Geiger, Arno: Starý král ve vyhnanství

Geiger, Arno
Starý král ve vyhnanství

ukázka beletrie zahraniční

Když mi bylo šest let, přestal mě můj děda poznávat. Bydlel v sousedním domě pod námi, a protože jsem jeho sad využíval jako zkratku do školy, občas za mnou házel polena, že prý nemám na jeho pozemku co pohledávat.

Arno Geiger: Starý král ve vyhnanství. Přel. Tomáš Dimter, Mladá fronta, Praha, 2013, 168 s.

Když mi bylo šest let, přestal mě můj děda poznávat. Bydlel v sousedním domě pod námi, a protože jsem jeho sad využíval jako zkratku do školy, občas za mnou házel polena, že prý nemám na jeho pozemku co pohledávat. Někdy měl ale radost, že mě vidí, přicházel ke mně a říkal mi Helmute. Z toho jsem ovšem nebyl zrovna moudrý. Potom děda zemřel. Na tyhle zážitky jsem zapomněl – dokud ta nemoc nepropukla u mého otce. 

V Rusku mají přísloví, že se nám v životě nevrací nic kromě našich chyb. A ve stáří jich přibývá. Protože měl táta vždycky sklon k podivínství, vysvětlovali jsme si jeho výpadky, k nimž začalo docházet nedlouho po jeho odchodu do penze, tím, že pozvolna ztrácí zájem o svoje okolí. Jeho chování se zdálo pro něho typické. Tak jsme mu několik let lezli na nervy ustavičným peskováním, aby se vzpamatoval.

Dnes mě popadá tichá zlost nad takovým mrháním sil; nadávali jsme sice osobě, ale měli jsme na mysli chorobu. „Dělej se sebou něco!“ říkali jsme stokrát, a otec to snášel trpělivě a podle hesla, že nejjednodušší je, když to člověk včas vzdá. Nechtěl vzdorovat zapomínání, nikdy nepoužíval sebemenší podpory paměti, a proto se taky nevystavoval nebezpečí, aby si musel stěžovat, že mu někdo dělá uzly na kapesníku. Nevedl žádnou tvrdošíjnou poziční válku proti svému duševnímu chřadnutí a ani jednou na to téma nezapředl hovor, přestože – z dnešního pohledu – si musel být vědom vážnosti situace nejpozději od poloviny devadesátých let. Kdyby býval některému ze svých dětí řekl, je mi líto, mozek mě nechává na holičkách, všichni by si s tou situací dokázali poradit lépe. Takhle ale dlouhé roky probíhala hra na kočku a myš – s tátou jako myší, s námi jako myšmi a s nemocí jako kočkou.

Tahle první, psychicky velmi vyčerpávající fáze charakterizovaná nejistotou a znejistěním je za námi, a i když na to pořád ještě nevzpomínám rád, teď chápu, že je rozdíl, když to člověk vzdá, protože už nechce dál, anebo protože ví, že je poražený. Táta vycházel z poznání, že byl poražen. Dospěl do životní fáze, kdy začaly slábnout jeho duševní síly, a vsadil na vnitřní postoj; na něco, co z nedostatku jiných účinných léků představuje praktickou možnost i pro příbuzné, jak se vyrovnat s mizérií téhle choroby.

Milan Kundera píše: Jediné, co nám tváří v tvář této nevyhnutelné porážce, které říkáme život, zbývá, je snaha pochopit ji. Demenci ve střední fázi, v níž se otec momentálně nachází, si představuji přibližně takto: Jako když člověka vytrhnou ze spánku – najednou nevíte, kde jste, kolem vás krouží věci, země, roky, lidé. Snažíte se orientovat, ale nedaří se vám to. Věci krouží dál, mrtví, živí, vzpomínky, snové výjevy, útržky vět, které vám nic neříkají – a tenhle stav se už po zbytek dne nezmění.

Když jsem doma, což se nestává nijak často, protože si tíhu péče o otce můžeme rozdělit na vícero beder, budím tátu kolem deváté. Vykuleně leží pod peřinou, ale už si dostatečně zvykl na to, že do jeho ložnice chodí lidé, které nezná, takže si nestěžuje.

„Nechceš vstávat?“ zeptám se ho přátelsky. A abych přispěl trochou optimismu: „To máme ale pěkný život.“

Skepticky odtuší: „Ty možná.“

Podám mu ponožky, chvíli se na ně dívá s povytaženým obočím a pak se zeptá:

„A kde je třetí?“

Aby to netrvalo věčnost, pomůžu mu při oblékání, ochotně si to nechá líbit. Potom ho dostrkám dolů do kuchyně, kde dostane snídani. Po snídani ho vyzvu, aby se šel oholit. Mrkne na mě a řekne: „Radši bych zůstal doma. K tobě na návštěvu hned tak zase nepřijdu.“

Ukážu mu cestu do koupelny. Zahaleká „Ajajajajaj…“ a hraje o čas.

„Přece jen by ses měl oholit, ať se podobáš sám sobě,“ řeknu. Váhavě mě následuje. „Když si od toho něco slibuješ…,“ mumlá, dívá se do zrcadla, silně si dlaněmi uhlazuje od hlavy odstávající vlasy, takže opravdu přilehnou. Znovu se na sebe podívá, prohlásí: „Skoro jako novej,“ usměje se a srdečně poděkuje.

Poslední dobou děkuje velmi často. Před pár dny bez jakékoli souvislosti najednou řekl: „Už předem ti opravdu srdečně děkuju.“

Na taková sdělení jsem se naučil reagovat vstřícně: „Rádo se stalo,“ říkám, nebo „není zač“ nebo „to přece dělám rád“. Neboť ze zkušenosti vím, že potvrzující odpovědi, které tátovi dávají pocit, že je všechno v pořádku, jsou lepší než všechno to dřívější dotazování, které ho jen přivádělo do rozpaků a znejišťovalo; nikdy neodpovídá rád na otázky, které mu, pokud je vůbec chápe, přinášejí pouze náhled vlastní nedostatečnosti. Na začátku bylo přizpůsobování bolestné a vysilující. Protože člověk jako dítě považuje rodiče za silné a věří, že budou vytrvale vzdorovat protivenstvím života, citelně vnímá ubývající síly mnohem bolestněji než ostatní lidé. Přesto jsem se do této nové role v jistém smyslu dobře vpravil. A taky jsem se naučil, že pro život člověka trpícího demencí potřebujeme nová měřítka.

Když chce táta poděkovat, ať děkuje, i bez pochopitelného důvodu, a když si chce postěžovat, že ho celý svět nechává na holičkách, ať si stěžuje. Je jedno, zda jeho hodnocení ve světě faktů obstojí, či nikoli. Pro něho neexistuje jiný svět než demence. Jako blízký příbuzný se proto mohu jen snažit poněkud zmírnit trpkost toho všeho tím, že nebudu zpochybňovat zmatenou realitu nemocného.

Jelikož už táta nemůže přejít most do mého světa, musím já k němu. Tam na druhé straně, v oblasti vymezené jeho duševním stavem, mimo naši společnost vystlanou věcností a cílevědomostí, je pořád ještě úctyhodným člověkem, a i když podle všeobecných měřítek není pokaždé úplně rozumný, přesto je svým způsobem úžasný.

Zahradou se potuluje kočka. Táta řekne: „Dřív jsem taky míval kočky, ne zrovna kvůli sobě, ale jako podílník.“

A když jsem se ho jednou zeptal, jak se mu vede, odpověděl: „Žádný zázraky se nedějou, ale znamení jo.“

A pak, zničehonic, věty, tak nepravděpodobné a neukotvené, jaké k člověku přicházejí ve snu: „Život není ani bez problémů snazší.“

Vtip a moudrost Augusta Geigera. Škoda jen, že z něho pozvolna řeč vyprchá, že věty, při nichž se člověku údivem tají dech, přicházejí stále řidčeji. Dojímá mě, co všechno se tím ztrácí. Je to, jako bych ve zpomaleném záběru sledoval, jak táta vykrvácí. Život z něj kapku po kapce vyprchává.

Osobnost z člověka kapku po kapce vyprchává. Pocit, že tohle je můj otec, muž, který mě pomáhal vychovávat, zatím zůstal nedotčený. Ale okamžiky, kdy nepoznávám otce z dřívějších dob, přicházejí stále častěji, především večer.

Večery jsou jakousi ochutnávkou toho, co už brzy nabídne ráno. Neboť jakmile se setmí, objevuje se strach. Otec najednou bloudí bezradně a neúnavně jako starý král ve vyhnanství. Pak je všechno, co vidí, znepokojivé, všechno je vratké, nestálé, ohrožené tím, že se v následující chvíli rozpadne. A nic není takové jako doma.

Už nějakou dobu sedím v kuchyni a dělám si poznámky do laptopu. V obýváku hraje televize a otec, který odtamtud slyší hlasy, se po špičkách šourá předsíní, naslouchá a něco si pro sebe mumlá:

„To mi nic neříká.“

Pak přijde za mnou do kuchyně, tváří se, jako by mě sledoval při psaní. Ale koutkem oka si všimnu, že potřebuje pomoc.

„Nechtěl by ses chvilku dívat na televizi?“ zeptám se.

„Co z toho budu mít?“

„No, zábavu.“

„Radši bych šel domů.“

„Ty jsi doma.“

„Kde to jsme?“

Řeknu ulici a číslo domu.

„Aha, ale mockrát jsem tady nebyl.“

„Tenhle dům jsi postavil na konci padesátých let a od té doby tady bydlíš.“

Protáhne obličej. Vypadá to, že informace, které právě dostal, ho neuspokojily. Podrbe se na zátylku:

„Věřím ti, ale s výhradou. A teď chci domů.“

Podívám se na něho. Přestože se snaží rozrušení skrýt, je na něm poznat, jak moc mu ta chvíle dává zabrat. Je plný neklidu, na čele mu vystupuje pot. Pohled tohoto člověka, který se ocitl na hranici paniky, mi proniká až do morku kostí. Trýznivý dojem, že člověk není doma, patří k symptomům této nemoci. Vysvětluji si to tak, že demencí postižený člověk ztratil v důsledku své vnitřní rozervanosti pocit bezpečí a touží po místě, kde to bezpečí bude moci znovu zažít. Protože však pocit rozrušení nemizí ani na nejdůvěrnějších místech, jako možný domov nepřichází v úvahu dokonce ani vlastní postel.

Řečeno s Marcelem Proustem, pravé ráje jsou ty, které člověk ztratil. V takovém případě změna místa nepřinese žádnou úlevu, i kdyby to mělo být jen pouhé rozptýlení, kterého člověk dosáhne – ne-li dokonce lépe – zpěvem. Zpívání je veselejší, dementní lidé zpívají rádi. Zpěv je něco emocionálního, jakýsi domov mimo uchopitelný svět.

A propos zpěv: často se říká, že lidé, kteří trpí demencí, jsou jako malé děti – sotva by se našel nějaký text k tématu demence, který by se zřekl této metafory; a to je k vzteku. Neboť dospělý člověk se sotva může vyvinout zpátky v dítě, jelikož k podstatě dítěte patří, že se vyvíjí dopředu. Děti získávají schopnosti, dementní lidé schopnosti ztrácejí. Život s dětmi bystří smysl pro pokrok, život s dementními lidmi bystří smysl pro ztrátu. Pravda je, že stáří nic nevrací, je to jako skluzavka, a jedna z největších starostí, které může stáří přinést, je, aby netrvalo příliš dlouho.

Zapnu CD přehrávač. Helga, moje sestra, pro takové účely koupila výbor lidovek. Nahoře na žlutém voze. – Táhly tenkrát divoké husy. Ten trik často zabere. Půl hodiny halekáme, starý muž se postupně ponoří do zpěvu natolik, že se až musím smát. Otec se dá strhnout, a protože už je beztak čas, využiju té chvíle a nasměruju ho nahoru do ložnice. Je v dobré náladě, přestože to s přehledem o čase, prostoru a událostech pořád není dobré; jenže tím si člověk v danou chvíli hlavu neláme.

Nezvítězit, přečkat je všechno, pomyslím si, a tento den se najednou cítím přinejmenším stejně vyčerpaný jako táta. Říkám mu, co má udělat, než se nasouká do pyžama. Vklouzne pod peřinu a řekne: „Hlavní je, že mám kde spát.“ Rozhlédne se, zvedne ruku a pozdraví někoho, kdo je tu jenom pro něho. Pak řekne:

„Dá se to tady vydržet. Je to tady vlastně docela fajn.“

 

© Tomáš Dimter
ukázka z knihy Starý král ve vyhnanství
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2060x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce