Tři byzantská kvazidramata
Sarkissian, Alena: Ať múzy promluví (in Listy filologické)

Tři byzantská kvazidramata

Jako druhý svazek Byzantské knihovny, která chce navázat na přerušenou tradici překládání byzantské literatury do češtiny, vyšla na sklonku minulého roku v edici Pro Oriente kniha nazvaná Ať múzy promluví s podtitulem Tři byzantská kvazidramata.

Jako druhý svazek Byzantské knihovny, která chce navázat na přerušenou tradici překládání byzantské literatury do češtiny, vyšla na sklonku minulého roku v edici Pro Oriente kniha nazvaná Ať múzy promluví s podtitulem Tři byzantská kvazidramata. Nelze než s potěšením konstatovat, že zatímco dříve tvořily těžiště překladů z byzantské řečtiny především texty historické, kroniky a legendy, dostává i nyní – stejně jako v úvodním svazku obnovené Byzantské knihovny, výboru ze středověké byzantské žebravé poezie K čertu ať táhne studium! (2011; srov. k tomu recenzi in: Listy filologické 134, 2011, s. 408–409) – slovo poezie. Oba svazky „nové“ Byzantské knihovny kromě toho spojuje jméno jednoho z nejvýznamnějších a nejplodnějších byzantských básníků, Theodóra Prodroma.

V poutavě napsané předmluvě se editorka svazku Alena Sarkissian vydává po stopách celého literárního druhu: byzantské dramatické tvorby. Zlehka a jaksi mimochodem nás přitom provází dějinami literatury a vzdělanosti Byzance, bývalé východní části římské říše, od 6. století až do jejího zániku, dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453.

Byzantská říše jako pokračovatelka antických tradic sice zdědila řecký zájem o divadlo, ale také římský ambivalentní postoj k němu. Římská doba milovala „podívané“ nejrůznějšího druhu a herci zde dosahovali obrovské popularity. Na druhé straně bylo herectví jako „prodávání těla“ považováno za morálně pochybné a leckdy stavěno po bok prostituci. Tento přístup hrál do not nastupujícímu křesťanství, přesto divadlo dlouho odolává, i když už ne ve formě předvádění celých tragédií či komedií, jak je známe z klasické doby. Oblibu si už od přelomu letopočtu získávají menší žánry mimus a pantomimus. Od 6. století pak nemáme o scénickém provozování dramat žádné zprávy; klasické řecké tragédie a komedie však byly nejspíše i nadále součástí školní četby.

Alena Sarkissian ovšem ukazuje, že teatralita neboli divadelnost v Byzanci nezašla na úbytě, jen se projevuje v jiných aktivitách a žánrech. Uvádí například trhy a poutě s různými atrakcemi, náboženské slavnosti či „nestvořené duchovní divadlo“, jímž je křesťanská bohoslužba. Divadelní rysy zachovává též řečnictví a křesťanské kázání. Autorka též poukazuje na divadelní potenciál liturgických hymnů (kontakií) Rómana Melóda a z tohoto hlediska posuzuje i jedinou dochovanou byzantskou „tragédii“ Trpící Kristus. Při úvahách o byzantské teatralitě je třeba mít stále na mysli, že na rozdíl od moderní vizuálně orientované divadelní kultury byla kultura byzantská mnohem více zaměřena na auditivní vnímání a rovněž básnický přednes a veřejné promluvy byly dobře připravenými výstupy doprovázenými propracovanou gestikulací.

Nakonec se autorka dostává k otázce, nakolik se renesance zájmu o drama v Byzanci 9. a pak 12. století váže na obnovený zájem o antické dědictví. Zejména ve 12. století se tento zájem projevuje minimálně v teoretických úvahách o divadle, jak o tom svědčí učenec Ióannés Tzetzés se svými didaktickými básněmi o dramatu a část pojednání O přetvářce (Peri hypokriseós) Eustathia Soluňského. Ze 12. století pochází také většina „kvazidramatických“ textů, tj. děl, která se antickým dramatem nějakým způsobem inspirují či s jeho formou experimentují, přestože pro jeviště nejspíše určeny nebyly.

Tři příklady kvazidramatické tvorby najdeme ve druhé části knihy v českém překladu, přebásněném Matoušem Jaluškou: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válka Theodóra Prodroma a tzv. Dramation („Malé drama“), připisované Michaélu Haplúcheirovi.

Pro znalce literatury klasické antiky bude zajímavé zvláště prostřední z nich, narážející již v názvu na básnickou skladbu Válka žab a myší, svéráznou parodii na Homérův válečný epos Ílias. Prodromos podobnou látku – vojenské tažení myší proti „kočičí obludě“ – zpracovaná v podobě imitace klasické řecké tragédie, v němž mají svou roli chór, posel, hlavní heroina a řady udatných myších vojáků. Výsledek je velmi zábavný, jedná se o skutečnou lahůdku. Dramation, připisované jinak neznámému Michaélu Haplúcheirovi, se tematicky blíží žebravé poezii: hříčka o nadaném, leč chudém a věčně hladovém učenci spílajícím všem okolo sebe včetně Štěstěny a svých patronek Múz končí nejednoznačným slibem Múz: „Nu dobrá, uzříš teď tužby, co pominou, / zřetelně v jasnosti, jak v záři majáku, / bohatství spatříš i marnosti života.“ Jediným z kvazidramat zpracovávajícím biblické téma, scénu svedení Evy hadem a vyhnání prvních lidí z rajské zahrady, jsou Verše o Adamovi. Ty vznikly o tři století dříve, v 1. polovině 9. století, a jsou připisovány Ignatiovi zvanému Diakonos (nikoli patriarchovi Ignatiovi). Představují snad jeden z dokladů literárního oživení po první fázi ikonoklastického „temna“.

Každé z kvazidramat doprovází samostatný úvod, jejich překlady (dvanáctislabičným daktylotrochejským veršem) jsou živé a hravé, i když striktní zachovávání počtu slabik v jednotlivých verších přirozeně vyžaduje jinou práci s jazykem než volný verš. Poněkud těžkopádné vyznění Veršů o Adamovi je spíše dáno jednotvárnou strukturou skladby, kdy se po dlouhém prologu promlouvající postavy střídají po trojverších.

Kromě drobných nesrovnalostí v textu, které padnou do oka až při opakovaném čtení, padá jediná výtka nakonec na vrub redakční, potažmo nakladatelské práce s copyrightem a údaji v tiráži. Že je editorkou knížky Alena Sarkissian, se dozvíme jen na webových stránkách nakladatelství a v inzerátech na dosud vyšlé knihy, tato informace není uvedena na obálce ani na titulním listě (to ostatně platí i pro předchozí výbor z žebravé poezie K čertu ať táhne studium!, který editorsky připravila a přeložila Markéta Kulhánková). „Copyright“ si pak Alena Sarkissian vysloužila toliko za překlad, nikoliv však už za téměř padesátistránkovou úvodní studii, a tak to vypadá, jako by autorem knihy byl „Pavel Mervart“. V tiráži je Alena Sarkissian správně uvedena jako autorka předmluvy a překladu, chybí zde ale ostatní překladatelé.

To ale rozhodně nemění nic na tom, že Ať múzy promluví je zajímavá kniha, která potěší všechny zájemce o byzantskou kulturu i o divadlo, a své si v ní naleznou i ti, kdo o této oblasti zatím mnoho neslyšeli.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Alena Sarkissian (ed.): Ať múzy promluví. Tři byzantská kvazidramata, z řečtiny přel. Alena Sarkissian (Verše o Adamovi, Kočkomyší válka) a Karolína Kvitová (Dramation), přebásnil Matouš Jaluška, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2012, 128 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse