Smoleński, Paweł: Izrael už se nevznáší

Smoleński, Paweł
Izrael už se nevznáší

ukázka beletrie zahraniční

Scéna, kde se příběh odehrává, je důležitá. Davidova ulice na jeruzalémském Starém městě, uzoučká a zastíněná, téměř na hranici mezi křesťanskou a arménskou čtvrtí, což už tu dnes nemá žádný význam – Staré město je bezmála celé arabské. Poměrně strmé a kluzké schody vedou od malého náměstíčka hned za Jafskou bránou dolů k Via Dolorosa. Kousek odsud stojí Zeď nářků a za ní posvátná mešita Al-Aksá.

Paweł Smoleński: Izrael už se nevznáší. Přel. Lucie Zakopalová a Michala Benešová, Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha, 2013, 288 s.

Saíd

Scéna, kde se příběh odehrává, je důležitá. Davidova ulice na jeruzalémském Starém městě, uzoučká a zastíněná, téměř na hranici mezi křesťanskou a arménskou čtvrtí, což už tu dnes nemá žádný význam – Staré město je bezmála celé arabské. Poměrně strmé a kluzké schody vedou od malého náměstíčka hned za Jafskou bránou dolů k Via Dolorosa. Kousek odsud stojí Zeď nářků a za ní posvátná mešita Al-Aksá.

Jeden z prvních obchůdků po levé straně. Dvoukřídlé dveře otevřené dokořán zvou do hlubokého tichého prostoru zastřešeného kupolovitou klenbou. Najdeme tu stříbro i zlato, řetízky i náušnice. Ikony, které vypadají, jako by pocházely z dávných staletí, ačkoli pochybuji, že by byly starší než ty, co ještě září čerstvým lakem. Obchod nabízí i sedmiramenné svícny a mezuzy, Davidovy hvězdy i jeruzalémské kříže. Křesťanské, židovské i arabské modlitby a požehnání vyryté do matných kovových destiček nebo vypálené do světle modré keramiky. Podél stěn stojí kulaté měděné mísy plné korálků. Najdeme tu koberce i koberečky utkané z nití s převahou červené barvy, těžké kelimy i šátky z lehkého materiálu. Zkrátka – krámek, jakých je všude kolem plno. Ani větší, ani bohatší. Obchod na arabském tržišti v srdci hlavního města státu, který je s Araby ve stavu permanentní války. I majitel vypadá jako všichni obchodníci v tomto městě. Hlučný, dotěrný, možná dokonce i drzý. Sebejistý. Řekl, že se jmenuje Saíd.

Přilákal mě sem stříbrný náramek ležící ve výloze za špinavým sklem. Jak se ukázalo, tretka byla ve skutečnosti měděná, nijak to ale neumenšovalo její půvab: silná linka mistrně spletená ze stovek tenoučkých drátků a zakončená masivním zapínáním zahnutým do tvaru hadího ocasu. Podle Saída nosily takové náramky blízkovýchodní cikánky a beduínské krásky na začátku minulého století. V tomto případě mluvil pravdu.

Saíd je tlustý, s buclatými tvářemi, neoholený a velmi bystrý. O světě toho ví hodně, obratně rozmlouvá, dokáže smlouvat v několika jazycích. Nosí košili s krátkým rukávem a obnošené černé kalhoty. V zadní kapse má peněženku nacpanou bankovkami: dolary i eura, izraelské šekely i norské koruny, libry i franky. Kouří tlusté cigarety, filtr drží mezi palcem a ukazováčkem. Kouř vdechuje hluboko, až na samotné dno plic. Bez přestání gestikuluje. Rád rozmlouvá s neznámými lidmi.

Zpočátku navrhl cenu obrovskou a absurdní a upozornil mě, že i tak prodává náramek levně, nejsem konec konců zazobaný Američan, ale člověk z východu Evropy, takže nemám peněz nazbyt. Řekl jsem, ať si najde jiného naivku. „Ne, to ne.“ Vypadal uraženě. Už jsem vycházel na Davidovu ulici, když mě chytil za ruku: „Jaká je tvoje poslední nabídka?“

Hádali jsme se, škádlili, a prodavači ze sousedních obchodů mezitím obsluhovali zákazníky zastavující se u Saídova krámku. Jeho dětský pomocník přinášel co chvíli sklínky s čajem z lístků čerstvé máty. Popíjeli jsme ho malými doušky, kouřili cigaretu za cigaretou a smlouvali o každý šekel, i když jsme věděli, že od dohody nás dělí rozdíl menší, než je cena krabičky zápalek. Žádného z nás ale ani nenapadlo to vzdát.

Až nakonec „staré stříbro, beduínské a možná i cikánské“ skončilo v mé kapse. I tak jsem za ně zaplatil až příliš, ačkoli sotva polovinu toho, co si Saíd původně řekl.
„Zastav se u mě alespoň na čaj,“ řekl mi na rozloučenou. „Už nemusíme dělat obchody.“
Oblíbil jsem si ho. Není důvod, aby tomu bylo jinak.

Od toho dne když jsem se po večerech vracíval domů, do srdce někdejší muslimské čtvrti Starého města, prodlužoval jsem si cestu, abych nahlédl do Saídova obchodu. Sedával jsem na nízké stoličce v hloubi krámku u stěny pokryté kelimy ve stovkách odstínů hnědé, šedé a červené. Nořil jsem ruce do měděných mís plných korálků. Pil jsem čaj, pročítal noviny a poslouchal, jak Saíd vypráví zahraničním turistům, že obchody jdou špatně, že o zákazníka člověk nezavadí, že z něčeho musí živit rodinu, že ten jeruzalémský křížek je opravdu starý a z pravého stříbra a ty narůžovělé korálky, to jsou opravdické korály vylovené nejméně před sto lety z útesů v Rudém moři. Věděl jsem, že lže a klame, ale dělal to s neuvěřitelným půvabem, téměř svůdně. Na zákazníky měl nos: po Američanech nebo Švédech chtěl za kdejaký náhrdelník dvě stě dolarů, po Češích nebo Polácích padesát.

„Dobrý prodávající ví,“ trpělivě vysvětloval, když v obchodě právě nebyli zákazníci, „že ne na všem a ne na všech jde vydělat. Někdy je to jenom pár šekelů. Nikdy se mi ale nestalo, ať dobrý Bůh i nadále řídí můj osud, že bych musel třeba jen za ten nejmenší korálek doplatit halíř ze svého.“
„Saíde, řekni, o kolik jsi mě ošidil?“ prosil jsem ho.
„Co z toho budeš mít, když ti to řeknu?“ usmíval se. „Jestli jsi koupil levně, získá snad tvůj náramek na kráse? A jestli draze, zoškliví? Zaplatil jsi právě tolik, kolik jsi chtěl zaplatit. Tolik, za kolik ti stál onoho dne v onu hodinu. Řeknu ti jen, že to nebyl nejlepší obchod, jaký jsem kdy udělal. Je ale pravda,“ naříkal, „že obchody dnes nejdou tak dobře jako ještě před pár lety. Průvodci tahají výpravy do velkých nákupních center za zdmi. Namlouvají turistům, že tam dostanou velké slevy. Nám obchodníkům ze Starého města zůstanou jen zbytky a nedojedky. Nevyplácí se,“ bědoval, „mít obchod v Jeruzalémě.“
„Tak mi ho prodej,“ řekl jsem žertem, když už jsem neměl sílu ho poslouchat.
Saíd zvážněl a podíval se mi zpříma do očí.
„Jestli svůj obchod někdy prodám, tak jenom Arabovi.“
„Jsou snad moje peníze horší než ty arabské?“
„Na první pohled jsou stejné. Ale jak mám vědět, od koho je máš? Jakou mám jistotu, že jednou neprodáš můj obchod Židům? Židi jsou chytří a záludní. Podáš jim prst, a za chvíli přijdeš o celou ruku. Trochu ustoupíš, a zanedlouho nebudeš mít kde složit hlavu. Otočíš se, a hned do tebe strčí, nastaví ti nohu, zapíchnou ti nůž do zad. Nikdy neprodám svůj obchod žádnému cizinci, protože nikdy nebudu mít jistotu, že není nástrojem v rukou Židů. Jeruzalém jejich nebude. Nikdy.“
„Saíde, kdo ti napovídal takové hlouposti?“

Neodpověděl. Do obchodu vešla skupinka rozveselených Norů.

 

Smolenski
Smoleňski

překlad © Lucie Zakopalová a Michala Benešová
ukázka z knihy Izrael už se nevznáší.
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1716x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce