Abercrombie, Joe: Rudá země

Abercrombie, Joe
Rudá země

recenze fantasy

Syžet románu od notorického podvraceče klišé fantasy žánru je ryze westernový: hrdinka se vrací na farmu, která je vypálená a její obyvatelé povražděni. Vydává se tedy za pomstou. Ovšem vše se děje v originálně adaptovaných kulisách fantasy. Dříve tak populární oddechový žánr se potkává s žánrem, který jej ve čtenářské oblibě vystřídal.

Abercrombie? Transformace žánru na počkání...
Joe Abercrombie: Rudá země. Přel. Olga Machačová, Polaris, Frenštát pod Radhoštěm, 440 s.

Joe Abercrombie debutoval v roce 2006 románem Sama čepel, prvním dílem trilogie První zákon. Kniha a následná pokračování (Až budou viset, Poslední argument králů) měla úspěch, v roce 2008 se Abercrombie dostal mezi finalisty ceny Johna W. Campbella pro nejlepšího nováčka... Až potud by se zdálo, že zde máme tradiční příběh tradičního spisovatele tradiční fantasy. Zvláště když po rychlém přehlédnutí anotací jednotlivých částí trilogie zrekonstruujeme syžet obsahující proroctví, barbarského válečníka, starého čaroděje, mocnou říši holdující kanibalským rituálům, pouť za mocným artefaktem a tak dále a tak dále...

Ve skutečnosti je ale Abercrombie vedle Brandona Sandersona a Chiny Miévilleho nejzajímavějším současným autorem fantasy. Jeho První zákon je v podstatě tolkienovská fantasy, napsaná ovšem z pohledu pána Denethora. Ten podezříval Gandalfa, že mu jde jen o moc, Aragorna považoval za kdesi v divočině sebraného barbara a vůbec to byl ukázkový paranoik bez špetky romantiky v srdci. Abercrombie si řekl, že je třeba být realista, a domyslel si, co by to znamenalo, kdyby měl Denethor pravdu.

V prvním románu si ale jen zkoušel schopnost udržet čtenáře v napětí na několika stech stranách; růžky vystrčil jen v některých scénách s inkvizitorem Gloktou. Ovšem v pokračováních se už s cílevědomou zlomyslností vysmíval očekáváním čtenářů a převracel žánrová pravidla. Až v jakousi exhibici – v tom smyslu, jak moc dokáže čtenáři zamotat hlavu, aniž by jeho text ztratil vnitřní logiku – se změnil následující, samostatný román Nejlépe chutná za studena, kde se vypořádával se zápletkami příběhů o pomstě. Schopnost překvapit čtenáře a zneužít (nebo naopak dokonale využít) pravidla žánru, a zároveň krotit sám sebe, dotáhl zatím nejdále v románu Hrdinové, příběhu jedné tři dny trvající bitvy. Do té na obou stranách vstupují desítky postav vedených ideály, očekáváními i ambicemi, aby se zúčastnily krvavého mlýnku na maso. Byl to snad první fantasy román, který by si zasloužil označení „protiválečný“ (v duchu kupříkladu Hlavy XXII), a rozhodně krutá, tragická fraška. Přeživší postavy ztratí jakékoliv iluze o vznešenosti či lidské morálce a samotná bitva vyřeší, s prominutím, velké kulové – prostě zbytečné krveprolití, jakých je v dějinách spousta (což jde naprosto proti funkci bitev ve fantasy, kde jsou vždy pojaty jako události, které mají zásadní význam).

Románem Hrdinové jako kdyby Abercrombie alespoň dočasně naplnil své ambice přetvořit fantasy. V jeho podání se stal žánr velmi cynickým a krutým, na hony vzdáleným jasným morálním vzorům a archetypům – které však byly stále rozeznatelné. Zdá se proto logické, že jeho dalším cílem bylo propojení fantasy se žánrem, který disponuje podobně silnými archetypy a pravidly – ale na rozdíl od fantasy i jejich mnohem silnější sebereflexí: westernem.

Rudá země má jednoduchou zápletku. Hlavní hrdinka Sty Jižní se vrací z městečka na farmu, aby zjistila, že ta je vypálená, rodinný přítel pověšený a prošpikovaný šípy a její dva malí sourozenci uneseni neznámo kam. Společně s nevlastním otcem Jehnětem se vydává po stopě únosců do divokých krajů na západě. Čeká ji putování s karavanou osadníků, zhoubně se rozpínající městečko desperádů, těžící ze zlaté horečky, střety s kočovnými domorodci i bandou žoldáků a pochopitelně poznání, že krvavá minulost nemůže být nikdy zapomenuta. Přičemž tu nejkrvavější má za sebou překvapivě dobrák Jehně...

Mezi Abercrombieho inspirací jsou jistě spaghetti westerny, ale v ještě větší míře špinavá americká tradice počínající Stopaři Johna Forda, pokračující díly Sama Peckinpaha a spojující se díky osobě Clinta Eastwooda v Nesmiřitelných s výše zmíněným vlivem italských filmařů. A pochopitelně nesmíme zapomenout na seriál Deadwood stanice HBO. To vše ovšem zasazeno do starého dobrého světa předchozích knih.

Celý román je tak vetkán do hávu fantasy pečlivě „zadaptovanými“ westernovými scénami – souboj na dostavníku plném zlata, soudce lynč, nástup páry (místo železného oře se dočkáme železného draka, některé scény jsou doslovnou citací Tenkrát na západě etc.), tradiční souboj muže proti muži (nikoliv nutně v pravé poledne) a v závěru jeden z hrdinů sedá na koně ve scéně, o níž Josef Škvorecký s gustem psal, že její patos převzaly i budovatelské romány socrealismu.

Stejnou „adaptací“ prošly i typy postav – od slavného zvěda přes pistolníka s tajemstvím, mstitele pátrajícího po vrahovi příbuzných, velitele kavalerie toužícího po zlatě domorodců, opilého právníka/doktora/herce a lehkých holek až po záhadné šamany... Za pozornost stojí, jak si při tomto převodu vycházejí vstříc žánr westernu a možnosti Abercrombieho vlastního fantasy světa. Na scénu se vrací například Nicomo Coska, „nechvalně známý voják štěstěny“. Tento notorický převlékač kabátů se mihl v trilogii První zákon a výraznou roli sehrál v románu Nejlepší chutná za studena. V Abercrombieho fikčním světě pochází z pseudorenesančního prostředí, je to prohnaný vůdce žoldnéřské tlupy, pyšní se svým kloboukem a kyrysem... a ve westernové Rudé zemi logicky dostává úlohu jakéhosi conquistadora posedlého zlatem.

Ještě zajímavějším příkladem je Jehně. Jedná se o starého známého z trilogie První zákon, byť tam vystupuje pod jiným jménem, které je synonymem děsu, krve a šíleného vraždění. Na začátku Rudé země je to muž všemi vysmívaný pro svou zbabělost, mírný a nekonfliktní. Ovšem ve chvíli, kdy pronese dnes již kultovní větu „Je třeba být realista“, všichni čtenáři předchozích románů vědí, kdo se vrátil. A Abercrombie pak pracuje s jejich očekáváním, kdy Jehně vypustí své běsy.

Což je silný prvek sám o sobě, ovšem ve westernovém čtení románu se nabízí srovnání s postavou Johna Waynea z již zmíněných Stopařů. Ta byla totiž založena na nejistotě, zda zvítězí očekávání diváků (naučených na určitý typ wayneovských hrdinů), nebo zda postava, chorobně nenávidící indiány, raději znovu nalezené příbuzné, poskvrněné životem mezi „rudochy“, zabije. Zároveň se zde reflektuje stárnutí hrdinů – přičemž v tomto ohledu není mezi postavami Rudé země Jehně osamocený (a právě kvůli tomuto motivu je kniha částečně věnována Clintu Eastwoodovi).

Abercrombieho westernová fantasy tedy z hlediska výstavby a práce s motivy, typy postav, ale i jazykem žánrů pokračuje ve vzestupné tradici autorovy tvorby. Ovšem oproti předchozím Hrdinům jsou tentokrát některé scény podány poněkud méně výrazně a narazíme i na ne úplně využité motivy (o postavě Třesavce, který se objeví jen na začátku a na konci, ani nemluvě). Otázkou také je, nakolik budou čtenáři spokojeni s využitím Jehněte coby démona zkázy (síly některých jeho výstupů z trilogie zde dosáhne jen finální scéna s hořícím vězením a házením usekaných hlav).

Ve výsledku tak bude běžnými čtenáři Rudá země pravděpodobně vnímána spíše jako jednohubka. Vzhledem k loňské „úrodě“ na poli fantasy románů pro dospělé však v rámci žánru patří mezi nejlepší knihy roku 2013. A pro zájemce o studium žánrů a jejich hybridy se jedná o četbu málem povinnou.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1714x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce