Bobelian, Michael: Děti Arménie

Bobelian, Michael
Děti Arménie

recenze historie

Nedá se tvrdit, že by byl Bobelian úplně zaujatý vůči Turkům. Připouští, že spory uvnitř americké arménské komunity nesou nemalou část viny na tom, že se o jejich genocidě zhruba do šedesátých let 20. století příliš nemluvilo. A upozorňuje i na přehnanou „všudypřítomnost genocidy v životě a myšlení současných Arménů“ a na možná nebezpečí odvozování vlastní identity z dávné tragédie, z toho, že si dnešní Arméni až příliš zakládají na vlastní minulosti a ne na vlastní budoucnosti.

Michael Bobelian: Děti Arménie: zapomenutá genocida a stoletý boj o spravedlnost. Přel. Milan Dvořák, Paseka, Praha a Litomyšl, 2013, 320 s.

„Kdo dnes ještě mluví o zničení Arménů?“ To je výrok, který pronesl před útokem na Polsko Adolf Hitler a zdůvodňoval jím své zacházení se Židy, Poláky a dalšími neárijci. Na masové vyhlazování Arménů v letech 1915–1923 v Turecku, při kterém minimálně půl milionu Arménů zemřelo, se ale naštěstí nezapomnělo. Parlamenty četných zemí přijímají zákony o arménské genocidě (jako první zřejmě Uruguay roku 1965), konají se mnohé konference (jedna z nich proběhla roku 2006 také na půdě českého senátu pod záštitou Václava Havla).

U nás se povědomí o těchto událostech snažil šířit Karel Hansa, který ve své knize Hrůzy východu z roku 1923 odsuzoval malou aktivitu evropských politiků i „barbarství turecké vlády“: arménský národ byl podle něj vražděn „ostřím zbraně v rukou lidí-bestií, silou zbraní národa nekulturního“ a „náboženským fanatismem“. A v celosvětovém měřítku se pak o totéž zasloužil pražský německý spisovatel Franz Werfel svým románem Čtyřicet dní Musa Daghu (v češtině jen Čtyřicet dní). Ten vznikl na základě historických událostí, kdy se skupina Arménů na Mojžíšově hoře bránila převaze turecké armády, dokud ji nezachránili Francouzi a Angličané. Román byl do češtiny přeložen Pavlem Eisnerem hned rok po originálním vydání. A z Čechů si zaslouží zmínku ještě Josef Guttmann (1902–1958), u nás známý ve zcela odlišném kontextu jako šéfredaktor Rudého práva (do roku 1933) a později jako přední odpadlík od komunistické víry, který spolu se Závišem Kalandrou napsal brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu. Guttman v říjnu 1939 emigroval přes Švédsko a Mexiko do Spojených států amerických, kde pracoval pro Yivo Institute jako vědecký pracovník zabývající se novějšími židovskými dějinami. Již roku 1946 zde Guttmann v jidiš a později anglicky publikoval vůbec první významnou práci, která poukazuje na četné paralely arménské a židovské genocidy, a je proto označován za „průkopníka výzkumu genocidy“.

Česky nedávno vyšla kniha Děti Arménie: zapomenutá genocida a stoletý boj o spravedlnost. Její autor, Michael Bobelian, v ní zevrubně shrnuje nejen historii celé genocidy, ale i to, jak se v následujících letech šířilo, případně bylo umlčováno vědomí o ní. Kniha sleduje pokus o soud s tureckými viníky, který ale ve většině případů skončil nedotažený, a následnou vlnu atentátů páchaných Armény, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. To, jak si s arménskou otázkou pohrával Stalin, ovšem bez snahy Arménům skutečně pomoci. I četné sliby západních mocností, které většinou zůstaly nedodrženy. Turecko totiž bylo (a v jisté míře dosud je) významným strategickým partnerem hlavně Spojených států, a proto se Američané často zdráhali přijímat rezoluce nebo uskutečňovat jiné kroky, které by mohly vzbuzovat a podněcovat hněv Turků. Takže když se plánovalo zfilmování zmiňovaného Werfelova románu, na nátlak tureckého velvyslanectví od toho nakonec Hollywood upustil. A pokud některý americký diplomat opustil striktní linii svého ministerstva zahraničí, úzkostlivě se snažícího o „objektivitu“, a použil ono „slovo na g“, byl zbaven místa. Podle autora se navíc toto ministerstvo někdy i aktivně podílelo na popírání genocidy. Trpce ukazuje, jak mnozí američtí politici, kteří vyjadřovali proarménské smýšlení, začali silně mírnit svoje výroky, když se dostali do vedoucí pozice (což je ovšem jev obvyklý i v řadě jiných politických témat a zmírnění vyhrocené rétoriky aspoň v jiných případech často bývá ku prospěchu věci). S jistou ironií autor cituje projev George Bushe staršího, který ve svém vyjádření k výročí genocidy, i když se samotnému termínu vyhnul, připomněl „hrozné masakry utrpěné v letech 1915–1923 z rukou vládců Osmanské říše… V tomto pětasedmdesátém výročí oněch masakrů chci spolu s Armény uctít den upomínky na víc než milion Arménů, kteří se stali jejich oběťmi.“ Podle Bobeliana v tomto prohlášení, prostém vší dvojznačnosti nebo kličkování, jako by prezident „pronášel definici genocidy, aniž by přímo použil tohoto slova“.

Autor věnuje možná až příliš mnoho pozornosti některým vybraným kauzám, například procesům vedeným proti pojišťovnám, které se zdráhaly vyplatit pojistné částky za zmasakrované oběti, nebo důležitým hlasováním podporujícím arménskou interpretaci historie v americkém senátu (na několika stránkách dokonce přetiskuje jména jednotlivých hlasujících a u některých i to, co je k jejich rozhodnutí vedlo). Naopak třeba Werfela autor sice uvádí, ale podle mne až příliš stručně. Podobně se na některých místech poznamenává, že Arménům neprospěly předsudky, které vůči nim panovaly, takže jistý americký admirál, který byl od roku 1919 nejvyšším americkým úředním činitelem dané oblasti, soudil, že Arméni a Řekové „mají mnoho chyb a povahových vad“, zatímco „Turek má některé charakterové rysy, jež stojí o tolik výše, že to člověka vede k sympatizování s Turkem, i když přitom nemůžeme zapomínat na ty špatné rysy jeho povahy, které ilustrují činy spáchané proti podrobeným národům“. Arménští obchodníci byli pole něj „pijavicemi, vysávajícími po cela staletí zemi krev…, mají jen malého nebo vůbec žádného národního ducha a špatné mravní zásady“. Je ovšem škoda, že autor toto téma více nerozvádí a nezkoumá například, nakolik byly takové bezmála rasistické postoje rozšířené. Každopádně můžeme doplnit, že v českém prostředí druhé poloviny 19. století překvapivě dost, i když se v té době přímo do dnešní Arménie dostali jen nemnozí, ale setkat se s nimi bylo možné přímo v hlavním městě Osmanské říše (ještě před několikerou vlnou pogromů na tamní Armény). Kupříkladu Jan Neruda v Istanbulu konstatoval, že čtvrť „arménská je nejšpinavější čtvrtí celého špinavého Cařihradu: nepravidelné domy, nepravidelné ulice, špína na domech, ulicích i na lidech“. A zatímco Turky Neruda shledal jako lidi poctivé, „lež a podvod přenechává Turek Řekovi a Arménovi“. Kupodivu podobně se vyjadřuje i Svatopluk Čech, který si na otázku, která „figurka cařihradská zanechala v mé duši nejméně příznivý dojem“, odpovídá: „arménský penězoměnec“.

Nedá se asi tvrdit, že by byl Michael Bobelian úplně zaujatý vůči Turkům. Připouští, že sami Arméni, jejich nejednotnost a vnitřní spory hlavně v jejich americké komunitě nesou nemalou část viny na tom, že se o arménské genocidě zhruba do šedesátých let 20. století příliš nemluvilo. A upozorňuje i na přehnanou „všudypřítomnost genocidy v životě a myšlení současných Arménů“ a na možná nebezpečí odvozování vlastní identity z dávné tragédie, z toho, že si dnešní Arméni až příliš zakládají na vlastní minulosti a ne na vlastní budoucnosti (i když mi není zcela jasné, jak může národ odvíjet svoji identitu jen od budoucnosti).

Ovšem jako u příslušníka třetí generace arménské diaspory zůstává u Bobeliana zřejmé, z jaké perspektivy utrpení Arménů líčí. Jednoznačně tedy označuje popírání arménské genocidy za „závěrečnou etapu“ této genocidy a žádá oficiální omluvu z turecké strany, k níž – dodejme – dosud nejenže nedošlo, ale na území Turecka prý zatím nestojí ani žádný památník, který by ony tragické události připomínal. Podle autora totiž pouze „upřímná omluva, snad doplněná reparacemi, změnami v tureckých školních osnovách a dalšími opatřeními, poskytne Arménům upokojení. V jistém smyslu však čekání na turecké pokání posiluje a utvrzuje vztah pachatel – oběť“. Právě v tom je ale podle turkologa Petra Kučery problém, v tureckých představách totiž omluva rovná se nutnost odškodnění, případně uznání arménských nároků na část svého území. Kučera také v rámci vyváženosti připomíná, že Turkům opravdu „výrazně chybí nadhled nad vlastní historií“, ale dodává k tomu, že například osmanská elita i vojsko byly silně etnicky namíchané a že velkou část oněch masakrů neměli na svědomí etničtí Turci, ale jednotky sestavené z Kurdů, tradičních rivalů Arménů ve východní Anatolii (Kurdové pak sami neušli represím, za které se ale současný turecký premiér nedávno omluvil). A hlavně spolu s autorem knihy Nevěřící Kučera zdůrazňuje, že v Turecku a na Balkáně zahynulo mezi první světovou válkou a vznikem republiky podle odhadu něco kolem 5 milionů muslimů (jistěže většinou ne rukou Arménů), „což ale asi nikoho moc nezajímá a parlamenty žádných států to nevede k vydávání rezolucí“… To vše ukazuje, že se při otevírání podobných historických traumat můžeme snadno dostat do bludného kruhu obviňování, což by nás nicméně nemělo od této činnosti odradit, jen je při ní třeba velké obezřetnosti. Je tedy dobře, že Hitlerova slova z úvodu článku dnes znějí směšně, protože zprávy o třenicích ohledně deklarací o arménské genocidě se ve sdělovacích prostředích objevují ne úplně zřídka a přinejmenším vzdělaní lidé o ní jistě vědí. Pro zajímavost upřesněme, že roku 2004 česky vyšel historický román Pohádka o poslední myšlence, který měl příběh genocidy podat „jako pohádku“, publikace Hrůzy východu vyšla roku 2006 v reprintu a třeba Český rozhlas 3 – Vltava už několikrát vysílal dramatizaci Čtyřiceti dnů. Můžeme onen citovaný výrok německého diktátora ale také obměnit: a kdo dnes mluví o zabíjení Turků či muslimů na Balkáně?

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1927x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce