola spálena a popel rozprášen (chtít najít hrob takového člověka by byl stejný oříšek jako pátrat po ostatcích Jana Husa).

Lidové, tedy neliterární představy upírů sleduje Braccini od starověku až do současnosti. Jedna z prvních postav, které se blíží upírům, je podle něj dívka jménem Filinnion z příběhu, který připomíná převrácený příběh o Orfeovi a Eurydice. Mladá žena se po smrti v noci vydává za mladíkem, který neví, že už jde o nebožtíka, a tráví spolu několik vášnivých nocí. Když se pak ale setkává se svými rodiči, které mladík přivolal, oznamuje, že se musí vrátit mezi mrtvé. Filinnion, bytost, jež nebyla poháněna touhou škodit a která tvrdila, že nepřišla proti vůli Boží, ve své touze po lásce vypadá snad poněkud pateticky, ale ne strašidelně. A zcela jistě nevykazovala žádné ze znaků, které dnes upírům připisujeme, a totéž platí i o všech dalších upírech, které autor popisuje a nazývá různými dobovými lokálními jmény. V tomto smyslu tedy leckterý čtenář možná knihu odloží s tím, že vlastně vůbec není o upírech. Nebo určitě ne o těch, které zná.

Tak velmi rozšířená a populární, ale vlastně nepříliš stará je představa, že se upíři neodrážejí v zrcadle. (Nejnovější variantu této pověry nacházíme v sérii brožur a filmů Monster high, v nichž vystupují potomci zlých příšer ve značně umravněné a esteticky vylepšené podobě. Dcerou Drákuly je Draculaura, jejímž hlavním nedostatkem je to, že se na sebe nemůže podívat do zrcadla, takže když jde ven, nikdy neví, jestli nemá „rozmazaný make-up“.) Ovšem Bracciniho upíři svůj odraz v zrcadle nijak neřeší (a autor se o něm ani nezmiňuje). A většinou také nejsou svůdní a nevypadají nijak vábně, upír je prostě „zanedbaná mrtvola obyčejného rolníka“, což ovšem pro některé čtenáře tohoto portálu nemusí být velké překvapení.

A o „autentických“ upírech podle Bracciniho dokonce neplatí ani to, že by sáli krev: naopak se dle autora živí „vším kromě krve“. Upíra autor definuje velmi obecně: je to „mrtvola, která v dobách krize vzbudí pozornost lidí a většinou je považována za její bezprostřední příčinu“, a někdy má v jeho podání blíže k zombiím, protože tyto bytosti jsou nahé a bledé, pohybují se trhaně a mechanicky. Braccini dokonce prohlašuje, že dějiny upíra jsou vlastně „vypůjčené zvnějšku“, že je to „prázdná strašidelná nádoba, která se postupně naplňovala atributy ostatních nadpřirozených bytostí“, kromě jiného touhou po krvi. (Což můžeme doplnit tím, že dnes ke všem dalším mimo jiné získává i atributy anděla.)

Největší pozornost autor věnuje postojům (především) pravoslavné církve k upírům. Jedním, nebo dokonce jediným ze znaků, kterými se vampýr měl odlišovat od ostatních, bylo podle některých koncepcí to, že se sice účastnil mší jako ostatní, ale kostel pravidelně záměrně opouštěl před vyznáním víry. Na Balkáně pak pravoslavná církev mrtvoly, které se po smrti nerozkládají a vracejí se do světa živých, označovala za názorný příklad posmrtného osudu nenapravitelných hříšníků a heretiků; výraz eretík se prý dokonce v některých částech Ruska používá pro pojmenování upíra. Pravoslavná církev navíc prý dekretem stanovila „správný“ postup rozkladu těla, který ale ve skutečnosti vůbec neodpovídal jeho průběhu přirozenému. To zvýšilo pravděpodobnost nálezů „anomálních“ mrtvých, jejichž těla byla různě nafouklá, a když se do nich uhodilo, vydávala zvuky jako buben. Stačilo pak ovšem, aby pop (nebo v katolické části Evropy kněz) provedl obřad a pronesl či podepsal formuli rozhřešení, duše nešťastníka byla zbavena prokletí a jeho tělo se okamžitě rozpadlo v prach. Dodejme, že pozdní ohlas tohoto pojetí nacházíme ještě třeba ve Stokerově Draculovi, i když zde už v boji proti nestvůře nepomáhají církevní obřady. V okamžiku, kdy je srdce hraběte probodeno, a těsně předtím, než se jeho tělo konečně mohlo rozpadnout, se na jeho tváři „rozhostil výraz pokoje“.

Tommaso Braccini reprodukuje i příběhy o tom, kterak byla z jistého mrtvého člověka podpisem patriarchy sňata církevní kletba a tělo nebožtíka, i když se nacházelo úplně jinde, se v tu chvíli rozpadlo a moment podpisu odpuštění se prý přesně shodoval s okamžikem rozkladu. Autor podobné zkazky zasazuje i do širšího dobového kontextu. Za situace, kdy pravoslavná církev neměla světskou výkonnou moc a zbývaly jí „spirituální“ sankce, které často platily pouze v případě, že daný člověk nerespektoval církevní nařízení (trochu podobně dodnes u katolíků svátost smíření není platná, pokud není lítost zpovídaného opravdová), šlo podle autora o způsob, jak manifestovat či podpořit moc a sílu slova duchovních.

Na druhou stranu ovšem někteří oponenti z jiných denominací používali výskyt nerozložených těl jako argument proti pravoslaví. Jako znamení jeho kacířskosti uváděli to, že údajně žádný „Turek ani katolík podobnou posmrtnou proměnu neprodělá“, což samozřejmě není pravda, ostatně víru ve spojitost anomálního vzezření mrtvého těla a posmrtných osudů duše člověka autor zaznamenal i ve středověké západní Evropě, na Balkáně jen přetrvala mnohem delší dobu. Specifičnost balkánského upíra přitom podle autora spočívá mimo jiné v tom, že ve srovnání s jeho západními protějšky v lidových představách přežil tak dlouho, „až sám znovu zkolonizoval zbytek Evropy“ – ovšem tentokrát už v podobě výtvorů krásné literatury a později filmu.

Čtenář v knize najde i zmínky o souvislostech víry v upíry s bogomilstvím, bludičkami nebo ševcovství, jemuž se prý upíři často věnovali. Několik pasáží je v knize věnováno spletitému vztahu mezi upíry a vlkodlaky a autor do tohoto komplikovaného problému snad i přináší trochu nového světla. Konstatuje, že „celá řada prvků dokazuje možnost pevného spojení a často ztotožnění“ obou nadpřirozených bytostí; současně ale lidé také věřili, že mezi upíry, psy, vlky i vlkodlaky „existovalo nepřátelství na život a na smrt“, každopádně obživlí mrtví a vlci „se zdají být spjati v dobrém i zlém“. Vysvětluje to tím, že v minulosti byly hřbitovy „zamořeny psy a vlky, kteří zvláště během noci vyhrabávali mrtvoly a živili se jimi“. Člověk vidící vlka odcházejícího od hrobu, z něhož vykukovaly ještě nerozložené lidské ostatky, to mohl interpretovat buď jako vítězství vlka nad upírem, nebo jako proměnu, při níž upír opustil tělo a proměnil se ve vlkodlaka… Jedná se ovšem jen o podnětnou hypotézu. Autor na její podporu cituje drastický popis, který si v 19. století zapsala jistá italská cestovatelka, která zatoužila po stromech a jejich stínu a vydala se na jeden hřbitov v Istanbulu. V líčení figuruje vlčice ležící v rakvi, „obklopená kostmi a zohavenými ostatky, zatímco ji právě narozené mládě škubalo za vyčerpané struky“, kterýžto pohled ženu zřejmě přiměl k tomu, aby v hrůze utekla z pohřebiště. Dodejme, že tentýž výjev by ovšem někdo jiný mohl vnímat i jako výraz stálého obnovování, koloběhu života a smrti. (Mimochodem i někteří Češi zanechali svoje popisy istanbulských hřbitovů, a jejich dojem byl spíše opačný: Jan Neruda jásal nad tím, že hřbitov v Cařihradu je „vždy malebný, vždy oživený“, a jiný cestovatel, Jan Třeštík (1859–1935), tamní hřbitovy chválil za to, že v nich „ztrácí odpor před pohřebištěm“. Ale možná jen na vlky vylézající z hrobů prostě neměli štěstí…)

Svoji knihu autor uzavírá ve smírném a uklidňujícím duchu: ani na Balkáně se už dnes anomální těla nezaříkávají, nejsou spalována ani rozsekávána. Upír, „povýtce slabé a nedokonalé strašidlo, byl zbaven významu, a tak ztratil svou identitu. A to stačilo k tomu, aby získal, co mu staletí zaříkávání, kremací či rozhřešení nedokázala poskytnout – pokoj a mír.“ To zní – tváří v tvář dnešní popkulturní záplavě literárních a filmových upírů – jako vědomá provokace. A mírně provokativní je v tomto smyslu i celá Bracciniho kniha. Je podnětná právě v tom, jak znovu a přesvědčivě ukazuje hlubokou proměnlivost představ, které mnozí pokládají za tradiční a neměnné.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1918x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce