Oliva, Pavel: Polybios a jeho svět (in Listy filologické)

Oliva, Pavel
Polybios a jeho svět (in Listy filologické)

recenze historie

Když autor této recenze v minulém čísle Listů filologických ve svém referátu o českém překladu kompletního Polybiova historického díla z pera profesora Pavla Olivy napsal, že by v předmluvách mohly být ve větší šíři pojednány „Polybiovy názory o kauzalitě, o pragmatické historii, o cyklickém střídání ústav či o jeho předchůdcích,“ neměl tušení, že Pavel Oliva právě dokončuje útlou knížku recenzovanou zde. Zda je nyní tato mezera zaplněna, vysvitne na následujících řádcích.

Pavel Oliva: Polybios a jeho svět. Arista – Baset, Praha, 2013, 84 s.

Když autor této recenze v minulém čísle Listů filologických ve svém referátu o českém překladu kompletního Polybiova historického díla z pera profesora Pavla Olivy napsal, že by v předmluvách mohly být ve větší šíři pojednány „Polybiovy názory o kauzalitě, o pragmatické historii, o cyklickém střídání ústav či o jeho předchůdcích,“1 neměl tušení, že Pavel Oliva právě dokončuje útlou knížku recenzovanou zde. Zda je nyní tato mezera zaplněna, vysvitne na následujících řádcích.

Kapitola „Život a doba“ (s. 9–22) začíná stručnými dějinami Megalopole a achájského spolku. Následuje vylíčení Polybiova života od mládí přes jeho politickou a vojenskou činnost v achájském spolku a vyhnanství v Římě až po jeho návrat do Řecka a aktivity po zničení Korinthu. Druhá kapitola, „Dílo“ (s. 23–28), nejprve shrnuje zmínky o kratších, nedochovaných Polybiových spisech (životopis Filopoimena a spisy o taktice, o obyvatelnosti rovníkové oblasti a o numantské válce) a poté stručně a přehledně uvádí obsah Polybiových Dějin a složitou historii jejich dochování do dnešních dnů; poslední odstavec se věnuje teoriím o době vzniku Dějin . Další kapitola, „Pragmatická historie“ (s. 29–38), pomocí citátů z Polybia objasňuje význam tohoto pojmu zahrnujícího zkoumání příčin jednotlivých událostí, užitečnost díla při výchově budoucích politiků a jeho faktickou přesnost (související jak se znalostmi topografie, tak s kritikou zdrojů informací). Následuje výčet dokumentů, které Polybios cituje, Polybiových výslovných rad pro vojevůdce a jeho zmínek o vojenské technice.

Kapitola „Bohové a osud“ (s. 39–44) nejprve představuje Polybiovo ambivalentní náboženské cítění odmítající zázraky, ale schvalující úctu k bohům a chrámům. Po stručném úvodu o roli tyché u některých starších autorů následuje přehled Polybiových vyjádření o osudu, který jasně ukazuje, jak velkou roli historik tyché přisuzoval. Následuje kapitola „Ústava“ (s. 45–53), nabízející rozbor šesté Polybiovy knihy, věnovaný koloběhu ústav a srovnání římské ústavy s athénskou, thébskou, spartskou a krétskou. Kapitola „Kritika historiků“ (s. 55–65) shrnuje Polybiovy většinou negativní úsudky o jeho předchůdcích: o Eforovi, Theopompovi, Kallisthenovi, Tímaiovi, Filínovi, Fabiu Pictorovi, Fýlarchovi a dalších, méně významných dějepiscích, přičemž dobře ukazuje Polybiovo nespravedlivé hnidopišství a občas i naprostou nepodloženost jeho kritiky. Poslední část „Hodnocení osobností“ (s. 67–74) shromažďuje Polybiova vyjádření o nejvýznamnějších politicích a vojevůdcích doby, o níž pojednávají jeho Dějiny , od činitelů achájského spolku přes významné osobnosti punských válek a helénistické monarchy až po tři generace Aemiliů Paullů.

Recenzovaná kniha dává, slovy autora, „hlavní slovo Polybiovi“ (s. 8) a je především sbírkou tematicky uspořádaných Polybiových výroků. Čtenáři se tak dostává maximálně autentická, terminologií nezatížená pomůcka k četbě díla megalopolského historika. Na některých místech by však dle názoru recenzenta knize alespoň stručné autorovy poznámky prospěly. Například Polybiova sebechvála z knihy XXXIX, reprodukovaná na s. 21–22, by si zasloužila odkázání do realističtějších mezí. Kapitola „Ústava“ přinese čtenáři překvapivě málo informací o římském politickém uspořádání, např. o kompetencích senátu a magistrátů pojednávají jen dva odstavce na s. 50. Nepříjemným důsledkem zvoleného přístupu k textu je také fakt, že kniha postrádá závěr, který by mohl např. zhodnotit Polybiův význam pro antickou a moderní historiografii.

V knize dávající hlavní slovo klasikovi je velmi důležitá spolehlivost odkazů na citovaná místa. Bohužel i zde se vyskytnou omyly, odhalitelné většinou jen při pozorném čtení. Chyba se většinou rovná dekádě (např. XVIII 13,5–7 místo XXVIII 13,5–7 a XXXVIII 13,12–14 místo XXVIII 13,12–14 na s. 15; XXIV 6,13–14 místo XXXIV 6,13–14 na s. 64) nebo jedné knize (např. IV 4,6–8 místo III 4,6–8 na s. 26; XXXVI 4,4–6 místo XXXV 4,4–6 na s. 46), zřídka kapitole (např. III 117,9 místo 116,9 na s. 73) nebo větě (IX 25,3 místo IX 25,4 na s. 69). Podobným přehlédnutím lze vysvětlit špatné uvedení XXII 7,8–13 místo XXVIII 7,8–13 na s. 14 a XII 23–7 místo XII 23,3–7 na s. 58 nebo citaci Xenofóntových Řeckých dějin XII 3,1 místo VII 3,1 na s. 23 a špatné číslování Homérského hymnu na Démétru (V místo II) na s. 40. Stejně jako u překladu se zdá, že redakce mohla být pečlivější.

Autorovi lze vytknout jen drobné detaily jako tvrzení, že Polybios se setkal s Massinissou v době druhé (správně třetí) punské války (s. 34). Ve výkladu o osudu (s. 41) jsou citována i místa z Pindara se spojením (σὺν) θεοῦ τύχᾳ (volně přeloženo „dá-li bůh“), které nemá s osudem příliš mnoho společného.

Kniha je místy nečekaně málo vstřícná ke čtenářům neobeznámeným s řeckými dějinami či jazykem. Např. na s. 10 není uvedeno alespoň přibližné datum útoku spartského krále Akrotata II. na Megalopoli, r. 262 nebo 260 př. n. l.,3  na s. 24 není přeložen titul Arriánovy Techné taktiké (Taktická věda?) ani Geminova spisu Eisagógé eis ta fainomena (Úvod do zkoumání nebeských úkazů?) a na s. 56 Theopompovy Filippikai historiai (Dějiny věnované Filippu II.?).

V recenzi překladu jsem se zmínil rovněž o nedostatku map.3 Tuto vadu recenzovaná kniha napravuje, ovšem poněkud polovičatě. Mapa nadepsaná „Středomoří ve 3./2. stol. př. Kr.“ (s. 6) zachovává anglické názvy měst (srov. Rome, Carthage, Athens, Rhodes, Tyre) a zřejmě měla původně ilustrovat občanskou válku Caesara s Pompeiovci (zakresleny jsou Munda, Dyrrhachium či Pharsalus, ne však Polybiova rodná Megalopolis a vlastně žádné město na Peloponnésu kromě Patrae). Mapa Itálie (s. 54) zachycuje poloostrov v době císařské (srov. Portus Augusti nebo sardinské Forum Traiani). Konečně mapa Peloponnésu (s. 78) je zřejmě stažená z Wikipedie.4  Místní jména jsou v tomto případě přeložena, snad díky tomu, že originál je ve španělštině, ale je jich málo: čtenář by marně hledal popisky Élidy, Arkadie či Messénie.

Na rozdíl od překladu je kniha vybavena též obrazovou přílohou s černobílými fotografiemi několika starořeckých architektonických památek a soch a zvláště mincí s portréty významných postav Polybiova díla.

Výše uvedené nedostatky jistě nebrání využití knihy pro první seznámení s Polybiem. Pro širší veřejnost bude jistě lákavější než objemný překlad. Ale aby ji bylo možno doporučit náročnějším zájemcům, musela by jí redakce věnovat více péče.

1. Srov. Listy filologické 136, 2013, s. 255.  zpět 
2. Srov. Pavel Oliva, Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha 1995, s. 154.  zpět 
3. Srov. Listy filologické 136, 2013, s. 257.  zpět 
4. Srov. http://en.wikipedia.org/wiki/File:La_Liga_aquea_en_150_aC.jpg [navštíveno 23. srpna 2013].  zpět 

© Pavel Nývlt
vyšlo v Listech filologických 136, 2013, s. 530–532
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

51%čtenáři

zhlédnuto 2350x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce