Plyšoví vlci ze City
Cartwright, Justin: Peníze těch druhých

Plyšoví vlci ze City

Britský romanopisec Justin Cartwright přichází v knize Peníze těch druhých s literární reflexí nedávné finanční krize. Na otázku, jak se mu zdařila, není jednoznačná odpověď.

Britskému romanopisci Justinu Cartwrightovi z generace Iana McEwana nebo Martina Amise vyšla první kniha v českém překladu. Román Peníze těch druhých si klade za cíl literární reflexi nedávné finanční krize. Na otázku, jak se Cartwrightovi zdařila, není jednoznačná odpověď.

Nakladatelství Argo opatřilo román Other People’s Money perfektním českým titulem. Původní název představuje ekonomický termín pro peníze z nejištěných půjček, jež se svým opojným efektem blíží opiu (srovnej anglickou zkratku OPM a „opium“). Dále v sobě nese množství odkazů na nejrůznější filmy a knihy, které si v názvu s termínem pohrávají, jako například americký film Other people’s money (č. Peníze jiných, 1991). Je o člověku, který pro velké korporace levně skupuje krachující společnosti. Ve filmu se nedočká v podstatě žádné kritiky a právničku jedné z dotyčných firem v závěru strhne svým šarmem natolik, že s ním nejen jde na večeři, ale dokonce pro společnost, kterou už tou dobou ovládá on, začne získávat zakázky. Český název Cartwrightova románu však skrytě odkazuje i na film Das Leben der Anderen (Životy těch druhých, 2006), který s finančnictvím nemá nic společného. Zachycuje odposlouchávací aktivity východoněmecké Stasi a zejména pak příběh důstojníka, který léta kryl jednoho ze svých „objektů“. Asociace spojené s tímto filmem podtrhují politický rozměr Peněz těch druhých, analogii „peněz“ a „životů“ a dojem odtrženosti bankéřů od zbytku společnosti.

V centru Cartwrightova románu stojí anglická bankéřská rodina Trevelyanových-Tubalových. Patriarcha rodu sir Harry se po mrtvici nechává na jihu Francie opečovávat od věrné zestárlé sekretářky, ale viditelně chřadne. První manželku dohnal k sebevraždě, jeho druhá žena Fleur je o poznání mladší a po manželově zneschopnění hledá útěchu u milenců na vrcholu sil. Harryho starší syn Simon za rodinné finance objíždí exotické kraje, zatímco mladší Julian plní úlohu otcova nástupce. Bankéřem ale nikdy být nechtěl a navíc musí řešit potíže, které jeho ústavu způsobil hedgeový fond Lví pevnost: likviditu banky doplní z prostředků rodinného trustu, spravujícího mimo jiné peníze různých nadací, a začne vyjednávat její prodej. Kromě Trevelyanových-Tubalových v knize figuruje pár dalších výrazných postav: začínající novinářka a bloggerka Melissa, kterou šéf, zatrpklý žurnalistický matador Tredizzick, nejprve degraduje na externí spolupracovnici, načež se díky jejímu blogu dostane k informacím o problémech a chystaném prodeji jedné solidní anglické banky s dlouholetou tradicí. Do Melissiny pracovní náplně spadají mimo jiné články o neúspěšném cornwalském dramatikovi Artairovi McLeodovi, který je shodou okolností prvním manželem Fleur Trevelyanové-Tubalové.

Na Cartwrightových hrdinech je pozoruhodné, že jde o shluk mnohokrát obehraných literárních stereotypů, a zároveň jsou většinou věrohodní a empaticky vykreslení. Platí to zejména pro postavu Juliana Trevelyana-Tubala, hodného ztrápeného bankéře, který zbožňuje své děti, trpí migrénami a čas od času se mu zdá o ponících. Uvědomuje si postavení své rodiny, která po staletí fungovala jako významná společenská instituce a zajišťovala množství pracovních míst. Sám si dokáže udržovat přehled o intimních až trapných detailech ze života svých podřízených a brát na ně ohled (např. že jeho řidič má problémy s prostatou). Zároveň se však těší, až rodinný podnik prodá velké americké bance a nebude za něj nést odpovědnost (dotyčný řidič si tehdy pravděpodobně, spolu s jinými, bude muset hledat jiné místo). Starosvětskost jeho otce se v Julianovi prolíná s mentalitou bankéřů dopouštějících, aby se s penězi klientů prováděly riskantní a málo srozumitelné operace. Julian má však fungovat jako prototyp takového bankéře, a tím pádem je jeho eskapáda s hedgeovým fondem příliš mírné provinění a příliš se zdůrazňuje, že šlo o chvilkovou fatální pomýlenou víru v předvídatelnost chování akciových trhů: „Za bezesných nocí se občas zoufale ptá, kam se ty peníze poděly. (…) Prostě se vypařily. Už neexistují. Nikdo to neumí vysvětlit. Ta podělaná Gaussova křivka – jejíž vzoreček má vrytý do mozku – tvrdila, že to není možné.“ Drtivá většina šéfů velkých bank zodpovědných za krizi v roce 2008 se takto provinile necítí a v žádném případě nelze tvrdit, že by si alespoň zčásti neuvědomovali, k čemu pod jejich vedením dochází.

Příběh banky Trevelyanových-Tubalových vzdáleně připomíná osud americké banky Lehman Brothers, rovněž starobylé instituce, jež se však dočkala obrovského krachu, po kterém její část odkoupila britská Barclays. Problémy fiktivní a reálné banky se ale nedají srovnávat. Peníze těch druhých obsahují i přímé – více či méně násilné – odkazy na Lehman Brothers. Když Cornwallské noviny, pro něž pracuje mladá novinářka Melissa, z hodiny na hodinu změní majitele, poměrně nesmyslně ji napadne, že „krabice [propuštěných kolegů] vypadají skoro stejně jako ty, s nimiž před zraky televizních kamer odcházeli onoho dne v září 2008, který málem znamenal konec kapitalismu [!], z práce zaměstnanci Lehman Brothers.“ K efektnímu plytkému zjednodušování se Cartwright uchyluje vícekrát, jako například když Julian v duchu naříká, že „Viktoriáni alespoň něco vytvářeli, něco hmatatelného, něco, o co jste mohli zakopnout, něco naprosto odlišného od Gaussovy křivky.“

V asi nejzajímavější příběhové linii románu figuruje právě Melissa a její nadřízený Tredizzick. Melissu kontaktuje anonymní zdroj s nabídkou informací o machinacích v bance Trevelyanových-Tubalových, po nichž Treddizick skočí a začne připravovat plán jejich vypouštění do světa. Nad samozřejmostí, s jakou se o tom dozví Julian a jeho americký kupec, a nad sledem událostí, které tak snadno dokážou uvést do pohybu, se tají dech. I nad tím, že proti nim stojí jen ošumělý starý pisálek z regionálního deníku před bankrotem. Proto trochu zamrzí mnohovrstevnatý happy-end v duchu svérázného irského klasika Flana O’Briena, který sice zůstává v metatextové rovině, ale přibližuje knihu poloze nevázané frašky, k čemuž přispívají i zmíněné stereotypizované postavy.

Peníze těch druhých jsou čtivé a zjednodušování Cartwrightovi nelze vyčítat ve všech ohledech – například propojení sfér politiky a bankovnictví líčí přinejmenším věrohodně. Fraškovitost románu můžeme místy vnímat jako příjemnou hravost: „Objeví se vrabci, jedna čiperná drobná Edith Piaf vedle druhé (…).“ Otázka je, jestli by románu o finanční krizi lépe nesedla poloha černohumorná a o poznání kritičtější.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. David Petrů, Argo, Praha, 2013, 288 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse